RECENZE: Jsem dost dobrá? Zpověď ženy, jež po útoku kyselinou oslepla

Maska, rukavice, slepecká hůl, černé brýle. Nezbytnou výbavou hrdinka filmu Moje nová tvář, který má premiéru v rámci začínajícího festivalu dokumentů Ji.hlava, hned v úvodu dokládá, jak se její život změnil onoho osudového rána.

Z plakátu filmu Moje nová tvář | foto: Falcon

Vždycky si zakládala na svém zjevu, i tenkrát se dvakrát převlékla, než vyrazila do práce. Když si sedla za volant, její zhrzený bývalý přítel náhle otevřel dveře vozu a polil ji kyselinou.

„Strhala jsem ze sebe oblečení a volala o pomoc. Už jsem viděla jenom šmouhy, hodně jsem toho vdechla a spolkla,“ vybavuje si okamžik, po kterém ji mnohokrát napadalo, jestli by nebylo lepší zemřít. Tehdy jí bylo pětadvacet let.

Existují příběhy natolik silné, že nepotřebují žádná filmařská kouzla, aby si diváka podmanily. Případ Martiny k nim patří; navíc vypravěčka přesně formuluje, ovládá účinnost detailu – „zbyla mi jediná řasa“ – a dovede se podívat s odstupem i na vlastní slabosti.

Násilník, s nímž strávila dva roky, plánoval napadení několik měsíců, soud mu vyměřil třiadvacet let za mřížemi. Jeho oběť však má následky doživotní, její poslední naděje na operaci zraku padla po vyšetření na klinice v Bostonu.

Když popisuje fyzické útrapy, člověk je skoro cítí; pocit marnosti ještě násobí fakt, že změnu neunesl její tehdejší druh, pro kterého přestala být „princeznou z pohádky“. A byť se pomalu učí znovu žít, věcně shrne: „Dobré to není, dobré to nebude nikdy; jsem slepá, napůl zrůda.“

Časosběrný dokument umí zachytit život jako na houpačce. Na jedné straně přirozenou radost z maličkostí, kdy sama po hmatu něco najde, kdy zvládá speciální telefon a počítač, osahává si prostor pro orientaci, nadšeně vítá vodícího psa.

Ve snaze po samostatnosti dokonce absolvuje na jedničku masérský kurz i s následným poctivým přiznáním, že „dříve bych ve své zahleděnosti nevidomým masérem pohrdala.“

Na druhé straně však zaznamenává strach z lidí, kdykoli opouští byt, úzkostné ataky, paniku z dalších operací, protože „pokaždé snáším bolest hůř a hůř“, i rozčarování ze vztahů, neboť „přitahuju buď psychopaty, nebo nevyzrálé chlapy“.

Moje nová tvář

65 %

Režie Jarmila Štuková, scénář Maja Hamplová a Jarmila Štuková

Obtížněji přenosná je úleva ze sdílení, kdy hrdinka s podobně postiženými zakládá podpůrnou platformu, beseduje na školách a přebírá Cenu Olgy Havlové. Naopak okamžik, kdy se konečně objeví partner snů a zní svatební zvony, umocňují pochybnosti: „Místo abych se radovala, nepřipadám si dost dobrá, dost hezká.“

Scénář, který napsaly producentka Maja Hamplová a režisérka Jarmila Štuková, zvěstuje takzvaně ženský film, neboť se opírá bezvýhradně o samu vypravěčku. Její osobní zpovědi by neuškodil pohled jiných, ale to už by byl trochu odlišný druh portrétu než Moje nová tvář, již hrdinka nikdy neuvidí.