Na začátku se vám musím k něčemu přiznat, a tak vy, kdož nemáte zrovna v lásce recenzentovo vykecávání o vlastní osobě, přeskočte prosím tento odstavec. A vy, kteří jste zůstali, zvědavi, s čím že se vám to svěřím, napněte uši (řekl bych oči, ale zní to divně) a poslouchejte (čtěte). K firmě Accolade, legendárním autorům nesmrtelné série Test Drive, letních a zimních olympiád Summer a Winter a mnoha dalších skvělých her mě pojí vztah takřkajíc mateřský. Úplně první hrou, kterou jsem kdy hrál, byl Test Drive na ZX Spectru (či nějakém jeho klonu), když jsem pak někdy v roce 1992 dostal svůj první počítač (na tehdejší dobu neskutečně moderní a namakaná 386DX 40MHz, která mi vydržela až do roku 1998), čtyři ze sedmi her, které tam byly nainstalovány, byly od Accolade. Když pominu Doom (nevím, kdo jej tehdy nehrál), Prince of Persia (totéž) a taktéž nesmrtelné SimCity od Maxisu, zbývají nám olympiády a – chvilka napětí – motorky The Cycles a formule Grand Prix. Snad tedy pochopíte můj sentiment…
The Cycles a jejich automobilový kolega patří do zlatého fondu počítačových her. V zásadě je lze zařadit mezi hry, které možná nebyly úplně kvalitní, převratné a geniální, avšak hrál je v podstatě každý. Jasně, závodních her – a to velmi kvalitních a zábavných závodních her – se na Spectru, Applu, Amize nebo raném PC vyskytlo mnoho, nicméně dvojice bratrských simulátorů od Accolade zaujala přední pozice. Její zpracování není nijak revoluční a ani sama hra nenabízí o mnoho více, než soudobí konkurenti například ze stáje
Gremlinu. Ovšem byla jednou z mála, které vsadily na maximální realističnost, které šlo na počátku 90. let dosáhnout – a vyplatilo se jí to.
V našem článku začneme motorkami The Cycles, které jsou obecně mezi pařanstvem ještě o chloupek známější, možná proto, že chronologicky patří za Grand Prix. Po spuštění hry vás uvítá tradiční modré logo Accolade, které mi od doby jejich koupení francouzským gigantem Infogrames na obrazovkách citelně chybí, a do vašich ušních bubínků udeří neuvěřitelně stereotypní a otravná hudba. NAŠTĚSTÍ se dá vypnout – a vřele vám to doporučuji, tedy pokud se nechcete stát jedním z hýčkaných pacientů na oddělení NMP, tedy Neléčitelných Mozkových Poruch, bohnického sanatoria. Intro sestává z jednoho statického obrázku, ale na 5,25“ disketu se toho více nevešlo. O to zajímavější je ale vnitřek hry.
V úvodním menu vás asi nepřekvapí volba mezi jízdou na čas, rychlým závodem a šampionátem, možná by vás však mohlo zarazit šoupátko realističnosti. Pokud ne, upozorňuji vás na něj teď, neboť je to to nejzajímavější, co The Cycles nabízí. Zatímco na nejnižší obtížnost si vystačíte s držením šipky dopředu a korigováním trajektorie vozu v zatáčkách, na tu nejtěžší musíte sami řadit a pokud motor vyženete do přílišných obrátek a zapomenete zařadit, může se stát, že vám zkolabuje. Navíc fungují mechanismy smyku a
náraz do soupeřovy motorky vás tak slušně rozhodí.
Úspěšně jste tedy nastavili obtížnost a přišel čas zapojit se do samotného závodního kolotoče. Zvolíte-li jízdu na čas, příliš si neužijete, neboť něco jako Ghost mód tehdy pochopitelně ještě neexistovalo. Znuděni brzy přeskočíte k volbě rychlého závodu. To pro vás znamená nutnost vybrat si jednu ze šestnácti tratí, mezi kterými nechybí ani Masarykův okruh v Brně (samozřejmě ještě jako Czechoslovakia), což nejen skalní vlastence jistě zahřeje u srdíčka. Všechny jsou vymodelovány podle skutečných předloh a – pochopitelně – podle reálií roku 1990. Ne že bych někdy nějakou z nich navštívil, ale soudě podle všeobecné podobnosti ve všech ostatních motorkových závodech soudím, že na nás v Accolade opravdu neušili boudu. Až si tedy vyberete, čeká vás první fáze – fáze kvalifikační. Zkrátka a dobře musíte zajet jedno kolo v co nejlepším čase, abyste si vysloužili pokud možno pozici v první z pěti řad čítajících dohromady deset jezdců. Byť je to méně zábavná část závodu, velmi na ní záleží. Dostávat se z poslední řady totiž opravdu není žádná legrace a předjet devět soupeřů, aniž byste do některého z nich, kteří vám to samozřejmě komplikují jak mohou, nevrazili, je téměř nemožné. Samotný závod se pak jede na vámi v hlavním menu určený počet kol, ovšem přeženete-li to, může se z jedné jízdy stát totálně frustrující několikahodinové kroužení po stále stejném okruhu, stále stejných zatáčkách a
mezi stále stejnými soupeři, které už předjíždíte o páté kolo a konec závodu pořád v nedohlednu.
