Point and click adventury možná nejsou úplně mrtvé, jak jim bylo kdysi přisuzováno, staly se však okrajovou záležitostí pro pár fajnšmekrů. Noví zástupci tohoto žánru vznikají až na skutečné výjimky v „garážových“ podmínkách, bez většího zájmu médií i širšího publika. O úpadku kdysi oblíbeného žánru nejlépe svědčí oxymóron „akční adventura“, kterým je titulována každá druhá rubanice, i když s původním významem slova nemá vůbec nic společného.
Původní název studia byl Gameworks. Až při pokusu si jej registrovat autoři zjistili, že už je zabraný.
Kdo si chce nějakou povedenou zahrát, musí zapátrat v minulosti, a to na poměry rychle se vyvíjející herní branže opravdu hluboké, až do první poloviny devadesátých let. Tehdy vrcholila rivalita mezi společnostmi Sierra (například série o sprosťákovi Larrym nebo hororový Gabriel Knight) a Lucas Arts. Druhá jmenovaná je minimálně u nás daleko populárnější kvůli sérii Monkey Island a především hře Indiana Jones and the Fate of Atlantis, podle mnohých naprostém vrcholu žánru.
Jejich oblibu chápu, nicméně nesdílím. Jakožto člověk, který si ve hrách nadevše cení dobrého příběhu, jsem od začátku preferoval daleko méně známé Legend Entertainement.
Dírka na trhu
Je mi jasné, že čtenářský potenciál tohoto článku je hluboko pod našimi poměry, ale i herní novinář si někdy musí udělat radost, ne? Využiji tedy aktuální novinkové sucho k tomu, abych vám představil několik titulů, kterým se nikdy nedostalo zasloužené pozornosti.
Produkce Legend Entertainement zůstávala mimo pozornost hlavního proudu i v době, kdy byly adventury na vrcholu. Z dnešního pohledu je zarážející, že tato společnost vůbec vznikla, byla totiž postavena na troskách Infocomu (například série Zork), která s podobným business modelem zkrachovala už v roce 1989.
„Naše obchodní strategie byla jednoduchá… Chtěli jsme vytvářet vysoce kvalitní textovky pro úzké publikum, které zůstalo po konci Infocomu opuštěno. Měli jsme v plánu zvýšit jejich přitažlivost pro širší veřejnost přidanou uměleckou hodnotou a jednodušším ovládáním,“ vysvětlil motivaci vzniku studia jeden ze zakladatelů Mike Verdu pro časopis Retro Gamer.
Zajímavostí je, že o zafinancování studia se postarala společnost American Systems Corporation, která se tehdy zabývala především dodávkami pro armádu, s blížícím se koncem studené války však musela hledat způsoby jak diverzifikovat své portfolio. Kancelář Legendu tak sídlila v budově, kde se mladí programátoři na chodbách potkávali i s bývalými důstojníky jaderných ponorek.
Autoři počítali s tím, že lidé budou zkoušet šílené kombinace. A byli na to připraveni.
Produkce byla počátkem poslední dekády minulého tisíciletí oproti dnešku rychlá a během prvních dvou let své existence dokázal Legend vypustit neuvěřitelných pět her. Trilogie Spellcasting je jakýmsi Harry Potterem pro dospělé a na tehdejší konzervativní dobu vyniká mimořádně černým humorem. Ten měl na svědomí další klíčový muž studia Steve Meretzky, kterého později Blizzard povolal na záchranu projektu zrušené adventury Warcraft Adventures: Lord of the Clans.
Povedlo se i sci-fi TimeQuest, budoucnost studia však nejvíce ovlivnil Gateway postavený na slavné sérii Heechee od spisovatele Frederika Pohla. Právě využití hotových literárních světů od zavedených autorů se stalo klíčovým prvkem většiny následujících her od Legendu a jen málo vývojářů potom dokázalo knižní předlohy tak dokonale využít . „Navazovat spolupráci s literárními agenty bylo tehdy úplně jednoduché,“ prozradil pro Retro Gamer třetí zásadní člen studia Bob Bates. Interaktivní médium tehdejším spisovatelům imponovalo a licence nebyly drahé, což se postupem času rychle změnilo.
„První dny byly nejlepší. Měli jsme úspěch, byla to sranda a náš obchodní model fungoval. Jak se ovšem herní průmysl měnil, všechno začalo být mnohem komplikovanější a těžší,“ vzpomíná na nesmírně plodné období Bates.
Je to paradoxní, ale i když měl v tu dobu Legend největší hity teprve před sebou, pomalu započal jeho pád. Do herního průmyslu totiž vtrhla nová technologie CD-ROMů, která vývojářům umožnila daleko větší možnosti. Zatímco veliké společnosti ve spolupráci s hollywoodskými studii dokázaly vyprodukovat hru takřka ve „filmové grafice“ (uvozovky jsou na místě, na období interaktivních filmů hráči vzpomínají jako na dobu temna, viz náš dvoudílný článek), malé studio s omezeným rozpočtem jim nedokázalo konkurovat. Přesto se o to pokusilo.
Zlatá éra
První vlaštovkou zlaté éry Legendu byla hra Companions of Xanth, postavená na sérii Xanth od Pierse Anthonyho (česky vyšly jen dva první díly). Už nebylo nutné ručně vypisovat příkazy, ale hra po vzoru Lucas Arts přešla na mnohem intuitivnější point and click ovládání.
Klasický interface ze zlaté éry Legendů, napříč hrami se měnila jen barva jeho pozadí.
Dodnes krásná ručně kreslená grafika ve 256 barvách se zobrazovala jen ve výřezu obrazovky, zbývající polovinu zabíral inventář, základní menu, textové okno na dialogy a podrobnější popis prostředí. Hory textu zůstávaly nejdůležitějším prvkem hratelnosti.
