Je to tak trochu paradox. V podstatě od prvních okamžiků, kdy začalo být možné dělat hry ve 3D, se mnozí tvůrci snažili pomocí této technologie „vylepšit“ staré dobré 2D pecky. Asi nebude nutné připomínat, jak to v drtivé většině případů dopadlo, přičemž těch pár solidně dopadnuvších případů byly spíš jen zázraky přírody, než aby se daly označit za úspěšný autorský tah. Pokusy o 3D beat´em-up dopadaly přinejlepším normálně, arkádové střílečky se po několika faux-pas raději uchýlily zpět do své ploché domoviny, kde dokážou spravit náladu alespoň pamětníkům. Zašlou slávu titulů, jako Double Dragon nebo Final Fight se ale v současnosti pokouší vzkřísit autoři Rise to Honour, k čemuž jim dopomáhej Jet Li.
Ne nezakládáme novou sektu ani se nesnažíme být za každou cenu vtipní, prostě se jen snažíme ozřejmit, že hlavní hrdina této hry je vymodelován podle předlohy slavného představitele bojových filmů. Podobně jako filmy s Jet Lim i Rise to Honour sice disponuje nějakým tím příběhem, ale co si budeme povídat, ten je tady naprosto podružný. Na prvním místě je zde totiž akční zábava. A té se vám dostane více než dost. Respektive akce se na vás bude valit jedním velkým proudem, jestli vás
o ale bude bavit, toť otázka, kterou vám snad alespoň zčásti pomohou zodpovědět následující řádky.
V první řadě je potřeba vědět, že tahle hra je akce jako poleno, takže pokud tady bude někdo hledat cokoliv jiného, bude hledat možná hezky, ale na úplně špatném místě. Hra vám nerozšíří obzory taoistického vzdělání, ani vás nepostaví tváří v tvář realismu. Jedná se totiž o nefalšovanou arkádovou zábavu, která místy v příjemném slova smyslu hraničí až s šílenstvím. Představte si právě třeba takový Final Fight, lineární postup vpřed a probíjení se neskutečnými hordami nepřátel. Máte to? Ok. Tak teď si k tomu představte Jet Liho v hlavní roli, jeden rozměr navíc a potenciální zábavu, která by z toho mohla vzejít. No, a v podstatě máte Rise to Honour. Tady bychom v zásadě mohli skončit, protože tím je řečeno víceméně vše, ale jelikož začal březen, měsíc knihy, budeme tedy protentokrát o něco sdílnější.
Oproti Final Fightu je tato rubačka ale poněkud méně přístupná. Ano, i FF byl v pozdějších fázích pěkná zabíračka, ale hned zpočátku bylo jasné, co se po vás chce a jak toho docílit. V RoH je vám sice taky hned zkraje jasné, že musíte zmydlit všecko co se k vám přiblíží na méně než sto metrů, ale možná vám bude dělat problémy zjistit, jak toho dosáhnout. Tahle hra má totiž dosti netradičně řešené ovládání, což se ukazuje jako bytelně nabroušená kanadská oboustranná sekyra. Na jednu
stranu je svým způsobem geniální přístup, kdy víceméně všechny akce ovládáte pravým analogem a tlačítkem R1, na stranu druhou to zaprvé nemusí každému sednout a zadruhé je zrádná ta skutečnost, že občas bude potřeba použít i nějaké to jiné tlačítko, případně nějakou kombinaci. Ano, předchozí věta může znít hodně sarkasticky, ale věřte, že pokud celou hru používáte na všechny akce jedno tlačítko, dokáže vás občasná nutnost použití tlačítka jiného dokáže dost nepříjemně rozhodit. Takže ve výsledku je ovládání sice naprosto jednoduché a některým „hardcore“ hráčům bude připadat možná až imbecilní, ale nelze říci, že by bylo vyloženě uživatelsky příjemné.
