Soudit kohokoli nebo cokoli po prvním setkání je nejen ošidné, ale především je to nadmíru netaktní. Leckdy si to však člověk neuvědomí. Proto jsem hrozně rád, že recenzi RPG hry Suikoden III od Konami mohou psát až nyní, po jejím dohrání s několikatýdenním odstupem po článku s prvními dojmy. Ty byly sepsány zhruba po 20-ti hodinách hraní. Jak jsem později zjistil, tak za tuto dobu jsem se možná se Suikoden III stačil seznámit po stránce ovládání, pochopil jsem většinu herních principů včetně vylepšování charakterů a chytil se základní příběhové linie. Nic víc. To nejlepší totiž hra předvede až o něco později. Předtím než tedy budete pokračovat ve čtení, přečtěte si alespoň zběžně zmiňované . Jsou tam popsány základní mechanismy hry včetně jejich kladných i záporných stránek. Nic z toho se totiž až do konce hry nezměnilo.
Rapidně se však změnil přístup tvůrců. Zhruba po 30-ti hodinách hraní, kdy se stále ještě střídaly pocity mírného nadšení s chvílemi zklamání, jakoby se něco zlomilo. Mám pocit, že si autoři sami uvědomili, jakých chyb se při designu hry dopustili a namísto, aby se je snažili zbrkle odstraňovat (přičemž by dalších sto nasekali), tak jim zbytek hry přizpůsobili; nebo tyto alespoň odsunuli do pozadí, aby tolik nevyčnívaly a nekazily požitek ze hry. Nutno říci, že se jim to podařilo. Prakticky vše, co kazilo skvělé prožití hry se po zmíněných 30-ti hodinách hraní jakoby mávnutím kouzelného proutku vytratilo.
Jednou z podstatných a na první pohled viditelných chyb bylo rozdělení party do tří na sobě nezávislých dvojic, kdy bylo v boji možné ovlivňovat pouze akci jedné postavy.Ta druhá si pak mohla dělat cokoli, co umělá inteligence hry dovoluje. V tomto případě se jedná o dosti naivní přímo vedené útoky na soupeře. Nadmíru otravná je také nemožnost předávání jakýchkoli předmětů (jde zejména o hojivé lektvary) komukoli z jiné dvojice. Tyto chyby samozřejmě nezmizely, ale v pozdějších fázích hry se už parta vždy nesestává z maximálního počtu šesti postav. Díky tomu je možné charakter disponující v danou chvíli potřebnými schopnostmi osamostatnit (nepřidělíte k ní do dvojice žádnou postavu), čímž se mnohonásobně zvýší strategické možnosti při boji. V pozdější fázi jsou tak souboje mnohem zajímavější, na čemž mají jistý podíl také zdatní soupeři.
Mnoho nepěkných slov z mých úst se v průběhu první fáze hraní (zdokumentováno právě v prvních dojmech) neslo směrem k použitému způsobu přesunu po velké herní mapě. Přeci jenom bych preferoval možnost volného a ničím neomezovaného pohybu, ale nakonec jsem spokojen i s tím, co Suikoden III nabízí. Největší vliv na tuto náhlou změnu postoje má diametrálně odlišný přístup autorů ve druhé polovině hry. Zpočátku se často stávalo, že při cestě z jedné lokace do druhé bylo nutné projít skrze místa, kde se vůbec nic kromě soubojů
nedělo. S postupným odhalováním příběhu se však začaly kupit události jedna na druhou a prakticky každá návštěva jakékoli lokace měla náhle své opodstatnění. Celý herní svět zkrátka začal žít a bylo to poznat takříkajíc na každém kroku. Ať již šlo o sekvenci posunující příběh nebo o konverzaci odhalující širší souvislosti, či rozhovor vnášející světlo do neustále se vyvíjejících vztahů mezi jednotlivými postavami v partě. V tomto momentě už musí Suikoden III chytnout opravdu každého, kdo v sobě nosí alespoň minimální sympatie k RPG žánru.
