The Legend of Zelda: Phantom Hourglass

Po experimentu Nintenda se hrou, jejímž hrdinou byl Tingle, nejspíš fanouškům trochu zatrnulo: nebude i nová Zelda podobně ujetá? Pojďme se tedy podívat, jak to nakonec dopadlo.

The Legend of Zelda: Phantom Hourglass

Zelda patří k obratlům Nintenda a firma si je toho dobře vědoma. Slavné značky spolurozhodují o úspěchu nebo zkáze konzolí a zásadní chyby mohou znamenat katastrofu větší než malou. Proto v hlavní linii série nikdo neočekává nějaké zběsilé experimenty, spíše citlivé vybrušování drahokamu. Vzhledem k tomu, že Phantom Hourglass je vůbec první Zeldou na NDS, šlo tentokrát navíc o vybrušování pěkně zdlouhavé, ale pořád lepší tak, než vývoj uspěchat. A stačí několik prvních minut hraní, abyste se o této pravdě ujistili. To, co se dá vytušit už při pohledu na krabičku, je potvrzeno: Phantom Hourglass je přímým pokračováním Wind Wakera pro GameCube. Možná se najde někdo, komu to bude vadit, ale drtivou většinu příznivců série už tento samotný fakt spíše nadchne. Tím spíš, že cel-shadová grafika i laskavý styl humoru byly ještě přeleštěny, což by se mohlo zdát nemožné – kdybyste to neviděli na vlastní oči.

Kromě nepřátel bojujete jako obvykle i s vlastní šedou kůrou mozkovou.

Už samotné spuštění titulu je zvládnuto s maximální noblesou i v takových detailech, že hra podle nastavení vašeho handheldu sama ví, jak se jmenujete, a nemusíte se tedy obtěžovat s obvyklou nudnou administrativou. Hlavním hrdinou je tedy opět zeleně oblečený Link alias vy a hlavním motivem vašeho snažení je zachraňovat princeznu Zeldu alias Tetru. Tento rámec je zřejmě nevyhnutelný, neb tradice si tak žádá, ale tím současně i ošoupaný jak zadek taxikáře. Co na to Nintendo? Řeší situaci tím nejlepším možným způsobem: dělá si samo ze sebe legraci. Už známé „jarmareční“ uvedení do děje pomocí statických obrázků je tudíž svěřeno naprosto směšným – v dobrém smyslu – výtvorům ve stylu vystřihovánek z barevného papíru a v podobně, i když pokaždé jinak a vynalézavě, parodujícím stylu se nese celá hra.

 Princezna Zelda, která nesnáší, když se o ní mluví jako o Zeldě, brázdí oceán společně s Linkem, u něhož se nezdá, že by na lodi požíval po čerstvě absolvované záchraně světa nějaké zvláštní úcty, v místech, kde se podle námořnických bájí a pověstí čas od času zjevuje Loď Duchů. O ní se vypráví, že je příčinou záhadného zmizení mnoha námořníků, kteréžto pověsti všichni s drkotáním zubů věří – kromě Zeldy, jež se námořníkům vysmívá pro jejich pověrčivost. Když se počasí bleskově zvrhne do mysteriózní sloty, z níž se Loď Duchů skutečně vynoří, všichni chtějí co nejrychleji zmizet – kromě Zeldy, která se nezdržuje uznáním svého omylu a pro změnu se námořníkům vysmívá pro jejich zbabělost. Tudíž v okamžiku, kdy Zelda s vyděšeným jekotem mizí v útrobách Lodi Duchů, má člověk chuť zvolat ozvěnou něco nepublikovatelného, ale to by zase nebylo co hrát, že ano. Takže s chutí do toho a půl je hotovo, což naštěstí není pravda, byť se ukáže, že k záchraně princezny se tentokrát nebude muset do tak vzdáleného lesa, jak jsme z minulých dílů zvyklí. Alespoň na dvě desítky hodin máte ale vystaráno, na což si dnes nelze příliš stěžovat.

