Vážené dámy, vážení pánové, kamarádi, kolegové. Je mi ctí přivítat vás zde v tak hojném počtu na tomto sezení a povídání o mém druhém epochálním výletu, tentokráte do městečka Silent Hill. Hned v úvodu je ovšem potřeba zmínit, že na rozdíl od Českých Budějovic, kde by dozajista chtěl bydlet každý, ve výše zmíněné osadě Silent Hill bych já osobně bydlet rozhodně nechtěl. Nicméně stejného názoru rozhodně nejsou různá individua, která při toulkách tímto malebným turistickým letoviskem potkáte. Jediným jakž takž spřízněným soudruhem vám bude jistý James Sunderland, kterýžto se rozhodl najít zde svou (bývalou?) manželku Mary. Jelikož mi ovšem tvrdil, že jeho žena je už tři roky mrtvá, usoudil jsem vzhledem k jeho pátracím snahám, že to v hlavě asi taky nemá zrovna nadvakrát srovnáno. Jediným zcela normálním jedincem jsem tu tedy byl já. Netušil jsem ovšem, že zas až tak dlouho mi to nevydrží.
Jamese jsem potkal na vyhlídkové terase na kopci nad městem. Jelikož jsme zjistili, že přístupové cesty do města jsou neprůchodné, rozhodli jsme se nechat auta na parkovišti na kopci a seběhnout dolů skrz místní hřbitov. Jelikož byla všude úplně nechutná mlha, nestačil jsem s Jamesem držet krok a velice záhy jsem ho ztratil, jelikož on si na rozdíl ode mě ze svého předchozího pobytu něco z místopisu Silent Hillu ještě pamatoval. Bloudil jsem tedy
asi patnáct hodin mlhou a tmou, dokud mě James znovu nenašel a nepřevyprávěl mi, co všechno se stalo.
Hned v úvodu James potkal na hřbitově jistou slečnu Angelu, jež sice byla poněkud podivně zmatená, ale rozhodně nic ještě nenasvědčovalo tomu, že by se ve městě dělo něco divného, kromě toho, že na programu toho dne byla variace na Cimrmana s názvem Mlha jako v pytli. Myslím, že bez újmy na obecnosti a plynulosti toku příběhu mohu předběhnout a prozradit, že s postupujícím dnem došlo i na produkci originálního kusu našeho velkého polyhistora. Po technicky velmi dobře zvládnutém a emotivně poněkud divném rozhovoru s Angelou na hřbitově zaprvé zjistíte, že i ji sem přivedlo hledání, v tomto případě jde o její matku, a za druhé se vydáte dál. Úzké chodníčky vás po čase dovedou konečně do samotného města, kde první co vás upoutá, jsou dosti podivné krvavé šmouhy na ulici. K tomu ještě v dálce v mlze zahlédnete stín. To, že je také docela dosti podivný, vás už zas až tak nepřekvapí. Od této chvíle se začíná rozjíždět něco nevídaného. Jste polapeni vírem psychického teroru jako nikdy a nikde předtím. To, že v rámci toho řešíte nejrůznější puzzles, je v podstatě naprosto vedlejší. Proto se o nich zmíním hned zkraje, dokud jsem ještě relativně při smyslech.
