Vietcong 2 - vietnamské peklo?

Těšili jsme se na něj. Potěšil? Zklamal? Jak se nám líbila zřejmě nejočekávanější česká hra tohoto roku? Na složité otázky jsme odborníci, přesto jsme se v tomto případě pěkně zapotili. Proč? To už si v podrobné recenzi zjistěte sami!

Že se po slušném úspěchu Vietcongu dočkáme pokračování, nebylo pochyb, ostatně i tvůrci tento záměr ohlašovali s velkým předstihem. Ovšem vydání přišlo dříve, než bychom, po zkušenostech se strastiplným vývojem většiny českých her, čekali. Původně nás ani nenapadlo, že by rychlý vývoj mohl mít něco do činění s výslednou kvalitou produktu, naopak jsme byli šťastní za rychlý a zdánlivě bezproblémový vývoj. Na velké změny by sice bylo potřeba zřejmě mnohem více času, avšak Vietcong byl velice kvalitní hrou, takže bychom z jedné nastavované kaše nedělali hned rozvařenou haši, jenže výsledek nás i tak docela překvapil. Ač bychom na tomto místě rádi řekli, že pozitivně, je tomu bohužel úplně naopak.

Jistě jste se v minulém díle dostatečně dobře seznámili s jeho největší předností – atmosférou džungle. Pokud se tak nestalo, běžte to střelhbitě napravit, protože dvojka už vám takovou příležitost neposkytne, nebo lépe řečeno si jí ještě na krátký čas vyzkoušíte, jenže se k ní budete muset prokousat cestou plnou docela nepříjemného balastu. Ač bychom to tedy nečekali, rozhodli se kluci z Pterodonu přestat protežovat husté vietnamské pralesy jako prioritu a dali se na mnohem konvenčnější přístup. Název sice pořád odpovídá dějišti hry, ale jejím cílem jakoby bylo ukázat, že Vietnam není jen džungle, ale i zajímavá města. Nebo lépe řečeno město. Hue!

Úrovně jsou docela krátké, obsahem nahuštěné až po okraj.

Právě tam se podíváte v dobu, kdy byste se tam určitě podívat chtěli – v den svátku Tet. Ohromující oslavy dávají zapomenout na neskutečné hrůzy války, navíc konečně přicházející ruku v ruce s vidinou míru. Nechutné zážitky se dají utopit v litrech nekvalitního vína, navíc v náruči sličné a ke všemu svolné Vietnamky, jak nám to hned zpočátku náš hlavní a poměrně ošklivě vyhlížející hlavní hrdina. Jenže válka se nedá přehlušit hlomozem ohňostrojů, což hráčovo virtuální ego také hodně rychle pocítí. Hned poté, co na příkaz přivede jednoho z investigativních novinářů, kterému v pohodlí amerického domova nestačilo recenzovat hry, a vydal se za dobrodružným sólo kaprem. Málem to sice nepřežil, nakonec však ještě v příběhu sehraje svou roli, ať už v roli jednoho z členů vašeho týmu, nebo zprostředkovatele zpráv a nakonec se mu podaří učinit hodně zajímavý a důležitý objev.

Takže, jak už bylo řečeno – při oslavě se cosi pokazilo, konkrétně tedy to, že se Vietkong rozhodl zaútočit na americká stanoviště, která tím byla stejně jako hlavní postava, docela zaskočena. Každopádně, z úvodního chaosu postupně vše přejíždí do stabilních kolejí lemovaných mnoha dynamicky se měnícími úkoly, jichž v každé misi budete muset splnit několik. To by mohla být zavádějící informace evokující pocit dlouhé hry, jíž však Vietcong 2 v žádném případě není. Úrovně jsou docela krátké, obsahem nahuštěné až po okraj. Škoda, že tento přístup nemůžeme ohodnotit plusem, jelikož není tak úplně dobře podchycen, přispívá k menší uvěřitelnosti hry, navíc je trochu zmatečný.

