We Love Katamari

Určitě míváte také někdy pocit, že už vás v herním světě nemůže nic překvapit. Pak přijde hra jako Katamari a vy jen úžasem a nadšením vydechnete.

Vzpomínám na hry, kterým se podařilo to, co Katamari. Byly celkem dvě. Commander Blood tuším v roce 1995 na PC a Kurushi pro PSOne. Fenomenální cesta vesmírem za tajemstvím stvoření na směsici gigantické archy a velryby a odpalování rolujících kostek na kvádru visícím volně v prostoru. Šílenosti. Jo, to tedy byly. Ale famózní a nezapomenutelné. Ani jedna z nich nešla zařadit. Mohli jste ji nacpat do nějakého žánru, ale dopadli jste podobně jako tříleté dítě, které se usměje spokojeně na rodiče, když se mu hranatý kolíček silou podaří narvat o kulatého otvoru. Ale pokud by se našly chlívečky pro výše uvedené tituly, cpát někam Katamari, to je jako tkát pavučinu z oleje.

Budete sbírat v domech, na ulicích, ve městech, po světě, ve vesmíru, budete válet květinové Katamari nebo třeba ohnivé.

Zkuste si představit fousatou hlavu s korunou. A přijměte za fakt, že je to král vesmíru. No, to celkem problém není, leckterá náboženství s milióny oveček vážně věří větším blbostem. Vedle krále je tu princ. Prcek s hlavou jako váleček, který postává poblíž podivné koule, kterou tlačí a táhne jako brouk hovnivál. Tak a to je všechno. Tedy až na okolní svět a úkoly. Ty spočívají v tom, že začnete zmíněnou kouli pomocí analogových páček kutálet. V okamžiku, kdy se dotkne menšího předmětu, přilepí se k ní a začne také lepit. Takže točíte a nabalujete stále větší kouli. Většinou v časovém limitu a v prostředích, kde už musíte zapnout mozek a reflexy na maximum, abyste se průběžně zvětšovali. Tedy, ehm, ne vy, ale vaše KATAMARI, onen kulatý lepivý předmět. A to je celá hra.

Nápad dělá hru s velkým H

Když Katamari hrajete, říkáte si. Tohle přece mohlo napadnout každého. Ano, ta hra je skutečné Kolumbovo vejce. Právě proto si zaslouží takový obdiv. Tisíce vývojářů chodily okolo a nic. A pak se ukázalo, že lepivá koulička se popularitou může vyrovnat nejlepším RPG či střílečkám. Katamari by mělo tedy přilepit i pozornost vývojářů, kteří snad konečně pochopí, že neustále recyklovat stená témata je možná pohodlné, ale jít si za nápadem může být mnohem výnosnější. Takže pánové přestaňte si stěžovat na nedostatek možností, zapněte mozek a třeba uděláte díru do světa :-).

Možná si řeknete, že ta hra není vůbec šokující, že šokující je maximálně můj údiv. Uvažoval jsem stejně. Do okamžiku, kdy jsem válel své první Katamari pokojem a nabíral předměty. Po několika desítkách minut mi došlo, že ta zatracená lepivá koule nelepí jen v herním programu, ale i v realitě. Přilepila úspěšně i mě k ovladači PlayStation 2!

Jsou hry, od kterých vstáváte neradi. Chcete se dozvědět další kus příběhu nebo se probojovat do další mise. Ale nakonec stejně vstanete a odejdete. U Katamari je to mnohem horší. Prostě ta potřeba uválet další obrovské Katamari je šílená. Je to jako s Tetrisem. Tentokráte mi to přece VYJDE … a ono buď vyjde a máte chuť na další levlík, nebo nevyjde a tak se vrháte do opakování. Hrát Katamari ovšem zase není tak jednoduché, jak by se zdálo. Mechanismus je geniální. Jakmile si přilepíte předmět, který z vašeho Katamari udělá totálně asymetrickou mrchu, tak se podle toho začne chovat. Když pro změnu přeceníte svoje možnosti, pěkně tvrdě narazíte. Občas se potkáte s předmětem (utíkající kočka), který se zdá k polapení. A houbeles. Drcne do vás jako vzteklý beran a místo zvětšení jste otřesení.

Fantastickou devizou téhle nenapodobitelné hry je její nekonečnost.

S Katamari je zde hlavně nesčetně možností. Budete sbírat v domech, na ulicích, ve městech, po světě, ve vesmíru, budete válet květinové Katamari, ohnivé, zkrátka možnosti vašeho Katamari jsou naprosto neomezené. A ta touha nafoukaného tatíčka krále převést, nebýt podrobeni jeho prskání, že jste nic nezvládli. A pak ten moment potěšení, když si ten šašek začne s Katamari chvíli pohazovat a pak ho odpálí do vesmíru a vytvoří z něj úžasnou planetku!

Po grafické stránce se připravte na fenomenální stylizaci. Ono také by to vypadalo spíše hororově, kdybyste realisticky vyhlížející děvčátko ze školy porazili a přilepili k sobě, aby pak zmizelo pod nánosem dalších dětí či smetí :-), tuším, že John Wyndham ve svém apokalyptickém sci-fi nechal z hlubin moří vylézat mimozemské útočníky, kteří lapali lidi na koule s lepivými chapadly a pak je stahovali do hlubin. U Katamari se negativního pocitu obávat opravdu nemusíte a ve snaze zvětšit svoji kouličku pobíráte vše. Díky stylizaci vše připomíná jednoduché hračky po děti, i když třeba květiny jsou docela hezké a detailní. Ale o to tady vůbec nejde. Ať budete sbírat krabičky zápalek nebo námořní lodi, vždy jste nějak motivováni a kopáni k co nejrychlejší práci. Katamari bude řádit všude kam ho pošlete, překonávat různá převýšení, prostě engine tu fakt umí hodně.

Co je navíc fantastickou devizou téhle nenapodobitelné hry, je její nekonečnost. Dohrajete do konce a klidně začnete znova. Protože proč králíkovi neukázat, že když chce v časovém limitu stometrové Katamari, vy dokážete kilometrové. Také si můžete

Klady a zápory

Unikátní nápad
Hratelnost
Nekonečná zábava

Asi se nebude líbit každému

zahrát multiplayer. Ovšem jestli je v singlu zmatek, tak toto je superchaos. Z technického hlediska je vše dokonale odladěné, opět nezbývá než nechápavě zírat, co že to ta PS2 dokáže. We love Katamari je hrou již druhou tohoto typu v pořadí, bohužel původní Katamari Damacy se do našeho teritoria nikdy nedostala. Majitelé PSP se mohou zato těšit na Me and My Katamari. Takže kutálejte a když se náhodou proberete ve vypolstrovaném pokoji, pozdravujte strýčka Chocholouška :-).

We Love Katamari

Výrobce/Vydavatel	Namco/Namco
Platforma	PlayStation 2

Multiplayer:	ano
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	87 kB

Verdikt:

Stejně jako Shadow of The Colossus je Katamari něčím, co dosud videoherní scéna nezažila. Užijte si to a vychutnejte.

Hodnocení:

85% (info)