Nemá cenu zastírat, že osobně se neřadím k příznivcům fantasy klasického západního střihu: při vyslovení slova „klerik“ či „warlock“ se mi ježí kudla v kapse a když mi někdo déle než deset minut vypráví v jakékoliv souvislosti o „výborném magickém systému díky němuž lze ve finále kosit gobliny a orky jako na běžícím pásu“, pravidelně musím vyhledat nejbližší sanitární zařízení. Ano, dá se říci, že tato tematika je mi v podstatě odporná. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy, a tak jsem se nechal při těch všech nadšených preview kombinovanými s nádhernými obrázky nakonec Oblivionem zlákat i já. Rozhodně ovšem ne proto, že by na novém Xboxu nebylo co hrát, ale když o této hře všichni již v předstihu tak básnili, chtěl jsem ji vyzkoušet taky.
Nezřídka může stát, že na své aktuální poslání si vzpomenete až v okamžiku, kdy se začne stmívat.
S lehčím odstupem času ovšem musím říci, že mé rozhodnutí bylo veskrze správné a i když jsem první hodinu ve hře nadával jako špaček, že jsem byl podveden a že mi bylo zcela jasné, že v této hře budu trávit drtivou většinu času v zatuchlých kobkách a ať si takovouto hru tvůrci strčí někam. V samotném úvodu totiž doprovázíte panovníka na cestě temnými kryptami, přičemž nikomu v zásadě nevadí, že se v danou chvíli nacházíte ve statutu vězně, který se do podzemí dostal víceméně jen proto,
že ve vaší cele se nacházel tajný vchod do sklepení, do nichž se svým doprovodem míří i císař. Panovník však po jisté době samozřejmě umírá, přičemž vás pověří důležitým posláním, které odstartuje vaši celou herní anabázi. No nic, no, je třeba vyrazit.
Na samém začátku si vytváříte vizuální podobu vaší postavy. Na výběr je ze slušné řádky ras, přičemž všechny jsou
zastoupeny oběma pohlavími, což možnosti nadále rozšiřuje. Editor nabízí velmi slušné množství různých nastavení, ale práce s ním není zase až tak transparentní, takže vytvořit postavu přesně podle svých vizuálních představ nějaký ten čas zabere. Než se dostanete z úvodní podzemní pasáže na zemský povrch, čekají na vás ještě další dvě důležitá rozhodnutí. Nejprve si musíte zvolit
některé z lunárních znamení, která predikují vaše základní vlastnosti, a poté si ještě musíte vybrat profesní specializaci, která váš kádrový profil dotvoří. Znamení jsou smyšlená, jelikož je logické, že ve zdejším herním světě vypadá noční obloha jinak než u nás, a mezi řadou specializací najdeme vedle klasických povolání jako kupříkladu rytíř, válečník, mág či zloděj i poměrně exotické záležitosti, jakou je třeba akrobat. Netřeba asi připomínat, že každá z voleb má svá pro a proti, a při jejich množství a částečném překrývání je tak skutečně nanejvýš vhodné si vše řádně prostudovat a promyslet si styl, jakým se pak ve hře budete chtít ubírat.
A tak uběhne první hodina hraní, ani nevíte jak a to i přesto, že úvodní kobky jsou poměrně nudné a nezáživné, i když
vizuálně jsou zpracovány samozřejmě velmi zodpovědně. Pak ale vylezete na povrch a zíráte. Pokud tedy vylezete ve dne. Ve hře totiž funguje klasické střídání dne i noci, s čímž je spojena i naše první výtka. Máme totiž za to, že by toto střídání mohlo být pomalejší. Ve dne je totiž vše krásně viditelné, zatímco v noci je zkrátka tma a zas tak moc toho k vidění není. A stejně jako v
normálním životě, i v této hře se lépe funguje ve dne. Na druhou stranu je zde ovšem mnoho questů svázáno právě s in-game časem a když máte někde být třeba za čtyři místní hodiny a to „někde“ je zhruba o dvě ulice vedle, zatímco vy jste v daném městě již vše potřebné nakoupili, vše zbytečné prodali a za krátký spánek se vám třeba nechce utrácet těžce vydřené zlaťáky v hostinci a zároveň je vám jasné, že tyto čtyři hodiny nestačí na to, abyste se pouštěli do nějakých vážnějších akcí mimo
město, přijde vám rychlejší plynutí času setsakra vhod.
Dojde i na emoce, přestože se hra nese v jaksi povýšeneckém aristokraticko hrdinském duchu.