Vraťme se ale k samotné délce hry, která vám co se čistého času týče, nabídne maximálně nějakých sedm hodin. Jenže Vietcong 2 je specifický ještě něčím: oplývá značnou obtížností i na druhý stupeň ze čtyř možných, takže pokud ho budete chtít dojet do konce a nejste zrovna mistry světa v nějaké té akci, připravte si o pár hodin navíc. Mnohde narazíte na frustrující místa podpořená znemožněním samovolného ukládání dosažených pozic. Ty se savují na předem určených checkpointech a jak už to tak bývá, jejich rozmístění autorům občas ulétlo a je mezi nimi větší, než zdravý odstup. Naštěstí jen občas.

Hratelnost americké singleplayer kampaně by se dala nejlépe popsat jako obyčejná a zde bych zřejmě spatřoval největší chybu celého projektu. Džungli zvládli tvůrci skvěle, město o několik tříd níže, v současném kontextu série bravurních akcí kvalitou spadající spíše do budgetového segmentu. V podstatě nic nemá šanci vás překvapit – chodíte si ulicemi a kosíte jeden druh Vietnamců, občas se podíváte do interiérů budov, kde zábava díky absolutní linearitě ještě o něco více klesne. Většinu času ale budete hledat kdesi zašité nepřátele střílející do vás jednu salvu za druhou, nehledě na to, že se občas objeví i v již vyčištěných prostorách nebo o sobě aspoň předtím nedali vědět útokem. O nepříjemných sniperech snad ani nemá cenu se zmiňovat.

Hratelnost americké singleplayer kampaně by se dala nejlépe popsat jako obyčejná a zde bych zřejmě spatřoval největší chybu celého projektu.

Celkově je ze hry cítit snaha přiblížit se titulům formátu Call of Duty a celé té mašinérii válečných stříleček, které poslední dobou podle jednoho mustru vznikají jako na běžícím pásu. Jenže Pterodon zřejmě neměl tolik času a pracovních sil, aby vytvořil podobně řemeslně kvalitní produkt, který se hraje bez sebemenšího zaškobrtnutí. Na skriptované sekvence zde sice narazíte a jsou docela působivé, jen je čas od času vidět jejich samoúčelnost. Nevím tak úplně čím to je, že jsem se u Vietcongu 2 nebavil tak, jako u Call of Duty. Zřejmě v tom bude mít prsty i nepříliš nápaditý design městských úrovní, který zaujme jen někdy.

Jenže americká kampaň odehrávající se v Hue není jedinou náplní titulu. Vedle multiplayeru, o němž bude řeč později, se časem propracujete i k příběhu jednoho z vietnamských vojáků, který si samozřejmě budete moci zahrát. A světe div se, právě v této části autoři opět dokazují, jaký talent v nich dřímá. Podíváte se totiž opět do džungle a opět na vás dýchne neopakovatelné a nevelkým množstvím her zprostředkovaná atmosféra. Nenechte se tedy odradit prvními pěti hodinami, konec pro vás bude jednoznačnou odměnou. Opět je tu ale háček – trvá jen chvíli. Kdyby se tak dobře, jako pasáž v džungli, hra hrála po celou dobu, šlo by výsledné hodnocení o nějakých 10% výše.

Zbraňový arzenál nemá cenu kdovíjak rozebírat. Vězte, že patří k největším ve svém žánru, narazíte rovnou na několik desítek kvérů, ať už amerických, ruských či vietnamských, přičemž se nevyhnete ani destruktivním granátům. Ale opět si budete muset vybírat, co si s sebou vezmete na cestu, zároveň toho totiž moc neunesete. Zůstal i systém lékárniček, jež můžete nosit při sobě. Vzhledem k tomu, že opět narazíte na tým parťáků, rozhodli se tvůrci trochu sofistikovat systém jejich ovládání, takže nyní už jen zmateně nepobíhají, nýbrž je můžete se střídavými úspěchy jednoduchými příkazy koordinovat. Ale můžete se na ně také vykašlat, oni už se o sebe nějak postarají. Jen kluky na doplnění munice a zdraví si na pomoc budete volat zřejmě hodně často.

