Vše se odehrálo v Praze ve Vokovicích, v Pardubicích a v Kytlici, jakožto i na jiných místech Čech, s výjimkou jedné cesty do Bulharska v roce 1971. Tak s nadhledem shrnuje spisovatelka Beatrice Landovská knihu vzpomínek nazvanou Nikdy není pozdě na šťastné dětství, kterou vydalo nakladatelství Garamond.
Landovská, která dosud publikovala básnické sbírky či divadelní hry, se ve svém nejnovějším díle věnuje období raného dětství mezi lety 1962 a 1976. Tedy době, kterou trávila převážně v zákulisí či na prknech divadel, kde pracovali její otec Pavel Landovský a matka Helena.
„Divadlo dvacátého století byl svět sám pro sebe, svět, kde bylo možné zažít snad úplně všechno. Byla jsem v této zvláštní tmě s výhledem do jasu jediným dítětem mezi dospělými, které mělo tu čest trávit svůj batolecí čas v blízkosti jeviště,“ vysvětluje své celoživotní sepětí s kumštem divadla.
Slušná rodina
Právě přes maminku dramatičku a scénografku Helenu rozenou Albertovou se už odmala setkávala s rodinami herců vinohradského divadla. „A jak si tam ten chlapec s dívkou beze slova pinkají, ten mlaskavý zvuk jakoby odměřuje čas. Jsou to děti pana Otakara Brouska, herce z Vinohrad, a já si podle tohoto obrazu uloženého hluboko do paměti léta představovala, že takhle nějak asi vypadá ,slušná rodina‘,“ popisuje Landovská setkání s mladým „Ťuldou“ Brouskem na podnikové rekreaci na Slapech. Právě tady se potkávala i s mladým Michaelem Vieweghem či třeba se stárnoucí prvorepublikovou hvězdou Světlou Svozilovou.
Podobné zážitky popisuje autorka skrze angažmá svého otce v legendárních časech Činoherního klubu, tedy setkávání s Josefem Somrem, Helenou Růžičkovou či Jiřím Hrzánem. „Já jsem samozřejmě nevěděla, jaké dary mi dává osud, když mohu vidět patnáct dospělých, vtipných a talentovaných lidí, jak pláčí smíchy,“ zamýšlí se Landovská a přiznává, že tehdy spíše toužila mít doma „tátu, který chodí po bytě v trenýrkách a celé večery prosedí u televizoru“. Svého otce totiž vůbec poprvé viděla sedět u televize až v emigraci před listopadem 1989.
Soužití se slavným hercem nicméně nesestávalo jen z hromady vtipných scének či defilé známých tváří. „Pokud byl v náladě, to znamená, že byl buď v mánii, nebo pod vlivem alkoholu, vůbec necítil rozdíl mezi silou svojí a silou malého dítěte,“ poznamenává k situacím, kdy si ji například spolu se sestrou Pavel Landovský zavolal ke stolu a nečekaně si o jejich hlavy rozbil vejce natvrdo.
Sám Landovský je ostatně v knize pouze jednou z vedlejších postav. Landovská především modeluje celý svět svého dětství, který život slavného herce a disidenta zasazuje do rodinných souvislostí.