Další pozitivní jev, který vypluje na povrch po větším počtu odehraných hodin, je doslova hmatatelný nárůst dramatických a emocionálně vypjatých scén, po nichž možná oči mnoha hráčů nezůstanou suché. Emocionální dopad uvedených obrazů je samozřejmě subjektivní záležitostí, ale tvůrci tyto okamžiky zvládli natolik dobře, že alespoň minimálně zapůsobí i na osoby jinak naprosto citově chladné. Jako přirovnání dobře poslouží série Final Fantasy, která je za skvělý příběh a jeho podání náležitě ceněna. Právě příběh je dle mého úsudku v případě Suikoden III mnohem lepší a ve výsledku i působivější, než například u Final Fantasy X. A to i přes fakt, že postavy v Suikoden III nejsou nadabované, což by jistě výsledný skvělý dojem pouze umocnilo. Jinak si tvůrci při snaze zvýraznit emocionální podtext okamžiku pomáhají stejně jako v jiných titulech, které v této době vycházejí. Tedy často využívají efektu zpomaleného času, vzpomínky na minulé události jsou prezentovány skrze
černobílé podání a poměrně časté jsou záběry do tváří postav, které díky detailní cel-shadované grafice vyjadřují emoce jedna báseň. Výsledný dojem je v jistých momentech téměř umělecky působivý. A to jak po stránce provedení, tak obsahu záběru.
Abyste si příběh, jeho dílčí linie a postupné odhalování náležitě užili, střídejte často jeho jednotlivé větve. Budete-li jednotlivými kapitolami příběhu striktně postupovat od začátku až do konce, tak sice o nic nepřijdete, ale výsledný dojem nebude natolik působivý a mnohé souvislosti vám zůstanou ukryty až do konce. Ne navždy samozřejmě. Nakonec vám všechno pěkně dojde, ale až po důkladném zamyšlení, až poběží závěrečné titulky.
Nic ovšem není dokonalé. Ani proměna Suikoden III ve výjimečné RPG není bez poskvrny. Jednou z věcí, která otravuje až do konce je statická kamera. Hlavní herní mapa je sice rozsáhlá a lokací, které se postupně zpřístupňují je dost. V každé se ovšem najde místo, kde bude nutné postavu navigovat takřka poslepu do míst, kde by asi měly být dveře či východ. S tím se asi ani při nejlepší vůli už nedalo v průběhu tvorby hry nic dělat. Je to zkrátka škoda, že tvůrci nedali - nám hráčům - do ruku možnost kameru alespoň vertikálně korigovat, čímž by došlo ke znatelnému zvýšení přehlednosti a ubylo by nepěkných nadávek směrem k lidem, co jsou za tento herní prvek odpovědní.
Neměnný zůstává po celou dobu hraní i systém vylepšování postav, jejich vlastností a atributů zbraní. Pouze tento prvek ve druhé části hry jaksi pozbude na prvotní důležitosti. A to na úkor zhutnění děje. Neznamená to však, že by neustálá péče o rozvoj postav zcela ztratila smysl. To jistě ne. Pouze díky úbytku soubojů se slabými soupeři ubude i nutnost nahlížení do menu za účelem zvážení budoucí distribuce zkušenostních bodů mezi jednotlivé vlastnosti. Na druhou stranu zase přibude příběhově důležitých soubojů, kterým není vyhnutí a hlavně se ke konci dobrodružství zvýší počet hromadných taktických bitev a duelů mezi dvěma postavami. Obou těchto vysoce zábavných prvků totiž bylo v prvních zhruba třiceti hodinách hraní velice poskrovnu, což je škoda, jelikož nabízejí zajímavé strategické možnosti a jsou nesporným oživením. Stejnou, ne-li významnější oživující roli hraje vlastní hrad a tradičních 108 postav, které je možné v průběhu hry do party získat. Není nad to sledovat, jak se pavučinami opředený hrad postupně mění na útulné sídlo obydlené postavami nejrůznějšího vzhledu a rasy, které jsou kdykoli připraveny podat pomocnou ruku, poskytnou radu, bezplatnou službu, nebo jen tak prohodí pár slov. Zvelebování hradu, hledání vzácných artefaktů, obchodování, některé minihry (např. jízda na koni, loterie) a získávání postav je zpracováno tak dobře, že by to bez problému vydalo na samostatnou hru.
Po prvních 20-ti hodinách hraní bych sám nikdy neuvěřil tomu, jaká moc se hra může postupně vymanit z kategorie lepšího průměru na takřka výjimečný titul. Ale i přes nadšení, jemuž není těžké v závěru hry propadnout, v hlavě stále hlodá červík pochybnosti. Co kdyby tvůrci do hry zapracovali manuální korekci kamery, kdyby odstranili otravná omezení při soubojích, kdyby byly projevy postav namluvené. Pravděpodobně by tak vzniklo doposud nejlepší RPG na PS2. Jsou to však jenom kdyby. Suikoden III je i přesto výborné RPG. A v mých očích určitě lepší než . Má však své chyby, které snad budou příště odstraněny. Pevně totiž věřím, že se za několik let čtvrtého dílu RPG série Suikoden dočkáme.
| Suikoden III | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