„Devadesát procent toho, co hráč v adventurách dělá, je špatně. Takže se jako designér musíte snažit, aby se hráč bavil, i když dlouho nemůže přijít na správné řešení,“ popsal později Bates základní logiku, se kterou k vývoji přistupoval. Bohužel Companions of Xanth obsahovala na dnešní dobu brutální obtížnost spočívající v tom, že se můžete dostat do slepé uličky, ze které se lze dostat jen nahráním starší pozice. Je jedinou hrou z této éry Legendu, kterou jsem nedohrál. Zatím.
Následující Death Gate z roku 1994 jsou Legendi ve vrcholné formě a jedna z vůbec nejlepších her, jaké jsem kdy hrál. Sice jsem její předlohu Brána smrti od Tracyho Hickmana a Margaret Weisové nikdy nečetl, její parádně vymyšlený svět mi ovšem naprosto učaroval. Hlavní hrdina Haplo v ní pomocí létající lodě musí navštívit čtyři zcela odlišné světy a najít ztracené části magického artefaktu, který jediný může zachránit svět.
Když to tak po sobě čtu, zní to pořádně béčkově a možná to tak ve skutečnosti i bylo, když je však člověku čtrnáct, dokáže se nadchnout daleko snadněji než dnes. Graficky hra vypadá prakticky stejně jako Companions of Xanth, jen je hráčův interface červený namísto šedého.
Tím nejlepším jsou hádanky, jedny z nejtěžších, ovšem také nejoriginálnějších, jaké kdy spatřily světlo světa. Zatímco hry od Lucas Arts jde při troše trpělivosti projít prostým zkoušením všeho na všeho, Death Gate vás donutí se nad vzniklými situacemi zamýšlet. K jedněm zamčeným dveřím jsem se pravidelně vracel i několik měsíců, než se mi je konečně podařilo otevřít.
Kouknout do návodu bylo ponižující, ostatně v době předinternetové stejně žádné k dispozici nebyly. Ale zadařilo se a na historku, jak jsem bez jakékoliv vnější pomoci dohrál hru, kvůli které i sám Andrej Anastasov musel potupně volat na help linku, dodnes balím děvčata na baru.
Superhero League of Hoboken je vlastně parodie na první Wasteland, předchůdce Fallouta.
Nejhorší ovšem bylo, že nešlo o žádnou náhodou, přelomový titul, který se povede jednou za život, ale Legendi podobné pecky chrlili jak na běžícím páse. Ještě ve stejném roce vyšla Superhero League of Hoboken, postapokalyptická komedie, která do osvědčeného receptu přidala RPG prvky. Ty najdeme i v Shannaře, založené na stejnojmenné fantasy sérii od Terryho Brookse.
Ta sice nepokrytě vykrádá Pána prstenů, ale jelikož jsem ji četl dříve než kultovní originál, bylo mi to ukradené. Mimochodem Shannara byla první hra, kterou jsem si koupil jako přílohu k časopisu. Ovšem německému, takže jsem polovinu času strávil se slovníkem v ruce. Nelituji ani sekundy.
O fantastické sci-fi Mission Critical by se dal napsat samostatná článek, Callahan’s Crosstime Saloon je pak labutí píseň celé éry, kterou si ovšem kvůli hned úvodní extrémně těžké hádance vychutnalo jen pár vyvolených.
Příliš malé kompromisy
Jenže okolní svět se nezastavil a strmě rostoucí náklady na vývoj spolu s klesající oblibou adventur „legendám“ zlomily vaz. Ekonomická situace je nutila dělat stále hlubší kompromisy proti jejich přesvědčení a i když nikdy nevytvořili vyloženě špatnou hru, už pro ně na světě nebylo místo. John Saul’s Blackstone Chronicles z roku 1998 tak zůstala jejich poslední adventurou, i když se povedla, kvůli svému rádoby modernímu pojetí už to prostě nebylo ono.
Unreal II byl sice povedenou hrou, ale ne tou, kterou fanoušci značky chtěli.
S The Wheel of Time (na motivy Kola času Roberta Jordana) proto vyslyšeli poptávku po FPS střílečkách, jenže i když byla podle dobových recenzí skvělá, nedokázala oslovit ani příznivce 3D akcí, ani milovníky košatých příběhů. Po komerční stránce propadla tak příšerně, že ji magazín GameSpy zvolil v roce 2003 jako jednu z nejvíce nejnedoceněných her všech dob.
I přes tento průšvih dostali Legendi možnost vytvořit druhý díl kultovního Unrealu. A dokázali se s tím popasovat na výbornou, viz naše dobová recenze. Bohužel to nebyla ryze přímočará střílečka, jakou publikum chtělo a asi i po právu očekávalo, a tak bylo v roce 2003 studio zavřeno.
Většina jeho členů v herním průmyslu zůstala, například Mike Verdu přešel do Electronic Arts, Bob Bates v roce 2017 dokonce na Kickstarteru vybral peníze na hru Thaumistry: In Charm’s Way, která se dočkala vlažného úspěchu, na původní odkaz však nikdy nenavázali.
Jiná doba
Má dnes smysl se k těmto hrám ještě vracet? Bohužel musím říct, že pro většinu lidí nejspíše ne. Adventury byly kdysi jednou z mála možností, jak na tehdejším omezeném hardwaru odvyprávět příběh, který nespočíval jen v prolézání chodeb a mordování příšer.
Jejich přísná linearita, kdy musíte klikat na předměty přesně v tom pořadí, v jakém tvůrci určili, už je dnes nesmírně omezující. Jestli však máte na tento žánr přeci jen chuť, jsou staří Legendi daleko lepší volbou než moderní Polda.