Vraťme se ale ještě na chvíli k okamžiku, kdy se z podzemí konečně dostanete na povrch. V tu ránu se vám totiž otevře
neuvěřitelně otevřený svět, který v mnohém předčí i současný etalon otevřenosti v podobě série GTA. Volnost pohybu i konání sice v dnešní době zní již poněkud jako dost provařený slovní obrat, ovšem v případě Oblivionu nabývají tato slova nového významu. Jít se dá prakticky kamkoliv a když si tak usmyslíte, že třeba vylezete na támhleten kopec vepředu vlevo, je velmi pravděpodobné, že tam nakonec vylezete. Rozhodně se nepočítám k těm, kteří se ve hrách s podobně otevřenou strukturou zabývají volným potulováním se po
světě jen tak pro nic za nic, ale v tomto případě se zkrátka nedá odolat. I když totiž jdete po regulérní stezce směrem, který vám určuje příběhová linie nebo třeba některý z velkého množství postranních questů, narazíte cestou každou chvíli na nějakou pevnost, štolu nebo cokoliv jiného, u čehož si neodpustíte alespoň „letmý průzkum“. Typicky to pak vypadá zhruba tak, že projdete nějakou pevností, za ní uvidíte třeba kopec nebo jezero, a tak se jdete podívat, co je na druhé straně nebo kousek dál po břehu. Tam třeba objevíte zase něco jiného, a tak se nezřídka může stát, že na své aktuální poslání si
vzpomenete až v okamžiku, kdy se začne stmívat.
Ono se v danou chvíli v podstatě nic neděje, do požadované lokace se totiž můžete přemístit prostřednictvím mapy naprosto instantně, takže tma netma, do aktuálního cíle se můžete dostat kdykoliv. Troufám si ovšem tvrdit, že tuto možnost budete využívat stejně jen velmi zřídkakdy. Putování po svých nebo na koni je totiž mnohem příjemnější a dobrodružnější. Navíc takto dochází k již zmíněnému průzkumu a nových lokací a zároveň pak i ke střetům s různými protivníky roztroušenými po mapě, případně v kobkách, které na cestách objevíte, což má za následek postupné zvyšování statistik vaší postavy. A to rozhodně není k zahození.
|
Co se týče statistik, jsou vaše vlastnosti rozděleny na hlavní a vedlejší, přičemž zlepšování těch hlavních má za následek růst vašeho celkového levelu. Jednotlivé statistiky lze zvyšovat samozřejmě tím, že danou činnost aktivně provádíte či
využíváte. Pokud dojde ke zvýšení vašeho celkového levelu, dostanete navíc možnost přihodit k několika svým vlastnostem i pár bonusových bodíků. Jednotlivé vlastnosti jsou ovšem porůznu vzájemně provázány, takže i zde je potřeba volit uvážlivě. A když už jsme u té provázanosti, ta se projevuje samozřejmě v celé hře, nejen ve statistikách. Příkladem budiž situace hned v úvodu
hry, kdy jste po průchodu úvodními kobkami zvyklí sbírat vše, na co narazíte, jenže když přijdete do prvního hostince a tam si do
kapes nastrkáte kdeco, nemůžete se pak divit, že vás venku na ulici zatknou stráže a za krádež vás uvrhnou do žaláře. Pokud tedy nemáte dost peněz na uhrazení škody. Nebo pokud nejste specializací zloděj.
The Elder Scrolls IV: Oblivion splnil na Xboxu 360 prakticky všechna očekávání do něj vkládaná.
V této souvislosti je potřeba zmínit i zdejší systém sociální interakce, kdy vaše chování má vliv i na to, jak se k vám chovají ostatní postavy. Je zde dokonce implementováno něco jako minihra, v níž na základě speciálního diagramu a výrazu tváře dané osoby určujete okruhy konverzace, jejímž prostřednictvím si získáváte náklonnost ostatních, což je do jisté míry dost důležité, protože některé věci se vám nepodaří, pokud vás dotyčný nebude mít v oblibě. Osobně jsem zaznamenal kupříkladu
situaci, kdy jsem si chtěl v jednom z měst koupit dům, nicméně transakce nebyla úspěšná, jelikož místní „realitní agent“ mi suše oznámil, že mě nezná, či mi nemůže věřit natolik, aby mi nějaký dům prodal.
