Table Tennis - sportem ku zdraví

Videohry zatím nemohou plně nahradit skutečné sporty. Na Wii už se tomu ale dá občas říkat i pohybová aktivita.

Table Tennis

Čas od času může člověk v novinách narazit na zprávu, že některý z pilotů seriálu Formule 1 nebo Moto GP si před závodem dal pár kol v některé videohře, aby si připomněl nástrahy daného okruhu, nebo že si fotbalisti rádi začutají Pro Evo. Přesto by nás ale ani nenapadlo označit tyto videohry za plnohodnotné náhrady sportovního prožitku. Díky možnostem Wii se ale simulace některých sportů začínají skutečnému sportu opravdu podobat. A nemáme teď na mysli jen to, že se při mávání Wiimotem docela zapotíte, jako například u Mario & Sonic at the Olympic Games.

Na nejnižší obtížnost je v pohodě hratelný i hned první rychlý zápas.

VIDEO

Například takový Madden přišel na Wii s možností máchat wiimotem, jako kdybychom skutečně házeli míč. To je ale pořád docela slabotka oproti Tigeru Woodsovi, jenž by se s trochou snahy a oběma přivřenýma očima dal již srovnat s drahými indoor golfovými simulátory. Jasně, přestože Nintendo společně s Wii Fit v Japonsku již uvedlo na trh speciální podložku, že bychom v nejbližší době v nějaké hře chytali křeče z drsné zátěže při devadesátiminutovém fotbalovém mači, to v nejbližší době asi jen tak nehrozí, protože možnosti Wii zatím stačí na rozumné ztvárnění pouze spíše těch „jednodušších“ sportů, nicméně přesně do této kategorie spadá i stolní tenis, takže potenciál Table Tennisu je vysoký.

Rockstar ovšem již před časem na Xboxu 360 dokázal, že k tvorbě této hry přistoupil zcela zodpovědně, takže prakticky jedinou otázkou zůstávalo, jak uchopí konverzi ovládání, a zda tedy půjde o jednoho z čestných členů herní knihovny Wii nebo zda se spokojí s prostým portem, jenž se bude od původní hry odlišovat pouze tím, že se zde bude máchat rukama. Ve skutečnosti částečně platí oboje. Jednak zde totiž kromě překopaného ovládání není prakticky nic nového, ale na druhou stranu musíme uznat, že k tvorbě nového ovládání přistoupili autoři se vší vážností, a proto se budeme dnes věnovat v prvé řadě právě jemu a pro základní obecné informace vás odkážeme na recenzi verze pro X360, z níž verze pro Wii vychází prakticky ve všem ostatním.

Graficky hra odpovídá možnostem Wii.

Hra nabízí tři ovládací schémata, přičemž s tím standardním si vystačíte pouze s wiimotem. Další dvě vyžadují i nunchuk a umožňují buď kontrolovat pohyb hráče kolem stolu nebo lépe umisťovat své údery na sopeřovu stranu stolu. Tato dvě podrobnější schémata jsou jistě docela fajn, ale jímá nás podezření, že většina běžných hráčů, kteří neaspirují na případný titul „mistra světa v Table Tennisu na Wii“, si bohatě vystačí pouze s wiimotem, již jen proto, že tato konfigurace je zkrátka nejblíž skutečnému pinčesu, kdy držíte raketu taky pouze v jedné ruce ve druhé nežmouláte nic, co by navíc bylo s raketou spojeno drátem.

Hra disponuje všemi možnosti xboxového originálu, takže zde máme čtyři druhy rotací, které se ale vybírají směrovým křížem. Rozložení je zcela logické a intuitivní, takže například pro topspin stisknete před úderem směr nahoru nebo pro pravou rotaci směr vpravo. Přesto ale asi budete mít v prvních chvílích menší potíže. Zatímco na X360 byl typ úderu udáván stiskem příslušného hlavního tlačítka, zde musíte de facto provést ten samý stisk a ještě strávně máchnout, což v prvních fázích hry celou věc poněkud komplikuje a je potřeba si na to chvíli zvykat. Na druhou stranu je ale fakt, že na tyto úvodní potíže hra pamatuje, takže strach z úvodní frustrace můžete hodit, kam se vám zlíbí. Na nejnižší obtížnost je v pohodě hratelný i hned první rychlý zápas, a postupné učení je tak příjemé a bezproblémové, zkrátka naprosto přesný opak třetího Smash Court Tennisu na PSP. Nemějte ale ani obavy, že by se zde v pozdějších fázích, případně při vyšších obtížnostech, nenašly i skutečně kvalitní výzvy.