Tak a jedeme na multiplayer – další z předností Vietcongu 2. Už první díl na tomto poli zaznamenal naprosto neočekávaný úspěch a není tedy divu, že se na něj v pokračování Pterodoni zaměřili se zvláštní pozorností. Tentokrát již tedy regulérně tvoří dobrou polovinu výsledného díla. Už dvě mapy v demu se hrály moc příjemně, plná verze pak se zbytkem pokračuje v dobře nastoleném standardu. Tradiční módy capture the flag, deathmatch, jeho týmová variace a assault nejsou ničím novým, na druhou stranu jsou zpestřovány povedeným zkušenostním rozvrstvením. Zpočátku tak budete mít k dispozici jen několik málo poměrně chudých povolání, s nabranými zkušenostmi časem však k dispozici přibudou zajímavější třídy s rozšířenými možnostmi. Multiplayer se hraje dobře, design map se povedl a zážitek je úplně odlišný od hry jednoho hráče, i díky zakomponování několika strojů, třeba tanku či jeepu. Přesto si dělám trochu starosti, zda se multiplayer chytí v podobném míře, v jaké se to povedlo jeho předchůdci. Přeci jen, nyní je trh s MP střílečkami ještě širší, navíc Vietcong 2 bude mít díky průměrnému singlu nevalné výsledky v médiích, k čemuž je zapotřebí připočíst i povrchní marketing ze strany vydavatelské společnosti Take 2.

Multiplayer se hraje dobře, design map se povedl a zážitek je úplně odlišný od hry jednoho hráče, i díky zakomponování několika strojů, třeba tanku či jeepu.

V době nádherných titulů Half-Life 2, DOOM 3 či nového F.E.A.R. je zapotřebí zaujmout i po vizuální stránce, jež upoutá minimálně na první pohled a další seznámení s hrou je o to jednodušší. Vietcong 2 neválí ani po této stránce, ba co více – on dokonce propadá. Ne snad, že by vypadal úplně příšerně, ale hezký rozhodně není, což však ještě není to hlavní. Mnohem větší problém spočívá v mizerném vyladění, které snad ani neproběhlo, tudíž si na solidní zahrání připravte děla, na nichž rozjíždíte výše zmíněné akční spektákly ve vysokých rozlišeních a ani tak si nebudete moci být jistí, že nenarazíte na žádné škubnutí. Narazíte, a nebude jich zrovna málo. Do technické oblasti spadá ještě zvuk s hudbou,

Klady a zápory

Vietnamská kampaň
Multiplayer
Spousta zbraní

Nemastná, neslaná hratelnost
Slabá americká kampaň
Špatná optimalizace

jež naštěstí dopadly slušně a především pěkné melodie pomáhají lepšímu pocitu při hraní. Zapomenout nesmíme ani na umělou inteligenci, která dopadla tak nějak průměrně a je spíše přesná, než kdovíjak chytrá. Vojáci před vámi ale aspoň utíkají.

Tak a nastal čas na sumarizaci. Ta mi v tomto případě dá teda pěkně zabrat. Vzhledem k výše popsanému asi netušíte, ale rovnou víte, že jsem Vietcongem 2 zklamán. Ano, je to tak! Jednička byla něčím úplně jiným – delším, hratelnějším, emotivnějším, příběhovějším, objevnějším, atmosféričtějším – jednoduše lepším. Vietcong 2 byl nejspíš předčasně vydán, zůstalo na něm práce jako na kostele a žel, nejen po technické stránce. Americké kampani prostě chybí silnější duch, aby se v akčním žánru mohla hra jako celek zapsat výraznějším písmem. Inu, je to škoda, ale přes existenci mnoha zajímavějších stříleček, doporučuji Vietcong 2 opravdovým fandům tématu a povedeného multiplayeru.