Wolfgang Amadeus Mozart: Baletní hudba z opery Idomeneo, KV 367,
Tři koncertní árie pro soprán
Vorrei spiegarti, oh Dio, KV 418
No, no, che non sei capace, KV 419
Mia speranza adorata, KV 416
Přestávka
Franz Schubert: Sonáta pro violoncello a moll „Arpeggione“, D821
Allegro moderato
Adagio
Allegretto
Johann Nepomuk Hummel: Koncert pro trubku Es dur
Allegro
Andante
Rondo
|
Pražský komorní orchestr |
Árie byla v 18. století jednou z nejfrekventovanějších hudebních forem. Vždyť každá opera - a byly jich napsány stovky - byla vlastně řadou uzavřených čísel - árií a duet. Tehdejší praxe si také nedělala starosti s přísným respektováním partitury, pojem autorského práva byl tehdy neznámý, a tak se stávalo, že když se určitá árie zpěvákovi nelíbila, musel autor napsat novou, případně byla použita jiná, třeba i z opery jiného autora. Nezřídka se také stávalo, že skladatelé dodatečně komponovali obzvláště efektní árie podle přání zpěváka. S těmito poměry se musel vyrovnávat i Wolfgang Amadeus Mozart (1756 - 1791). Pro slavnou pěvkyni Aloisii Langovou napsal, mimo jiných, také dvě árie Vorrei spiergarti, oh Dio a Mia speranza adorata. Obě dvě nesou typické znaky své doby. Datum dokončení první, 20. 6. 1783, provedení o deset dní později v rámci Anfonsiho opery Il curioso indiscreto. Datum vzniku druhé 8. 1. 1783, provedení o tři dny později na koncertě v Mehlgrube.
V zimě 1780/81 pracoval Mozart na opeře Idomeneo. Libreto převzal ze sedmdesát let starého francouzského kusu jen s určitými úpravami salcburského dvorního kaplana. Dílo nestihl dopsat a tak premiéra musela být o týden odložena (došlo k ní 29. ledna 1781, dva dny po Mozartových 25. narozeninách). Tím ještě skladatelovy starosti neskončily. Dodatečně musel přikomponoval balet o šesti číslech do posledního jednání. V muzeu hudebních nástrojů v Lipsku je možno spatřit nástroj, který v roce 1824 vyrobil Johann Georg Staufer. Je to jakýsi kříženec kytary a violoncella, neboť má korpus podobný kytaře, na hmatníku čtyřiadvacet pražců a také šest strun laděných jako kytara. Hrálo se na něj smyčcem jako na violoncello a mírné zakulacení kobylky umožňovalo snadnou akordickou hru i když zase na druhé straně ztěžovalo vedení smyčce. Nástroj byl pojmenován arpeggione a nalezl ve Vincenci Schusterovi svého virtuosa a propagátora, který dokonce napsal a u Diabelliho vydal školu. Dnes by byl arpeggione právě jen zajímavou muzejní kuriozitou nebýt toho, že Franz Schubert (1797 - 1828) pro něj napsal v listopadu 1824 překrásnou sonátu a moll. Schuster sonátu skutečně hrál, avšak dílo brzy zcela zapadalo stejně jako nástroj, pro který vzniklo, a vyšlo tiskem až dlouho po autorově smrti v roce 1871, již v úpravě pro violoncello. Slavný španělský violoncellista Gaspar Cassadó přikomponoval do první věty vlastní velkou kadenci a upravil skladbu do formy instrumentálního koncertu, jak ji uslyšíme dnes.
Johann Nepomuk Hummel (1778 - 1837) se proslavil již v dětství jako zázračné dítě, obdivované takovými mistry jako byli Haydn a Mozart. Později se z něho stal skvělý klavírní virtuos, vyhledávaný pedagog a také pohotový a pilný komponista. Patřil k prvním klavírním virtuosům, kteří podnikali dlouhé koncertní cesty po celé Evropě a interpretační praxe ovlivnila i jeho tvůrčí činnost. Všechny skladby, ať to jsou opery, singspiely, balety nebo chrámová díla nesou sebou nepřeslechnutelný rys vnější okázalosti a efektnosti, což se ovšem nejvíce projevuje v koncertech pro klavír, které jsou ukázkou tehdejší vrcholné nástrojové virtuozity. Koncerty pro trubku vznikl zřejmě roku 1803 a zůstal v rukopise, ačkoliv jinak měli nakladatelé o Hummelovy skladby vždy velký zájem. Objeven byl až v pozůstalosti, a ukázalo se, že třívětá skladba je velice zpěvná, lehce plynoucí, napsaná s porozuměním pro technické i výrazové možnosti trubky, jaké by nikdo u specializovaného pianisty neočekával. V sólovém partu je velmi mnoho efektních míst, v nichž interpret může předvést své umění v nejlepším světle, a proto se také koncert objevuje často na koncertních programech.