Velice sympatická je možnost nastavit si při startu nové hry obtížnost jak adventurní, tak soubojové části. V závislosti na tom tedy máte možnost hrát jak docela tuhou adventuru, tak naproti tomu slušně obtížnou akci. Nicméně předpokládám, že většina si při prvním pokusu zvolí obtížnost obou kategorií na nejjednodušší úroveň. Toto nastavení mohu směle doporučit těm, kteří si napoprvé chtějí naplno, ale opravdu naplno vychutnat příběh hry. Ten je rozhodně nejsilnější stránkou hry, přestože paradoxně jde v podstatě jen o "pár" CGI animací, mnohdy spolu souvisejících pouze tím, že jedním z aktérů v nich je James. Jejich atmosféra je ale jedním, vlastně dvěma slovy naprosto skvělá. Zpočátku bude na začátku animace vždy docela rádi, že jste potkali někoho jiného než slizkého zombie, jichž je samozřejmě plné město, ale na konci byste byli mnohdy šťastnější, kdybyste nic takového neshlédli. Rozhovory s ostatními osobami jsou téměř bez výjimky psychicky velmi náročné a kdo ovládá alespoň v základní míře jazyk anglický, bude mít mnohdy tak smíšené pocity, že to snad ani nejde popsat. V pozdějších fázích hry budete už čekat při rozhovorech všechno možné, ale věřte, že rozhodně nebudete čekat to, co se v nich ve skutečnosti stane. Prostě děs a hrůza. Představte si třeba, že potkáte ženu, která je věrnou kopií vaší Mary a navíc se jmenuje Maria. Celou hru pak samozřejmě nevíte, kdo Maria je, přičemž se jí podaří několikrát za hru zemřít a znovu se objevit. Když ještě po celou dobu sbíráte různé informace
o tom, že Mary snad je ještě naživu, případně že naživu byla ještě donedávna. K tomu si ještě připočtěte, že cestou narazíte na zvracejícího tlouštíka s vražednými tendencemi, slečnu Angelu s neustávajícími pro změnu sebevražednými tendencemi, malou holku, která vás permanentně dostává do problémů způsobem, za který byste byli schopni vraždit, a mnoho a mnoho dalších scén v podobě vynikajících CGI sekvencí. A když jsem našel na hřbitově svůj vlastní pomník, tak jsem se zcela zodpovědně a regulérně šel procházet do parku. Ne, dost, líčením atmosféry se už zabývat nebudu, abych konečně napsal také něco o ostatních aspektech hry. Jen bych tuto část zakončil konstatováním, že hru Silent Hill 2 zcela radikálně vytahuji ze škatulky "survival horror", protože zde vzhledem k neustálému psychickému vypětí nelze hovořit o tom, že účelem je přežít. Účelem je totiž nezbláznit se!
Jelikož je ovšem tento titul videohrou (a to tedy videohrou jak se patří) a ne pouhým pásmem krátkých filmů, bylo by záhodno zmínit se o tom, jak se to celé vlastně hraje. Nebudeme si nic nalhávat, až na výjimky se to hraje výborně. Pokud si nestavíte zhruba stejnou míru obtížnosti jak u adventurní, tak u akční části, zjistíte, že vlastně máte co do činění s vynikající hororovou adventurou, která má k akčnímu pojetí survival horroru (typicky reprezentovaného dílky ze série Resident Evil) docela hodně daleko. Přestože se tedy
nevyhnete momentům překvapení, je zájmem autorů udržet hráče v trvalém a nepolevujícím stresu. V této náladičce pak jste nuceni vyřešit řadu různě obtížných úkolů (právě podle zvolené obtížnosti) a utkat se v četných soubojích s obyvateli města, pokud se tedy za obyvatele dají počítat všichni ti zombíci :-). Úkoly jsou v zásadě stále stejné: dostat se do momentálně nepřístupných lokací. Za tímto účelem jsou na vás nastražena nejrůznější puzzle, od obligátního "klíčového" problému, kdy musíte nalézt klíč potřebný k odemknutí dveří, přes nejrůznější hlavolamy až třeba k hledání souvislostí v nalezených písemnostech. Musím poznamenat, že všechna řešení jsou přísně logická a pochopitelná. Snad jen prohazování krabice džusu odpadní šachtou mi lehce evokovalo doby starých PC adventur. Ti, kdož svého času také nožem párali opice, plnili je dynamitem a celý tento bundle házeli do tlamy krokodýlovi, jistě vědí, co mám na mysli. Proto docela zamrzí, že tempo a spád hry občas přece jen poleví, vinou logického problému to však nebude (viz později).