 Je jasné, že se vám do cesty postaví patřičné množství oponentů, s nimiž není radno vést filozofické diskuse. Naštěstí na ně platí pověstné „hole v ruce“, neboli váš klasický arzenál: meč, štít, bumerang, luk a bomby plus další pomocný vercajk, přičemž svou základní čepel získáte dosti originálně – krádeží. Vzhledem k tomu, že ovládání postavičky včetně tahání, posunování a házení předmětů je svěřeno stylusu a směrový kříž slouží pouze k otevírání menu, musíte si i v boji až na drobnosti typu výměny zbraní vystačit jen se stylusem, což kupodivu funguje ku spokojenosti hráče - většinou. Základní úder mečem tedy provedete jednoduše tak, že se stylusem dotknete protivníka. Obdobným způsobem ovšem i chodíte – rychlost regulujete tak, že se buď dotknete obrazovky dál od Linka a ten běží, anebo blíž a hrdina zpomalí. To má za následek, že hra občas v krizových momentech nedetekuje přesně to, co byste chtěli, čili kupříkladu mácháte mečem, když chcete běžet - ale není to nic zásadního. Stylusem můžete i „škrtnout“ směrem k soupeři a hrdina provede výpad. Nebo rychle načrtněte kolem své postavičky kruh a ta se otočí s čepelí kolem dokola, čímž v optimálním případě smáznete víc much jednou ranou. Místy pak využití  stylusu jednoznačně potěší, například možnost předkreslit bumerangu jeho dráhu je lahůdka, především při řešení rébusů. V rychlém boji už řízení bumerangu taková rozkoš není, ale opět nejde o nic, co byste hře neodpustili.

Kořením titulu jsou jako vždy souboje s tradičně kvalitními bossy.

Kromě nepřátel bojujete jako obvykle i s vlastní šedou kůrou mozkovou, ale zákysy jsou zpravidla toho nejlepšího možného druhu: že byste si totiž, když přijdete na řešení, nejradši pár vrazili - jakto, že vás něco tak jednoduchého nenapadlo hned? Čeká vás tak honba za tunou klíčů, nejrůznější spínače, táhla, využití mikrofonu, stealth hrátky s těžkotonážními fantomy, propadla, ohnivá bludiště a vůbec pasti všeho druhu, zamořené dungeony, konzumující vaše srdíčka a tak dále. Vítaným pomocníkem vám přitom budou vaše Fantomové Přesýpací Hodiny, které daly celé hře název: dokud se v nich sype písek, neubývá vám v otráveném prostředí sám od sebe život, ale jakmile je dosypáno, nezbývá než uhánět na světlo doplnit magickou sílu časomíry. 

Postup vpřed bude skalním fanouškům nejspíš připadat trochu snazší než obvykle, ale usnadnění nepřesahuje nepříjemnou míru a holt v dnešní hektické době nemá každý čas a energii na další Minish Cap. Jeden usnadňující prvek si ale zaslouží potlesk a tím je možnost čmárat přímo do mapy poznámky a značky – kéž by se to stalo novým standardem her vyžadujících mapu! I když je totiž hra lineárnější než obvykle, poznámky permanentně po ruce mají cenu zlata. Jak známe z Wind Wakera, herní mikrokosmos je tvořen oceánem, posázeným ostrůvky, byť pochopitelně nejde o tutéž mapu jako ve WW.

Jak housky na krámě

Původně měli autoři v úmyslu jen vytvořit pro NDS remake multiplayerového dílu Four Swords, ale nakonec se rozhodli pro samostatnou hru a navíc pro jednoho hráče. Že šlo o moudré rozhodnutí, potvrdil jednoznačně zájem trhu. Během prvního týdne po vydání hry se prodalo 350 000 kusů, čímž se Phantom Hourglass zařadil s příznačně prakticky nachlup stejně úspěšným Wind Wakerem na společné třetí místo v historii série, co se týče prvního prodejního týdne v Japonsku. Lépe už si vedly jen Majora´s Mask (400 000) a Ocarina of Time (500 000), obě pro N64 – což je také jistý podnět k zamyšlení.

