Když vycházel , většina hráčů tušila, že přichází naprostý trhák. O poprask se postarala hojně hraná demoverze, která prakticky naznačovala, jakou cestou se autoři vydali. Hovoříme o krásné akcelerované grafice, kde výbuchy hýří tolika barvami, až se účastnící klání v bojové vřavě ztrácejí. Následují příjemné a chytře připravené mapy, kdy čas strávený na internetu ukázal, že designeři levelů odvedli kvalitní práci. A konečně největší deviza - ohromná modifikovatelnost. A nemluvíme pouze o nových mapách, díky kterým se hra jen tak neomrzí, ale i herních módech (například Death Ball, obdoba kopané či spíše házené stylizovaná do tradičního pojetí hry). Výše vyjmenované představuje vše, čím Unreal II: The Awakening není.
Předem se rozhodlo, že si obě zmíněné hry nebudou konkurovat a právě proto si každá zakládá na něčem jiném. Zatímco UT2003 je určen k síťové hře, ovšem s možností zahrát si i off-line proti BOTům, Unreal 2 ztělesňuje čistě single-player hru. Hra více hráčů v nabídce menu chybí, přičemž autoři se nesnažili ani o 
berličku v podobě několika map pro on-line bitvy. Nic, žádná alternativa - po dohrání všechno končí. Absenci hry více hráčů supluje něco jiného - v podání přání tvůrců především zajímavý děj, příběhové zvraty, skvělý design misí a zábava. Co člověk, to názor. Z prvních ohlasů vyplývá, že část hráčského spektra, zejména milovníků předchozího dílu, pokládá hru za obyčejnou a drobné zklamání. V tento okamžik se hodí říci, že nesouhlasím. Zásadně nesouhlasím.
Alfou a omegou je příběh. Hlavní hrdina hry se jmenuje John Dalton a pracuje pro organizaci TCA, která se stará o udržování míru mezi planetami. Děj reprezentují vkusné in-game scény snímané z toho "správného úhlu" a doprovázené (nemám superlativy příliš v oblibě, ale...) fantastickou filmovou hudbou, jež hraje i normálně během hry. Na počátku hrdina plní běžnou misi zapadající do koncepce běžného výpravného hollywoodského filmu: naléhavé volání o pomoc, ztráta kontaktu s kolonií. Zpočátku hráč příběhem proplouvá velmi pozvolna, 
čímž ho hra nepřímo nutí soustředit se více na akci a dojmy ze samotného hraní. Teprve přibližně poslední čtvrtina hry nabírá svižné tempo, dějové nitky se více proplétají, aby vyšla najevo pravda. A přátelé, ačkoliv hlavní hrdina nezemře, happy-end se nekoná... Více už bych nerad prozrazoval, poněvadž právě pozvolné odhalování příběhu představuje jednu z důležitých deviz hry. Ovšem ne nejdůležitější...
Vraťme se ale zpět, na samotný začátek hry, k přerušenému volání o pomoc. Velitel policie John Dalton nasedá do svého modulu a odlétá na planetu, kde nalézá hotovou spoušť. Všude jen krev, mrtvá těla, některá dokonce nabodaná na kůl... temnou atmosféru podmalovává depresivní hudba. A zvuky. Právě výkřiky plné bolesti či nelidské zvuky neviděných stvůr zprvu prolamují bariéru naprostého ticha. Atmosféra evokuje počáteční úrovně z , kde hra nechala člověka bloudit dost dlouho, než se setkal s prvním vetřelcem. Zde, pokud narazíme na přeživšího tak jenom proto, aby si jej dosud neviděná stvůra přitáhla k sobě, za 
pancéřové dveře. Celkem působivé - a o tom to fakticky je. Za vším hledejme skripty, poněvadž právě ony utvářejí atmosféru, obohacují hru, říkají, kdy se rozehraje zlověstná hudba coby předvoj pro blížící se vetřelce. A funguje to.
Přeneseme se o kousek dál, víme, že základna byla napadena vetřelci. Kromě pohromy po nich zůstal i artefakt neznámé síly, kterých se na scéně vynoří ještě šest a točí se kolem nich hlavní dějová linie. Ta vedlejší, ovšem neméně důležitá, hraje na opačnou strunu - hlavní protagonisty, tedy pohlednou Aidu, mechanika Isaaka a mimozemského kapitána lodi. Jejich osudy se postupně nenásilně propojují s hlavní dějovou linií. Na mateřské lodi, odkud hráč vylétá na mise, se nabízejí možnosti pro krátké dialogy (dějové, či prosté informace o nových zbraních a jejich účincích), ale přímo během misí nechybí kontakt s operátorkou Aidou. Ono když na vás míří obranný kanón, systém automaticky odpočítává poslední vteřinky do zahájení palby, to zatraceně uvítáte informaci o zdárném "nabourání se" do systému.
