The World Ends with You – My děti ze stanice Shibuya

„Sháním něco originálního.“ – „Tak zkuste třeba tohle. Zajímavá japonská novinka.“ – „Hm, to vypadá nějak divně.“

The World Ends with You | foto: pro iDNES.cz

Jistý vývojář před časem prohlásil, že tvorba dnešních her je jako „vařit pro přejedeného krále“. Těžko říct, nakolik to sedí, takového Klementa Gottwalda prý nejvíc potěšil párek s bramborem. Pravda, byl to jen prezident. Faktem ale je, že všichni volají po něčem novém a když se jim naservíruje něco opravdu původního, kuchaře často stihne víc kleteb než vděku. Což zase souvisí s tím, že se tvůrci nezřídka novým nápadem tak vyšťaví, že zapomenou na poživatelnost, totiž hratelnost. Tož se pojďme mrknout, jak dopadl další pokus, tentokrát na RPG poli.

Po zasunutí cartridge a spuštění handheldu trvá poměrně dlouho, než se dostanete ke hře. Mezitím člověk několikrát vrhne kontrolní pohled na krabičku: opravdu jde o JRPG? Podle estetiky intra i dalšího by se totiž spíš dalo soudit na gamesku skejtařskou, potažmo sprejerskou. Ono se popravdě řečeno nejvíc nabízí „feťáckou“, ale takový žánr, tuším, dosud prakticky neexistuje, pakliže toto není jedna z prvních vlaštovek. Čímž vůbec nechci říct, že to vypadá špatně. Naopak! Vypadá to velmi velice dobře, ba bez nadsázky sexy – varování pro hráčky: svěží vítr z displejů cuchá vlasy.

Boj se odehrává na obou displejích.

A konečně tu máme nějaké ty hrdiny. Neku Sakuraba je hoch, který ztratil paměť – zase to s tou originalitou nepřehánět – a kromě toho má asi další důvody, proč se do kontaktů s lidmi dvakrát nehrnout. Že „slyší hlasy“, je tím nejmenším, psychiatr by mrknul a věděl. Takže: obří „otíkovská“ sluchátka na uši, oči zapíchnout do vozovky a jde se courat po tokijské čtvrti Shibuya.

Navzdory tomu, co známe z reálu, se na podivného introvertního týpka záhy přilepí fešná lolitka v sukni kratší než žádné a projevuje mu svou přízeň vřeleji a neochvějněji než český politik lukrativnímu křeslu. Navíc to jméno – Shiki Misak, no není k nakousnutí? Ne pro Otíka Sakurabu. Čím víc se chudák holka snaží, tím hůř s ní chlapec zachází, až dokonce – ne, to bych prozradil moc.

Raději zpět k tomu důležitějšímu. Neku a Shiki mají problém. Záhadným řízením halucinogenního osudu se propadli do jakési alternativní, temné dimenze současného Tokia, kde jsou mysteriózními zlotřilci pod rockově znějící hlavičkou The Reapers, Sekáči, nuceni hrát bojovku o svůj nedospělý krk.

Kdo prošel pár letních táborů v Česku, ví, že na toho, kdo vymýšlí bojovky pro děti, je třeba dávat extrémní pozor – a asi nejen v Česku, protože ani Neku a Shiki se nezdají nějak zvlášť vyvedeni z míry, ba zkušenější Shiki si to místy snad až užívá. Zřejmě jezdila pod stan pravidelně. Totéž pak platí o dalších, kteří se postupně přidají: jsou v bizarním démonickém světě rovněž jako doma, je pro ně normální asi jako pro partičky kolem pražského Hlavního nádraží.

Hra je rozložena do tří kapitol, týdnů, které je třeba přežít, plus každý den splnit jeden hlavní úkol, jenž přijde esemeskou. Úkoly odpovídají výše zmíněné táborové praxi, tedy dojdi tam a tam, udělej to a to, a zpravidla máš na to tolik a tolik času. Protože jsme v Japonsku, navíc v magickém Japonsku, počítadlo času se hrdinům zobrazuje přímo na ruku, aby po splnění úkolu na nějakou dobu zmizelo – až do nového časově limitovaného zadání. Naštěstí pro reálného hráče, hrbícího se nad handheldem, minuty běží jen postavám hry, ale nikoli nám – hurá.