Nejzajímavějším herním módem je ovšem šampionát. Ne že by tedy byl nějak revolučně pojatý, to se ani v realistickém simulátoru nepředpokládá, ale přeci jen jde o dlouhodobější a hratelnější zábavu, než jsou předchozí módy. Tentokrát si trať nevybíráte, neboť je musíte projet všechny, a to v předem daném pořadí (samozřejmě stejném, jaké bylo na MS v roce 1990). Vybrat si můžete jen mezi motorkami třech kubatur - 125, 250 a 500ccm, které se samozřejmě liší svým výkonem. Začátečníkům bych doporučil tu nejnižší z nich, protože ukočírovat na náročnějších tratích 500ccm bestii není věru jednoduché. O titul mistra světa s vámi soupeří devítka zcela smyšlených jezdců, kteří se liší svými schopnostmi (no, vlastně jde jen o rychlost). Samozřejmě jde o to sbírat co nejvíce bodů za umístění, které se po dobu sezóny sčítají a na závěr rozhodnou o vítězi. Nic objevného, nic převratného, ale funguje to stále stejně dobře.
Co se zpracování týče, nabízí The Cycles EGA (tedy 16ti barevnou) grafiku a pro slabší počítače i CGA (čtyřbarevnou) verzi. Z dnešního pohledu to zní samozřejmě komicky, přesto v roce 1990 představovaly tyto motorky technologickou špičku. Nepříliš detailní trať (černá cesta, krajnice a jednolitě zelená tráva okolo) je doplněna pěkným modelem řídítek
motorky, které se dokonce naklánějí ve směru zatáčky, což tehdy vůbec nebylo pravidlem (vzpomeňme na bruslící auta v jinak geniálním Lotusu), a pěkným tematickým pozadím, které se liší trať od trati. Dnes už to samozřejmě nestojí za nic, ale blázen by byl, kdo by v devadesátém v recenzi grafiku The Cycles kritizoval.
O motorkách jsme si řekli již téměř vše, nastal tedy čas přesunout se ke druhé z her, o kterých je dnešní článek. Ačkoli je v něm až na druhém místě, jde o hru starší a tím pádem o faktického předchůdce slavných motorek. Na rozdíl od ladných dvoukolek jsou však v Grand Prix simulovány stroje o nic méně elegantní: formule. Závody Formule 1 byly i pro Čechy lákadlem dávno před příchodem mladého a sympatického šroubožrouta Engeho (nic ve zlém…) a není divu, že i tyto závody sklidily v české (a nejen české) herní komunitě zasloužené uznání.
Co nám tedy přesně Grand Prix nabízí? Především jsou to tři stáje Formule 1, a to Ferrari, Williams a McLaren, které se liší opět jen výkonem (paradoxní je, že lídr poslední sezóny, tým Ferrari, je ze zmíněných nejslabším). Co se nabídky herních módů týče, setkáme se s tímtéž, co u předchozí accolaďácké hry: závod na čas, který je zde úplně stejně nezábavný a nanicovatý, Quick Race, který je dobrý, když se nechcete do hry ponořit na dlouho, a konečně Championship, který ovšem působí poněkud směšně v kontextu pouhých
osmi tratí, které Grand Prix nabízí. Pro jejich malý počet je zde mohu klidně i vyjmenovat – jde o brazilský okruh, trať ve Velké Británii, Monacu, Německu, Kanadě, Itálii, Japonsku a detroitský okruh v USA. Což o to, nabídka to není největší, naštěstí jsou tratě poměrně pestré, takže stereotyp sice hrozí, ale nepřijde během prvních hodin hraní.
Hře opět velmi pomáhá slušná realističnost a celkové zpracování blížící se svým pojetím více simulátoru než arkádovým závodům, které se v této době objevovaly jako na běžícím pásu. Možná právě to byl důvod, proč mohla Grand Prix prorazit, avšak jisté to není. Těžko lze předpokládat, že takovéto problémy řešili hráči, kteří si hru tehdy koupili, či spíše okopírovali na zadarmové propagační disketě, jak tomu bylo spíše zvykem nejen v zemích bývalého socialistického bloku, ale bezmála po celém světě.
Protože už celkem není o čem mluvit a další odstavce by znamenaly jen plané řečičky o ničem, které nikoho nezajímají, ukončím na můj vkus poněkud předčasně na sedmi tisicích znaků tuto Klasiku. Doufám, že jste si příjemně zavzpomínali na krásnou dobu třiosmšestek, na kterých se hrály stále stejné hry pořád dokola a všichni byli spokojeni. The Cycles a Grand Prix jsou bezesporu klasickými představiteli bezstarostné éry plné idylického poskakování po kvetoucích loukách, míru, lásky a nikdy nekončících nočních pařeb – a jako takoví si jistě své místo v této rubrice zaslouží.