Přesun zajišťuje svým parníčkem necharakterní, ale nikoli necharismatický kapitán Linebeck, s nímž tvoří Link nezapomenutelnou dvojku a stejně nezapomenutelné je i bizarní plavidlo, které lze v průběhu děje nejrůznějšími způsoby „tunit“: nabídka poháněcích koles, kajut, komínů, kotev a dalších součástek se postupně rozšiřuje, přičemž vše získáváte buď prostou koupí za nekřesťanské rupeez, anebo ještě prostším nálezem. Řemeslník vám pak v přístavu koráb předělá – světe, div se: zadarmo. Rovněž nějaký ten lodní kvér se hodí, protože moře se projevuje jako ne zrovna nejlaskavější končina a bez pořádného kanónu jím není radno brouzdat. O tom, že lze plavidlo úpravami změnit až k nepoznání, se ostatně můžete přesvědčit na standardně zpracované domovské stránce hry. Kdo nevzpomíná na sáhodlouhé námořní přesuny ve WW úplně v dobrém, toho potěší, že tu jde všechno o dost rychleji, i když na druhou stranu pocit plavby na chatrné loďce byl v předloze přesvědčivější. Přibylo pár nečekaných novinek – například lze s parníčkem nepříliš logicky skákat přes o nic logičtěji se vynořující překážky, ale především už neřídíte loď ručně, nýbrž předkreslíte na mapě trasu a pak se jen vezete a rozhlížíte se kolem dokola po ubíhající hladině,  jestli nezahlédnete něco pozoruhodného. A že toho k objevování není málo. V průběhu plavby lze kdykoli zastavit, svést bitvu nebo vylovit poklad – máte-li už odpovídající náčiní – případně načrtnout nový kurs a pokračovat v cestě.

Kořením titulu jsou jako vždy souboje s tradičně kvalitními bossy – kvalitou přitom nemyslíme ani tak jejich tuhost, jako spíš promyšlenou pestrost a maximální zábavnost soubojů bez zbytečného koupání hráče ve frustraci. Nicméně i zde se ukazuje, že ovládání pouhým stylusem má ještě své rezervy – možnost vypomoci si směrovým křížem, jež padla za oběť stylovosti, byla možná zahozena trochu předčasně.

Hra obsahuje multiplayer charakteru příležitostné hry, ale na druhou stranu spolehlivě fungující. Spočívá v tom, že se jeden hráč ujme Linka a jeho úkolem je sbírat v dungeonu šestistěnné Force Gems, lišící se velikostí a jí odpovídajícím bodovým ohodnocením, a nosit je do svého označeného území, v čemž se mu protivník snaží zabránit s pomocí tří obrněných fantomů s palicí. Fantomové se ovládají tak, že hráč stylusem kreslí do mapy jejich trasy. V případě dopadení Linka nebo po vypršení

časového limitu na kolo se pak úlohy vymění. Po uplynutí všech kol se sečtou body a vyhlásí vítěz. Výhodou je možnost zahrát si i s jedinou cartridgí. Rovněž si lze měnit s kamarády v hlavní hře nasbírané poklady a lodní součástky.

Co se týče hudebního doprovodu, jeho základ obstarává stará známá muzika z Wind Wakera, lehce přetřená bezbarvým lakem: když přičteme počet hodin, po něž nás obšťastňovala na GameCubu, je to trochu moc dobrého naráz. Kupodivu ani toto ale ve výsledku nijak zásadně nevadí. Nejnovější dobrodružství okatého klučiny byste si prostě neměli nechat ujít. Jo, a navzdory tomu, co stojí na krabici, nemusíte čekat, až vám bude sedm let.