Hru táhne vpřed adventurně a hlavně excelentně prezentovaný tajemný příběh.

Rovněž v ukládání postupu na naši žel jedinou pozici na cartridgi nejsme omezováni. Brouzdání ulicemi tedy není nijak stresující, jen je třeba mydlit početné nepřátele, zvané The Noise, Hluk. Ač se na nás zpočátku sami vrhají, záhy přejdou do neviditelné ilegality, kde většinou zůstávají, takže je musíte na ulicích vyhmátnout speciálním skenem. Tedy zpravidla ani nemusíte, ale měli byste, protože potřebujete levelovat postavy. Občas je však masáž určitého počtu démonů povinná, to abyste nějaké ty bodíky nahrabali bez ohledu na vlastní pohodlnost.

A teď to úplně hlavní: boj. Ten je nejoriginálnějším prvkem titulu a odehrává se na obou displejích, přičemž máte ovládat oba hrdiny. Spodního stylusem, horního D-padem, leváci tlačítky. Byť rozděleni, bojují oba s touž várkou nepřátel a dělí se o totéž zdraví. Ač Neku dle hry používá „psychické síly“, v praxi jednoduše kosí potvory řadou volitelných způsobů, o nichž rozhoduje to, co mu hráč zrovna vybral do limitovaných slotů.

Každý způsob zabíjení je reprezentován speciálním žetonem, pinem, a na hráči záleží, jakou kombinaci likvidačních metod považuje pro danou sebranku za optimální. Používáním se samozřejmě piny levelují, takže by se mělo myslet i na to, rozvíjet jich víc rovnoměrně, protože každý se může na něco a někoho ideálně hodit.

Nějaké potíže s bojovým systémem? Nemusely by být, kdyby byla lepší výuková část hry. Nové prvky se vysvětlují za chodu a to způsobem sice graficky efektním, avšak nikoli pedagogicky efektivním. Ovládání spodního hrdiny pochopíte snadno, byť musíte střídat řadu snadno zaměnitelných stylů, od škrtání stylusem, přes rychlé ťukání do displeje, až po přitisknutí a držení; ke slovu přijde i mikrofon.

Horší je to s komby, která máte provozovat na horním displeji D-padem. Tam je k dispozici jakási karetní nápověda, zobrazující ideální sled komb: ten vede ke speciálnímu útoku. Vzhledem k tomu, kolik pozornosti vyžaduje práce se stylusem na spodním displeji, na sledování horního moc prostoru nezbývá, takže se to často smrskne na prosté mačkání D-padu v horizontálním směru, podle toho, kde koutkem oka vidíte stát protivníka. Moc se ale neradujte: soupeři se svižně přemisťují. To je však pouhý začátek.

Dále se po vás totiž chce, abyste boj na obou displejích „synchronizovali“, což váš útok opět dramaticky posiluje. Mezi displeji běhá něco jako zelený kulový blesk, který zvyšuje pádnost útoků z místa, kde se právě nachází: předáváte-li si ho, aniž byste dostávali na budku, jeho běh se zrychluje, což má na protivníky čím dál hutnější dopad. Nepřátel je ale hodně a jsou značně pohybliví, zatímco váš pohyb je dost omezený a přehled, jak už bylo řečeno, skřípe. Trénink je ovšem základem zlepšování.