Elizabeth Vidal
se stala členkou lyonské opery v roce 1985. Od té doby vystoupila v rámci mnohých mezinárodních festivalů včetně Vily Medičejských v Římě s Debussyho Utrpení Svatého Šebestiána, ve Spoletu i londýnské Covent Garden. V Aix-en-Provence stanula ve Straussově Ariadně na Naxu vedle Jessye Normanové za řízení Semjona Byčkova. Široký operní repertoár E. Vidalové sahá od francouzské barokní opery, přes Glucka a Mozarta až k romantickým operám. Na scéně významné londýnské opery Covent Garden se objevila jako královna noci v Kouzelné flétně vedle Samuela Rameyho a Neila Shicoffa. nejnovější umělecké úspěchy E. Vidalové zahrnují role Euridiky v Offenbachově Orfeovi v podsvětí na scéně bruselské Mincovny, počátek spolupráce s Torontskou operou v podobě role Constance v Dialozích Karmelitek, spoluúčinkování při provedení Debussyho díla Dítě a kouzla v rámci festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall s dirigentem Kentem Naganem a Londýnským symfonickým orchestrem a nastudování Delibesovy Lakmé v pařížské Komické opeře.
Michal Kaňka
se narodil v roce 1960 v Praze. Na cello začal hrát ve svých sedmi letech. Během svých studií na pražské AMU se zúčastnil mistrovských kurzů nesoucí jméno Pjatigorského v Los Angeles, kde vyučovali André Navarra a Paul Tortelier. V roce 1982 získal M. Kaňka významné ocenění v Čajkovského mezinárodní interpretační soutěži v Moskvě a o rok později vyhrál soutěž Pražského jara. V roce 1986 vyhrál ve své kategorii prestižní soutěži ARD v Mnichově. vystupoval s předními orchestry Evropy, mezi nimiž jsou Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a rozhlasový orchestr v Berlíně, Komorní orchestr v Lausanne a přední domácí tělesa.
M. Kaňka se rovněž věnuje komorní hře. Jako člen Pražákova kvarteta vystoupil na předních světových pódiích v celém světě a nahrál řadu CD. Hraje na vynikající nástroj z dílny Giovanniho Grancina v Miláně, který vznikl v roce 1710.
Bernard Soustrot
začal studovat na konzervatoři v Lyonu ve věku 9 let. O čtyři roky později pokračoval na konzervatoři v Paříži, kde svá studia ukončil ziskem zlaté medaile v roce 1975. Profesionální kariéru odstartoval jako člen dvou velkých orchestrů - ve Stuttgartu a Francouzském rozhlase, ale v roce 1981 se rozhodl pokračovat pouze v sólové dráze. Od té doby účinkoval s mnoha předními orchestry a dirigenty. Své aktivity rozšířil o práci profesora na Francouzské konzervatoři v Boulogne-Billancourt a o vedení dvou mezinárodních soutěží ve francouzských městech Narbonne a Guebwiller.
Milan Lajčík
Narodil se v roce 1947. Studoval nejdříve na Konzervatoři v Ostravě a pak na pražské Akademii múzických umění u Dr. A.Plocka. V roce 1973 se stal členem Pražského komorního orchestru, od roku 1989 je zástupcem koncertního mistra.
Specializuje se zejména na vedení orchestru při doprovodech sólistů. Spolupracoval již s mnoha světovými hudebníky jako jsou například Arturo Benedetti Michelangeli, Paul Badura-Skoda, Rudolf Buchbinder, Antonio Meneses, Boris Pergamenščikov, Barbara Hendricks, Salvatore Accardo, Josef Suk, Uto Ughi.
