„Rösner mi tehdy říkal – Co blázníš, že chceš přejít na FAMU? Ale já už na DAMU točil, z vodáckého soustředění naší herecké party jsem udělal krátký film Vltava 89, jehož úryvky jsem nyní využil. Očekával jsem divadelní vzpomínání, ale vylouplo se třicet let pohledem čtrnácti lidí,“ shrnul Kepka zrod dokumentu. Ze šestnácti spolužáků chybějí jen dva: odmítl jeden z těch, kdo se herectví už nevěnují, a Tomáš Valík před třemi lety zemřel.
Z tváří u promoce se kamera přesune k jejich nynější podobě a samozřejmě ke vzpomínkách na revoluční rok. Hybnerová líčí, jak jí za podpis Několika vět hrozilo vyloučení ze školy: „Jenže se ukázalo, že podepsala i třetina našich učitelů.“ Malátný z průvodu 17. listopadu „zabočil na pivo“, jiní došli až na Národní třídu. „Odněkud nás vyháněli, zato když vám dav odpovídá, je to opojné,“ popisuje Dobrý zážitky z výjezdů studentů do krajů. A Petr Rajchert coby pokladník stávkového výboru si vybavuje, jak spával s krabicí od bot pod hlavou: „Lidé nám nosili peníze, jednou jsem v té krabici měl milion – a sám jsem neměl pomalu ani na rohlík.“
Někteří se proslavili, někteří vykonávají jiné profese. Žertují, když znovu nasedají do kánoí. „Lezete tam jako důchodci!“. Zvážní, pokud vykládají své životní rány: úrazy, potraty, nemocné děti. A nestydí se za dojetí při každé zmínce o Borisi Rösnerovi: „Cokoli by se o něm řeklo, bude pořád málo.“
Není Job jako džob
Jakkoli vesměs vítají společenské změny, jimž tenkrát pomáhali, shodují se nynější padesátníci i ve svých výhradách. Mrzí je, že se vytratil respekt, jejž herci za revoluce měli, i když připouštějí, že si za to do jisté míry mohou sami. Vadí jim hrubost a nedostatek pokory vůči autoritám, chybějí jim oduševnělé osobnosti.
„Spousta lidí už nezná naši práci, jenom si přečtou v bulváru, kdo měl dechberoucí dekolt,“ shrnuje Hybnerová. A vyprávění Ročníku 89 korunuje historka o inscenaci Job, kdy si podnikatel přišel koupit lístky „na ten džob“.
