Atlantický oceán, 21. století
Slabé paprsky světla pomalu prořízly temné hlubiny Atlantiku. Světlo se přibližovalo a spolu se sílícím hlukem vyplašilo hejno malých rybek, které si jen tak pluly kolem a v duchu, pokud nějakého vůbec mají, se modlily, aby jim cestu nezkřížil nějaký mořský dravec. To ale ještě netušily, že je jim na blízku žralok. Žralok, co vydává světlo a tupý, dunivý zvuk. Žralok, který je stokrát větší než ti největší žraloci v oceánu a který není z masa a kostí, ale z tvrdé lité oceli. Jmenoval se USS Shark a byla to ta nejmodernější vojenská ponorka, patřící Spojeným státům americkým. Nebyly to však žádné válečné či bojové účely, kvůli nimž plula těsně nad dnem oceánu. Naopak, její posádka hodlala díky novým technologiím a hloubkovému sonaru prozkoumat ty nejhlubší části oceánu, kam se ještě lidský zadek (či spíče ta plechová kraksna, do níž se pohodlně usadí) nikdy nedostal. I když to tak zpočátku nevypadalo, tato nebezpečná a vzrušující mise se nakonec vyplatila, neboť se posádce podařilo v sopečném sektoru E255 objevit neznámý kovový předmět, čtyřikrát větší než samotný USS Shark. Vydat se na průzkum objektu však bylo nebezpečné, což ale neodradilo jednoho mladého archeologa, jenž navzdory přísnému zákazu nasedl do průzkumné mini ponorky a zamířil vstříc obrovskému korábu, který už bůhví jak dlouho spal na mořském dnu. Podařilo se mu najít palubní jícen, označený velkým písmenem „N“, kterým proklouzl do dekompresní komory. Jeho nadšení z unikátního objevu ale dlouho netrvalo – poklop vstupního jícnu se automaticky uzamkl a náš hrdina zůstal uvězněn ve zrezivělém Nautilu, legendárním podmořském plavidle kapitána Nema. Jediné, na co od tohoto okamžiku dokázal myslet, byla záchrana vlastního života.
Ta ale nebude ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se vám mohlo na první pohled zdát, protože tato nejnovější logická adventura od francouzského Crya je překvapivě pěkně tvrdým oříškem k rozlousknutí. Důvodem možná je, že výrobcem není přímo Cryo, jež si poslední dobou zakládá spíše na nižší obtížnosti, ale menší vývojový tým T-bot. Pro námět ke svému prvnímu významnějšímu projektu nemuseli chodit daleko a sáhli po slavném a vynikajícím scifi románu „20.000 mil pod mořem“ od Julese Vernea. Dílo tohoto spisovatelského génia si už delší dobu říkalo o oficiální počítačové zpracování, kterého jsme se mohli dočkat už před pár lety. Tehdy byla ve vývoji stejnojmenná adventura („20.000 Miles Under the Sea“) pro DVD, ale vzhledem k velmi malému rozšíření DVD mechanik se nikdy nedočkala svého dokončení. The Secret of the Nautilus (dále jen Nautilus) je tedy vůbec první hra, která nám představí fantastickou ponorku kapitána Nema do nejmenšího detailu, a to prostřednictvím tradičního enginu Crya Omni3D, díky němuž si můžete desítky herních lokací vychutnat pohledem z vlastních očí.
A že se bude nač koukat! Je sice pravda, že Omni3D je už za svým zenitem a grafika v jediném možném rozlišení 640x480 vypadá po vyhlazování znatelně neostře, ale podstatný je zde design lokací, a ten je u francouzů tradičně perfektní. Pokud jste četli zmíněnou knihu Julese Vernea, můžete se nyní osobně projít po Nemově ponorce a v duchu srovnávat, zdali vypadá tak, jak jste si ji při čtení představovali. Děj hry je rozdělen do pěti kapitol, v nichž navštívíte celkem tři rozsáhlé části Nautilu, svou rozlohou připomínající spíš hotel nebo obrovský zaoceánský parník. První částí jsou prostory pro posádku, vesměs prolezlé rzí a plné nepořádku. 