Druhou složkou hry jsou souboje s nechutnými slizkými monstry. Zde je na místě poznamenat, že asi nemá cenu očekávat nějakou přehlídku bojových technik, ale pouze účelnou sebeobranu. Konami na to šlo velmi chytře a rovnou v manuálu uvedlo, že James
Sunderland rozhodně není trénovaným členem SAS, a tudíž jsou jeho bojové schopnosti a manipulace se zbraněmi na odpovídající úrovni. Tím ovšem vyrazilo z rukou trumf nám, rýpavým recenzentům, jelikož nyní si nemůžeme stěžovat na Jamesovu neohrabanost, pomalé nabíjení a ne zrovna ideální zacházení s chladnými zbraněmi. Naopak, můžeme ho pouze pochválit za to, že dokáže omráčené monstrum efektivně (a určitě i efektně) dorazit vlastní podrážkou. Nehledě na to, že moment, kdy napjatě čekáte, zda dokážete dříve pozvednout svou palici vy nebo nemrtvá zdravotní sestřička, vám dokáže notně rozbušit srdce. Když už jsem u těch zmutovaných sestřiček, nelze nezmínit, že počet typů monster je poněkud malý. Myslím si, že hra tohoto formátu by si rozhodně zasloužila větší rozmanitost než pouze asi šest typů nepřátel, kteří se docela brzy okoukají.
Myšlenkovou asociací se nyní dostávám k oné brzdě, která ve dvou místech hru uvrhne až trošku do stereotypu. Mám tím na mysli dvě konkrétní lokace, kdy v jedné se pohybujete v podstatě rutinně a ve druhé zase naslepo. V prvním případě pobíháte dosti stereotypním prostředím místní věznice, které je sice stejně, ne-li více děsuplné než všechna ostatní prostředí ve hře, ale vzhledem k předchozímu tempu se tam na můj vkus zdržujete zbytečně dlouho. Tím druhým případem je situace, kdy musíte převeslovat přes jezero. Že přes mlhu
není vidět na špičku lodě, asi nemusím připomínat. Já osobně jsem na druhý břeh vždy dorazil naprosto náhodně, nicméně hlavně že jsem tam dorazil. Pozoruhodné je, že právě tato disciplína se započítává do celkového hodnocení vašeho výkonu na konci hry, takže by možná nebylo od věci pochopit, jak vlastně funguje.
Vyloženě brutálně působí, když James ubíjí své protivníky ocelovou trubkou, případně dřevěnou tyčí. Naštěstí se časem dopracujete ke střelným zbraním, nicméně arzenál ala Quake 3 rozhodně čekat nelze. Po čase ale zjistíte, že rozdíly mezi zbraněmi zase tak veliké nejsou, takže se ještě rádi vrátíte ke dřevěné "špacírce" :-). Pro hustou mlhu, případně pro tmu černočernější než nad rybníčkem Brčálníkem uvidíte monstra stejně až v poslední chvíli, takže ten jeden krok blíž, abyste na ně dosáhli, vás stejně možná ani nezabije.
S mlhou a tmou souvisí ještě jedna nešťastnost, a sice grafické zpracování, které je naprosto perfektní, ale právě pro onen malý zobrazovaný prostor nemá šanci vyniknout. Když ovšem říkám perfektní, nemám na mysli kdovíjak vysokou úroveň detailů či hru světel. Autorům se podařilo pomocí jemného zrnění dosáhnout zdánlivé nečistoty obrazu a, upřímně řečeno, nedokážu si v tuto chvíli Silent Hill 2 vůbec představit ve vyhlazené jasné grafice.
Zpracováním se grafici naprosto přesně trefili do nálady hry a přispěli také notným dílem k vynikajícímu celkovému výslednému dojmu. Menší výtku si ovšem zaslouží rozpohybování postav, neboť jejich pohyby jsou sice v zásadě solidní, ale pouze pokud se již hýbou. Pokud kupříkladu James stojí na místě a rozhodnete se za něj, že se někam pohne, vypadá jeho první pohyb dosti komicky. Naopak, opět pouze slova chvály musím mít pro velmi dobrou práci kamery, přičemž se dá téměř vždy (s výjimkou velmi stísněných prostor a některých předdefinovaných místností) stiskem jednoho tlačítka nastavit za Jamesova záda. Bohužel je mi záhadou, proč při relativně nízkému nároku na grafický výkon nedokázali autoři zapracovat na tom, aby oblast osvětlená Jamesovou baterkou měla jakýs takýs kulatoidní tvar a nebyla občas tak podivně hranatá. O to víc udiví, že i takovéto hranaté světlo mnohdy dokáže rozehrát neuvěřitelnou hru stínů na okolních stěnách a předmětech. Nádhera.