Klika je, že poněkud chaotickému bojovému systému odpovídá přijatelná odolnost nepřátel. I souboje s bossy jsou náročné hlavně časově, ale na druhou stranu se zapotíte už tou délkou. Kdybyste však přece jen nestíhali, lze si snížit obtížnost z Normal na Easy, za cenu horších odměn za vítězství: méně peněz, slabší nové žetony a tak dále. Většina ale asi k této potupné degradaci nepřikročí, protože to neshledá nutným. Je tu však opět jeden nemilý vedlejší efekt: po nějaké době to začne být poněkud jednotvárné. Člověka to totiž komba nekomba svádí držet se osvědčeného postupu a skladby pinů - a levelovat jako kolovrátek.

Naštěstí hru drží řada jiných věcí. Například se vám průběžně odhalují další nápomocné vychytávky, takže nikdy nemáte pocit, že už jste všechno viděli a nic vás nepřekvapí. Ať už jde o vnukání myšlenek kolemjdoucím nebo možnost honit módu a správnou kombinací nakupovaných tretek dosahovat maximálního bojového výkonu, osvěží to a potěší.

Především však titul táhne vpřed adventurně a hlavně excelentně prezentovaný tajemný příběh, plus s ním související jakostní atmosféra. Navíc lze děj vnímat v různých rovinách: třeba ztracenost hrdinů v hypermoderním městě s jeho anonymními davy je velice působivá. A jako ne třešnička, nýbrž krém v dortu: postavy a postavičky, projevující se kromě textů na displeji jen roztomilými zvuky, jsou prostě nezapomenutelné a doufám, že se s nimi v budoucnu opět shledáme.

Černá jí sluší

The World Ends with You kupodivu tentokrát v Japonsku nevyšel jako Davodendosu Vidoju, nýbrž jako Subarashiki Kono Sekai, což je v překladu do angličtiny This Wonderful World, nebo též It´s a Wonderful World. Ať už jde o odkaz na megahit proslavený Louisem Armstrongem, či nikoli, česky to znamená „Je to báječný svět“ a ironický význam názvu je zřejmý. Proti tomu finální název pro Západ poněkud ztrácí lehkost, byť na první pohled vyhlíží záhadněji, až filozoficky.

V příběhovém ohledu tedy prakticky není výtek, snad jen anglického textu je opravdu značné – a důležité – množství, takže se může dostavovat pocit, že se tu víc čte než bojuje, plus to chce ony jazykové znalosti. Dialogy však nejsou bláboly – a kromě toho udržují složitý rytmus příběhu a nedovolí, aby souboje znudily nad míru.

Hra obsahuje symbolický wireless multiplayer s jednou sušší abstraktní hříčkou Tin Pin Slammer, kde se snažíte narážet svými žetony do žetonů až tří protivníků a opanovat tak hrací pole. Plus je přítomna obvyklá možnost výměny zpráv a předmětů.

Zvláštní zmínku si zaslouží hudba, jejímž autorem je Takeharu Ishimoto. Hlavním hudebním tématem je „Lullaby For You“ japonské zpěvačky korejského původu Jyongri Cho, známé jako Jyongri, avšak, protože většině nejspíš její jméno mnoho neřekne (stejně jako jména dalších místních hvězdiček jako Sawa, Makiko Noda, Leah, Ayuko Tanaka, Mai Matsuda, Wakako a další), je podstatnější říci, že svěží a nápadité skladby, kombinující chytrý pop s elektronikou, fungují i mimo rámec hry. Což rozhodně nebývá pravidlem – ostatně to ani není nutné, pokud hudba dobře plní herní roli. Není tedy divu, že soundtrack vyšel hned v několika verzích, které v Bontonlandu mít nebudou, ale lze je zakoupit přes internet.

Když se na závěr podíváme na celek střízlivým okem – což je těžké – máme zde titul, který technicky s výjimkou soubojů víc originálně vypadá, než doopravdy je. Pod grafickým ohňostrojem třeba pohyb po 2D městě vyhlíží navlas stejně jako u megahrůz typu Yakuza Fury. Modely protivníků rovněž nejsou nic moc a – raději toho střízlivého pitvání nechme a šlehněme si jednu herní dávku. Tahle záležitost prostě bude ve vaší sbírce VYČNÍVAT. Tedy – ocitne se tam, že ano?