Následuje rozlehlá řídící místnost s můstkem, strojovnou a ubikacemi, a do třetice na vás čekají soukromé místnosti kapitána Nema, mezi než patří například jeho pracovna, laboratoř nebo knihovna. Všechny lokace jsou zpracované velice detailně a spolu s obstojným zvukovým i hudebním podbarvením, a pochopitelně i všudypřítomným strachem ze smrti, vytvářejí docela působivou atmosféru. Ke grafice bych měl snad jedinou výtku (tedy kromě nízkého rozlišení) – je celkově až příliš tmavá a docela drastické zvýšení jasu na monitoru je naprostou nutností.
Skutečnost, že Nautilus už nějaký ten čas leží opuštěný na dně oceánu, dává tušit, jaká herní náplň vás očekává. Zapomeňte na jakékoliv dialogy, protože loď je naprosto pustá a jediný, kdo k vám za celou dobu občas promluví, je sám hlavní hrdina (za daných okolností se jeho samomluvě divit nelze), holografické zjevení kapitána Nema a příjemný ženský hlas bezpečnostního systému lodi, jenž Nemo obdařil částečnou umělou inteligencí. A právě palubní bezpečnostní systém je pro vás tou největší překážkou, stejně jako jí byl pro samotného Nema, který se stal otrokem vlastního vynálezu a chtěl-li si zachránit vlastní život, musel nakonec z Nautilu uprchnout. Vaše existence na lodi pochopitelně systému neunikne a identifikuje vás jako vetřelce, jehož se musí stůj co stůj zbavit. Nejdříve vám pouze znepříjemní život zamykáním dveří a blokací různých ovládacích panelů a páček, později přistoupí k tvrdším opatřením a vypustí otrávený plyn, zastaví přívod kyslíku nebo na vás pošle zabijáckého robota. Všem těmto problémům budete muset čelit klasickými adventurními způsoby – tedy sbíráním a používáním předmětů a řešením logických puzzlů. Abych byl trochu konkrétnější, čeká vás například výroba výbušnin, 
vyproštění se ze zatopených prostor ponorky, oprava soukolí ve strojovně nebo dokonce řízení plavby samotného Nautilu včasným zadáváním nových koordinací.
Přestože jsou všechny úkoly a puzzly přísně logické a většinou není problém odhadnout, co a kde právě udělat, není úspěšné dokončení hry žádná procházka růžovým sadem. Důvodů je hned několik a tím nejzávažnějším a zároveň také nejotravnějším není nic jiného než pixelhunting. Ano TEN pixelhunting, kterému se v současnosti každý rozumný tvůrce adventur vyhýbá širokým obloukem. Ne však chlapci a děvčata v T-botu, kteří buď prozatím nemají dostatek zkušeností, nebo nám prostě jen chtěli hraní zkomplikovat a ztrpčit. Pokud tedy ve hře zatuhnete, a to si pište že zatuhnete, pravděpodobně jste přehlédli nějaký miniaturní aktivní předmět, kterých jsou zde celé desítky. Ať je to malé ozubené kolečko pod schody, dírka v hadičce pod stropem, prstýnek ukrytý v pohozené knize nebo malá černá kulička v temném rohu místnosti, s níž na nás tvůrci vyrukovali dokonce už v samotném úvodu hry. Ona zmíněná tmavost grafiky se v tomto případě ukazuje jako nečekaně velký problém, protože většina z těch mini předmětů dokonale splývá s pozadím a stávají se tak prakticky neviditelnými. Tato nepříjemná skutečnost vám dává tři možnosti: a) vzdát to a špelit se hrou do koše, b) sáhnout po návodu, c) nevzdávat se, zesvětlit obrazovku téměř na maximum a kurzorem prohledávat každou z celkem sto padesáti lokací milimetr po milimetru. Nač si něco namlouvat - všechny tři možnosti jsou pro mnohé z vás důvodem, proč si takovou hru nekupovat.
To ale ještě není vše. Další nepříjemností, s níž na vás hra vyrukuje, jsou slepé uličky. Není jich sice mnoho, ale to nemění nic na věci, že vás takové „zamknutí“ na několika lokacích, z nichž není úniku a ve kterých se celé hodiny marně snažíte NĚCO hledat, dokáže pěkně namíchnout. Mně se „poštěstilo“ uvíznout třeba ve strojovně, kde bylo nutné opravit poškozené soukolí. K tomu jsem ale potřeboval dva konkrétní předměty z předchozí místnosti, do níž jsem se už nemohl vrátit... a shodou okolností byly oba tyto předměty opět miniaturní a ještě k tomu důmyslně ukryté.