Dokonce dojde i na nějaké ty emoce, přestože povětšinou se hra jako celek nese v typickém jaksi povýšeneckém
řekněme aristokraticko hrdinském duchu. Jeden z prvních vedlejších questů, na které jsem narazil, bylo šmírování tří osob, o nichž si jeden z občanů daného města myslel, že jej sledují a osnují proti němu spiknutí. Ostatní obyvatelé města o něm sice tvrdili, že
je vyšinutý blázen, ale jelikož jsem ve městě neznal všechny stejně, říkal jsem si, že možná nějaké takové spiknutí existuje a kdo ví, co je onen dotyčný blázen vlastně zač, a třeba jej skutečně sledují, a tak jsem daný quest přijal, zvláště když z něj koukaly slušné peníze. Plněním jsem zabil zhruba čtyři dny „oblivionského“ času, jelikož sledování a hlášení byla rozdělena mezi časné ráno a půlnoc, přičemž u nikoho z podezřelých se neprokázalo, že by se šmírování nějak systematicky věnoval. Úp třetím hlášení se ovšem můj „zaměstnavatel“ naštval a že když prý ho nikdo nesleduje, tak spiknutí určitě existuje
a já jsem jeho součástí. Ostatní tedy měli pravdu, byl to skutečně blázen. Horší ovšem bylo to, že vzápětí vytasil sekeru s tím, že všechny spiklence musí pozabíjet a začne ode mě. Nezbývalo tedy než tasit rovněž (no dobře, možná jsem mohl utéct, ale byl už fakt hodně blízko) a vyřídit to jednou provždy. Následně člověka ovšem zachvátila panika, jestli to někdo neviděl, a plíživými kroky podél tmavých zdí se raději zdekuje. Navíc vás pak přepadne vyloženě nepříjemný pocit, že jste zabili někoho, kdo vůbec zemřít nemusel. Ok, byl to pošuk a chtěl vás sejmout, ale jinak ve městě nikomu neškodil a rozhodně zde nebyl důvod k tomu, aby ho
někdo musel zabíjet. No jo, každý z nás má ale jistě pocit, že se na něj lepí jen to nejhorší a navíc si připadá jako největší blbec v
celé galaxii.
Vzhledem ke všemu výše popsanému se navíc hra stává záležitostí na poměrně dost solidní dobu. Údajně se hra dá dokončit za 35 hodin čistého času v případě, že půjdete pouze po příběhové linii, ale jelikož vás každou chvíli budou „rozptylovat“ všelijaké věci okolo, nemusíte mít strach, že byste hru zvládli pokořit za dva víkendy. Spíše naopak. Budete totiž každou chvíli něco prozkoumávat, někam odbočovat, něco zkoušet (niž by vás to samozřejmě nudilo), takže herní doba masivně naroste. Vždyť jen prvních deset hodin zabijete tím, že se budete se hrou víceméně pouze seznamovat.
Velmi pochválit musíme i technické zpracování hry. Grafika vypadá naprosto skvěle a to i přesto, že lze odhalit i několik poměrně laciných triků, které vyplynou na povrch při bližším ohledávání. Na pořádné širokoúhlé obrazovce v rozlišení 1080i se
ovšem jednoznačně jedná o pastvu pro oči, jakou vám dnešní běžná herní PC sestava neposkytne, ani kdybyste ji chladili tekutým
dusíkem. Na druhou stranu je ovšem potřeba zmínit, že i ve verzi pro Xbox 360 čas od času nějaký ten objektík doskočí a občas se obraz zacuká, což je ale povětšinou způsobeno dotahováním dat mezi jednotkovými dílčími sektory celé herní plochy. Skvěle jsou ztvárněna města, která i přes celkový středověký ráz hry působí místy až antickým dojmem. Život v nich je poměrně rušný a samozřejmě se řídí i tím, jaké část dne či noci zrovna je, což ostatně platí pro celý zdejší herní svět. Velmi slušně zvládnutý je i dabing, který sice ne vždy působí zcela autenticky, ale na druhou stranu je alespoň nějakým tím štěkem vyzbrojena každá postava ve hře, což je při rozsahu nejen dialogů, ale celé hry, jednoznačně obdivuhodné.
Oblivion má samozřejmě i nějaké ty chyby. Nebyla by to Bethesda, aby v její hře nebyly nějaké ty bugy, nicméně zatím se mi vždy podařilo se z každé „bugové situace“ jakž takž rozumně vymotat, aniž bych musel hru restartovat.
|
Výborná atmosféra
Plno různých chybek, které ovšem nemají nijak fatální důsledky pro skvělý zážitek z hraníShrnutí je tedy tentokráte zcela jednoznačné. The Elder Scrolls IV: Oblivion splnil na Xboxu 360 prakticky všechna očekávání do něj vkládaná a je rozhodně jednou z her, kvůli kterým stojí za to zvážit nákup této nové konzole. Tak o tom taky případně pouvažujte.
| The Elder Scrolls IV: Oblivion | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