Styl hraní odpovídá dnešní době, kdy se člověk nechce příliš trápit a bloudit. Prakticky vždy existuje jen jedna cesta kudy dál s občasnou odbočkou, kde je nutné přepnout tlačítko či aktivovat nálož. Ve hře se praktiky nedá zabloudit, neboť úrovně autoři rozkouskovali na soběstačné kousky. To ale neznamená, že by se hráč nudil či hrou proházel nějak snadno (samozřejmě záleží na obtížnosti). Podotýkám, že ačkoli se mi Unreal 2 podařilo pokořit za dva dny napínavého a zábavného hraní, rozhodně bych si nepřál, aby hra byla delší. Mimo klasického "prostřílej se, jak umíš" hra boduje novými nápady. Kromě několika okamžiků, kdy hráč poskakuje mezi lasery, se nabízejí vynikající defenzivní mise. V těch hráč získá k dispozici několik vojáků, elektrických plotů a obranných věží. Vojáky pošle na taktická stanoviště, obranné ploty a věže umístí sám dle rozmyslu. Následuje vylodění nepřátelských ozbrojených sil a celkem tvrdá přestřelka, ať už se jedná o obranu porouchané lodi, základny či prostoru s důležitou osobou, která navazuje spojení. Čas od času se setkáváme se soupeři 
vpravdě obtížnějšími, většinou představují třešničku úrovně. Obvykle stačí ustupovat vzad a přesně střílet, teprve v souboji o poslední artefakt přišla na řadu taktika a ukrývání se za sloupy.
Ovládání koresponduje s přívětivým pojetím hry. Obrazovka zobrazuje informaci o aktuálním počtu životů, štítů, nábojů, zásobníků + právě zvolenou zbraň. Dialogy probíhají přes výběr položek na numerické klávesnici, interakce s okolím zprostředkovává jedna klávesa. Stačí se přiblížit k cílovému objektu, ten se oranžové zarámuje, což signalizuje možnost jej použít. V případě zásahu hrdiny se na obrazovce objeví červený pruh značící nejen zásah, ale též směr kudy střela přišla. Zpět k zbraním. Ačkoli postupně hráč získává nové, ty staré rozhodně nepatří do starého železa. Naopak se hodí prakticky až do konce hry. Autoři správně vsadili na taktické používání rozličných zbraní, než šílený výkonnostní nárůst. Jako první se nabízí klasická útočná puška se slušným alternativním režimem - věrný společník po celou hru. 
Samozřejmě, zapomněl jsem na obdobu nože či pěsti, ze v podobě rozptylové nevyčerpatelné pistole. Trojlístek prvních zbraní doplňuje granátomet, přičemž v alternativním režimu se přehazují typy zásobníků (otrávený plyn, plamen, výboj proti elektrickým zařízením...). Brzy výbavu obohatí na krátkou vzdálenost užitečná brokovnice a pěkně zpracovaný plamenomet (proti nájezdu malých pavoučků jednoznačně nejlepší volba). Raketomet dobře poslouží proti vzdálenějším, méně pohyblivým cílům, poněvadž rakety létají pomalu. Obyčejný Magnum jsem nikdy nepoužil, stejně jako speciálně sestrojenou "pavoučí" zbraň. Naopak sniperská puška své využití našla jak proti občas celkem tuhým mariňákům, kterých se lze takto elegantně zbavit, tak v jedné misi. Zasekl se výtah, voják šel nahodit generátor a potřeboval krýt z výškové budovy, kde se John nalézal. Poslední čtvrtina zpřístupní hodně slušnou laserovou pušku a v samotném závěru ultimátní mimozemskou zbraň, která ničí vše živé.
Pár slov si zaslouží umělá inteligence. S vetřelci se většinou hráč setká v místnostech a chodbách, přičemž vetřelec vždy volí nejkratší cestu k vám. Zde nelze celkem pochopitelně hovořit o taktice, protože jejich cílem je co nejbližší přiblížení se k hráči. Někteří jedinci však dokáží rychle uskakovat, což znepříjemňuje zaměřování. Svoji roli sehrává počet a moment překvapení. Naopak lidští mariňáci často dokáží zavařit - rychle se hýbou, kryjí se a umějí využívat svoji zbraň (nejčastěji útočná puška, brokovnice, raketomet). I v tomto ohledu si zaslouží autoři pochvalu.
V oblasti grafického zpracování se jedná jednoznačně o špičku. Hovořilo se, že by grafika měla vypadat ještě lépe než v UT2003, což ve většině případů mohu potvrdit – zajišťuje to však větší počet a členitost objektů. Potěší proměnlivé scenerie: základny, les, ledová planeta, vetřelecká architektura a další. Požadavky na HW lze srovnávat s multiplayerovým bratříčkem UT2003 - v exteriérech klasicky při zuřící bitvě může dojít na pomalejších strojích k trhání.
Ve výsledku považuji Unreal 2 za impozantní a zábavou hru: na jedné straně si jmenujme vkusné zpracování příběhu, profesionální design misí, vynikající hudbu a atmosféru. Na straně druhé pak absenci hry více hráčů, což bych však nutně nepokládal za přílišnou tragédii. Hru lze dohrát za víkend, ovšem na nejnižší obtížnost, kterou vám, pakliže si hru pořídíte, vřele nedoporučuji. Za ty peníze... se zapoťte víc a déle!
- Obrazový materiál mapující průběh hry
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