Pro mnohé hráče adventur bývají nepříjemným doplňkem jejich oblíbených her časově limitované puzzly a já se musím přiznat, že též patřím k jejich odpůrcům. I v této hře je celá řada takto omezených úkolů, ale k mému překvapení na mě nepůsobily vůbec rušivě nebo dokonce otravně, ba právě naopak! Proč? Protože Nautilus je ukázkovým příkladem toho, že i časově limitované úkoly mohou být pro adventury zpestřením, pokud ovšem jsou navrženy s citem, na správných místech a ve správnou dobu. Tvůrci byli, co se délky limitů týče, velmi benevolentní, a tak máte na vše poměrně dost času a jeho odpočet můžete sledovat na indikátoru v pravém dolním rohu obrazovky. Podstatné však na tom všem je, že vás hra v těchto kritických chvílích nenechá jen tak lelkovat a nutí vás uvědomit si, že „bych se měl sakra pohnout, jinak můžu v týhle plechový kocábce zhebnout“. Takové situace, kdy jsem prchal před šířícím se jedovatým plynem nebo kdy jsem omylem zapálil dynamit a ve zmatku rychle hledal místo, kam bych ho mohl položit, mě dokázaly pořádně zvýšit adrenalin v krvi. Vrcholem pak byla celá čtvrtá kapitola, kdy se jedna část ponorky zaplavila vodou a já musel sérii puzzlů a úkolů 
vyřešit neustálým kombinováním zadržování dechu (limit 30 sekund) a používáním kyslíkové bomby, která v sobě měla zásobu životodárného plynu asi na pět minut. A řeknu vám, obavy z neustále hrozícího utopení byly v těchto okamžicích zatraceně silné. Pokud ale můj názor na časově limitované puzzly nesdílíte, mám pro vás dobrou zprávu – ukládat pozice můžete, kdykoliv se vám zachce.
V závěru recenze bych se ještě rád zmínil o ovládání, které je maličko odlišné od ostatních Cryo adventur. Tak předně - narozdíl od Atlantisu je kurzor pohyblivý a otáčet se kolem sebe můžete po jeho najetí k okraji obrazovky. V levém dolním rohu obrazovky jsou pak dvě velké ikony představující PDA a bágl, coby inventář. Jejich umístění ale nepovažuji za nejvhodnější, protože když se k nim přibližujete kurzorem, začnete se nechtěně otáčet v jejich směru. Pokud si ale svoji ručku vycvičíte a budete v této operaci dostatečně rychlí, máte prakticky po problému. Inventář „vyjíždí“ nad ikonku báglu a má neomezenou velikost, dokáže však zobrazit pouze tři předměty najednou, a to je málo. Jeho součástí je i chlíveček s vaší podobiznou, na kterou můžete položit libovolný předmět, čímž ho použijete sami na sebe (je nutné si třeba navléct rukavice při práci s elektřinou nebo si nasadit kyslíkovou bombu při potápění). Co se týče PDA, ten v sobě skrývá kromě klasických funkcí save / load /quit i několik specialitek, jako je automatický záznamník zvuku, nalezených textových informací i vašich vlastních poznámek. Kromě toho jsou zde mapy všech již navštívených místností plus dva 
speciální prográmky pro výpočet souřadnic a kódů k číselným zámkům. Docela užitečná pomůcka do nepohody, co říkáte?
Během dopisování posledního odstavce jsem si nechal donést své speciální recenzentské váhy (© by BigPeter) a můžeme tedy začít s rozdělováním. Nejdříve pravá miska, kam dávám klady. Sem jednoznačně patří zajímavý námět, dobrá atmosféra, detailní design lokací a taktéž některé adrenalinové (obvykle časově omezené) puzzly. Na levou misku položíme otravný pixelhunting, slepé uličky a přehnaně tmavou grafiku. A co na to zobáčky? Koukám, klady nám drobet převažují, takže to nakonec nedopadlo nejhůř a hru se tedy mohu odvážit doporučit ke koupi alespoň těm, kdo mají trpělivosti na rozdávání a vyžívají se v hledání jehel v kupce sena. Pokud vydržíte hrát bez použití návodu, ukousne vám The Secret of the Nautilus minimálně dvacet hodin čistého času, a to i přesto, že je to po stránce rozsáhlosti nanejvýš průměrná hra.
| The Secret of the Nautilus | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