Na počátku vás hra sice postupně zasvětí do všech možností, ale právě vzhledem ke zdánlivě jednoduchému ovládání budete mít stejně po čas problémy si na tu kterou finesu vzpomenout. Na druhou stranu to ale není nic složitého, takže na to časem znova přijdete sami. Samozřejmě, že se v zásadě obejdete i se základními údery, ale s chytačkami a countery vás to bude bavit ještě více. Hlavní hrdina totiž disponuje až neskutečnou škálou pohybů, které nemusíte nijak složitě vyvolávat, stačí prostě a jednoduše ťukat pravým analogem do těch směrů, kde jsou rozmístěni protivníci a váš hrdina těmito směry automaticky rozdává rány jako na běžícím pásu. Zároveň si hra automaticky určuje, jestli „udeří“ rukama nebo nohama. V kombinaci s pestrou škálou pohybů to i přesto, že se v podstatě jedná pouze o variaci na bušení do jediného tlačítka, působí velice svěže a hra se jen tak neokouká.
Váš udatný bojovník za spravedlnost tak občas na obrazovce působí tak neuvěřitelné věci, že budete zpočátku řvát na celý barák, ať se všichni jdou podívat, co vaše nová hra umí. A umí toho opravdu hodně, i když je opět nutno poznamenat, že se jedná o naprostou automatiku. Třeba skoky přes překážky obstarají stisky R1 stejně jako všechny ostatní pokusy o interakci s okolím. Nahoře na obrazovce se zjeví popis nějaké akce, kterou můžete provést a provedete ji vždy stiskem R1. navíc se tímto tlačítkem při boji uhýbá a blokuje a v kombinaci s L1 se provádějí countery, případně další fintičky.
Jak již bylo naznačeno výše, RoH je čistě arkádová a lineární mlátička, na které není kromě jedné věci nic světoborného. A tou věcí je právě pestrost pohybů. Při hraní máte místy pocit jako byste sledovali skutečného Jet Liho. Předvádí rychlou smršť úderů, případně úhybných manévrů, při boji u zdi dokáže, jak jinak než po stisku R1, vyběhnout a saltem se dostat protivníkům za záda, dokáže je chytat a přehazovat, na úzkých lávkách je dokáže shazovat přes zábradlí dolů a když se asi v půlce hry setkáte s kamarádkou, můžete s ní předvádět nádherné kooperativní techniky. Opravdu radost pohledět. Pokud navíc chytíte dobrý rytmus, předvedete jednou za čas zpomalený a zesílený úder. Různorodost se týká ale nejen bojových technik, ale i herních úseků. Celkem pravidelně se střídají mise
bojové, kdy se prokousáváte jen s holýma rukama a mise střílecí, kdy nepřátele kosíte ze dvou bezedných pistolí. Do toho pár levelů kooperačních a dokonce dojde i na nějakou tu stealth misi. Z hlediska zdravého rozumu jde sice spíš o parodii na stealth, ale v takovéto hře to člověka vůbec neurazí. Naopak. Zdá se to jako ještě další barevný kamínek do již tak dost šílené mozaiky. Mimochodem, vše co vidíte na obrázcích, nebo jste viděli v trailerech, to všechno jde ve hře skutečně udělat, byť jen v místech, kde vám to hra dovolí.
Možná mohla být o něco lepší grafika, ale rozhodně nelze nic vyčíst zvukům. Skvělá je možnost zvolit si původní čínské namluvení s anglickými titulky, což této hře ještě dodává na potenciální atraktivitě. Celkově tedy musíme zkonstatovat, že Rise of Honour je velmi příjemnou mlátičkou, která je sice relativně krátká, ale vzhledem ke krátkým herním úsekům je zároveň ideální pro případy, že si chcete na půl hoďky s něčím zablbnout a nechcete rozehrávat něco složitějšího. A jen tak na okraj. Kdyby takhle vypadal starý Bouncer, mohli bychom si s radostí odpustit první odstavec této recenze. Díky za pozornost.
| Rise to Honour | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