Ovšem už téměř pouze v superlativech lze hovořit o zvukové stránce hry. Nechtěl bych tady plácat do vody, ale myslím, že s lepším namluvením postav jsem se skutečně ještě nesetkal. Hlasy jsou namluveny mnohem emotivněji než v mnohém filmovém kasovním trháku. Hysterie Angely, tajemnost a vyzývavost Marie, zmar nemocné Mary jsou namluveny takovým způsobem, že jsem tomu sám nemohl napoprvé uvěřit. Možná by to chtělo přidat
trochu více různorodějších zvuků například při otevírání dveří, ale to už asi hledám chyby tam, kde nejsou.
Celkově se tedy jedná o velmi, velmi povedenou hororovou adventuru, která má potenciál přivodit slabším jedincům více než jen divoké sny. Tím teď nemám na mysli přímo výjevy ze hry, i když pohled na kopulaci tří zombíků a následný porod (?) čtvrtého, jejich zadupávání do země, případně pohled na zvracejícího týpka v prvotřídní grafice asi na náladě nepřidají. Mám na mysli spíše neustálý stres ze hry přímo sálající, umocněný opravdu velmi emotivními rozhovory. Zde si ovšem dovolím menší apel na rodiče. Hra má sice jako věkové doporučení hranici patnácti let, ovšem pokud vaše dítko školou povinné bude chtít pod stromečkem najít právě tuto hru, rozhodně mu ji neodepírejte. Naopak, doporučuji zahrát si tuto skvostnou věc společně s ním, neboť se jedná o vskutku jedinečný zážitek. Hra má navíc pět různých konců, které jsou určeny chováním v průběhu celé hry. Musíte tedy hru hrát v podstatě pětkrát jinak (pokud tedy samozřejmě chcete shlédnout všechna zakončení), což vcelku příjemně zvyšuje životnost. Celkové hodnocení hry je tedy "sraženo" pouze několika málo faktory, konkrétně těmito: dočasnou rozvleklostí průchodu věznicí (jakož i místy trochu
podivnou grafikou tamtéž), podivným chováním světla a malou rozmanitostí nepřátel.
Na závěr nezbývá než poznamenat, že Silent Hill 2 je prodáván v dosti noblesním balení společně s DVD, na kterém kromě kupy trailerů ke hrám z produkce Konami najdete zejména docela povedený filmeček o tvorbě hry. Tam se mimo jiné dozvíte, s kým kamarádit, abyste mohli delat motion-capture model pro herní postavy, nebo třeba kterak chodit s rukama v kapsách, abyste inspirovali návrh jednoho z monster. Jde tedy o docela reprezentativní produkt, jehož darováním se rozhodně nedostanete do žádné z nepříjemných situací, které nedávno docela trefně popsal Čočík :-). Jelikož se chci vyhnout obvyklému klišé o povinné koupi, poznamenám už jen, že dobře vychovaní hráči, studovaní na prestižních anglických internátech, si Silent Hill 2 rozhodně zařadí do knihovny mezi ty největší velikány.
Nicméně nyní už musím na schůzku se svým psychiatrem, budeme totiž řešit, kdo všechno to tenkrát v tom Silent Hillu byl. Zatím jsem si vzpomněl jen na Luďu, Yvetu a Martinu. Takže pokud jste se tímto zmatkem prokousali až sem, děkuji vám dnes dvojnásob nejen za pozornost, ale i za pochopení.
| Silent Hill 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