Stejně jako v původní verzi, i zde je základem úspěchu správné načasování. Na rozdíl od X360 originálu je to zde ale poněkud obtížnější, protože tu nejde pouze o stisknutí, případně podržení tlačítka, ale i o intenzitu pohybu ovladače. Je jasné, že rychlý švih zápěstím si žádá jiné načasování než rozmáchnutá smeč, kterou taháte ze záklonu až někde od kolen, v čemž tedy vidíme další plusové body. Ovšem opět s podotknutím, že je potřeba se do toho nejprve pořádně dostat. Nicméně ačkoliv je kauza časování úderů velmi podobná reálu, s umisťováním úderů už to zase až tak realistické není. Pokud totiž chcete míček zatočit co nejblíže za síťku, provedete pohyb wiimotem směrem dolů, a pokud chcete naopak posadit svůj úder až na druhý konec stolu, vedete pohyb směrem vzhůru. Na druhou stranu to je ale pořád docela elegantní řešení, které vás mimo jiné nutí pilovat techniku. Samozřejmě tedy vyjma případu, že si vezmete ku pomoci nunchak a speciální ovládací shcéma.

Odkud se vzal Ping-Pong?

Přestože si většina lidí spojí stolní tenis v prvé řadě s asijskými hráči, respektive se zeměmi jako Čína, Tchaj-wan či Korea, je původ této hry datován někam do osmdesátých let devatenáctého století a pro většinu asi překvapivě umístěn do tehdejší Anglie. Co se týče půvdu výrazu „ping-pong“, tak jsme nikdy nepochybovali o tom, že se této hře takto říká na základě charakteristických zvuků, které jsou při úderech míčku vyluzovány. Buď se ale jedná o drastickou náhodu nebo je ve skutečnosti tento výraz odvozen od čínského pojmenování stolního tenisu, jenž je Číňany nazýván Ping Pang Qiú.

Graficky hra odpovídá možnostem Wii, ale rozhodně se nemůžeme přiklonit na stranu všech těch, kteří grafické ztvárnění této hry s gustem haní. Je asi zřejmé, že na Wii nebudou postavy ani zdaleka tak detailní jako na X360, takže zde nevidíme, který z hráčů má na obličeji vyrážku, ani kterému se párá nit z trenclí, ale co se týče celkového vizuálního stylu a projevu, je hra plně srovnatelná s originálem. Jistě, je vidět že postavám chybí o něco více než dva polygony a animace jsou poněkud kostrbatější než v původní hře, ale stále platí to, co jsme psali už v létě, kdy jsme si tuto hru poprvé zahráli na Games Convention v Lipsku: v zápalu boje vám skoro ani nepřijde, že se jedná o graficky značně ořezanou verzi pro Wii. Zvuky asi nemá cenu příliš hodnotit, jelikož zde kromě víceméně neutrální hudby slyšíme již jen ťukání míčku, sem tam něco zahuhlá sudí a občas si něco zahulákají hráči.

Celkově vzato se toho tedy Table Tennisu na Wii příliš mnoho vytknout nedá. Dost závažným minusem je ale skutečnost, že tomu, kdo už s touto hrou měl tu čest, nenabídne Wii verze kromě ovládání prakticky už vůbec nic. Člověk zkrátka vidí to, co již důvěrně zná, a tak ho možná spiš akorát naštve, že si musí zvykat na nové ovládání. Na druhou stranu ale ortodoxní nintenďáci, kteří by se jiné konzole nedotkli ani klackem, budou jistě chrochtat blahem, třeba již jen proto, že na Wii dokáže Table Tennis vcelku dobře posloužit i jako multiplayerová party hra – mávat rukama totiž dokáže každý a pokud nebudte své hosty drtit výsledky svého mnohahodinového tréninku, tak si i dobře zahrají. A navíc budete za machry, protože ty hloupoučké holčičky, které si pozvete, budou na větvi z toho, že nemusejí složitě vybírat jedno ze čtyř tlačítek ke stisknutí, ale jen mávají rukama a ono to pinká „samo“.