Padl poslední výstřel, poslední z nekonečných zástupů nepřátel se kácí k zemi a nebezpečí, které číhalo na spojence v hradu Wolfenstein, je zažehnáno. Všechna esa, která měla Třetí říše v rukávu, byla zničena a Spojencům nyní již nic nebrání ve vítězném tažení proti nacistům a nám v tom, abychom se s vámi podělili o dojmy z akční hry Return to Castle Wolfenstein. Toto jméno na našich stránkách zaznělo již mnohokrát (kromě jiného jste si mohli přečíst jak preview singleplayerové části, tak i části multiplayerové), ale toto společné dítko společností Activision, id Software, Gray Matter Interactive a Nerve Software si zvýšenou pozornost opravdu zaslouží. Proč, to se vám pokusíme nastínit v této recenzi.
Agent Blazkowitz není na poli akčních her žádným nováčkem. Svůj debut si odbyl již v roce 1992 a společně s Dukem Nukemem tak patří mezi nejstarší počítačové akční hrdiny všech dob. Shodou okolností oba dva prožívají v současnosti comeback - Duke Nukem v chystané hře Duke Nukem Forever a Blazkowitz díky dnes recenzovanému titulu. Je tedy zřejmé, že po vydání DNF dojde k ostrému souboji o to, který z těchto dvou titulů je lepší, ale pokud bude chtít Nukleární vévoda obsadit vyšší příčku než jeho rival, bude se muset opravdu hodně snažit. Je totiž jen málo věcí, které bychom mohli hře Return to Castle Wolfenstein vytknout.
O příběhu hry Return to Castle Wolfenstein jste toho již asi slyšeli požehnaně, ale pro jistotu si to všechno zopakujme. Agent Blazkowitz je společně ještě s jedním svým kolegou vyslán na průzkum do hradu Wolfenstein. Záhy jsou však zajati a vypadá to s nimi velice bledě. Blazkowitzovi se naštěstí na rozdíl od svého společníka podaří uprchnout a během útěku z hradu ještě stačí získat veškeré informace, pro něž sem byl poslán. Tím ale zdaleka jeho poslání nekončí. To, co zjistil, totiž způsobilo jeho nadřízeným nejeden šedivý vlas a nejednu vrásku. Zdá se, že nacisté připravují nějaký napůl troufalý a napůl šílený projekt, který jim má zajistit vítězství ve válce proti Spojencům. Skutečnost, že se v něm výrazně angažuje též Paranormální divize SS, nikoho příliš neuklidňuje. Úkol je tedy jasný - zjistit, o co jde, a pokud hrozí reálné nebezpečí, že by aktivity na hradě Wolfenstein mohly ohrozit postup spojeneckých vojsk, je bezpodmínečně nutné je překazit. Než se ale na hrad vrátíte, musíte vědět, co vás tam čeká a co máte hledat. Cesta za získáním potřebných informací vás tedy zavede na mnohá místa - na chladný norský sever, do tajných laboratoří, raketové základny, rozbombardovaného města a mnohých dalších. A to všechno jenom proto, abyste se v závěru hry vrátili opět na hrad Wolfenstein a dokončili to, co jste začali.
Líbí se vám zápletka? Pokud ano, tak můžete oslavovat. Ta je totiž asi nejslabším prvkem celé hry. Osobně se domnívám, že trpí až zbytečnou přímočarostí a nekomplikovaností, chybí
zde nějaká šokující odhalení, nečekané zvraty apod. Z posedlosti tajemnem a okultními silami, kterou byli Hitler a s ním i celá Třetí říše pověstní, šlo jistě vytěžit mnohem více, než jen pouhou kulisu zdůvodňující přechody mezi jednotlivými misemi. Je sice pravda, že se tím tvůrci vyhnuli nežádoucí překombinovanosti, která by stála v cestě požitku ze samotného hraní, ale žádný Max Payne či Red Faction to v tomto ohledu není.
Jak již ale bylo řečeno, jedná se o jednu z mála slabších stránek hry, a to se přitom nikdo neodváží o příběhu prohlásit, že by byl špatný - jen zkrátka nějak příliš nezaujme. O valné většině ostatních herních prvků je ale nutno říci, že jsou na špičkové úrovni. Profesionalita tvůrců je zde zkrátka poznat. Tam, kde záleží především na preciznosti a technické dokonalosti, je dobře patrná řemeslná zručnost vývojářů, a u ostatních částí je zřejmé, že si designéři dovolili popustit uzdu své fantazii. Neopakuje se nám tedy situace z nedávno vydané hry Red Faction, která sice byla po technické stránce téměř bez chyb, ale jejíž druhá polovina již byla naprosto bez šťávy. Zde se budete bavit až do konce, protože budete nacházet stále něco nového a to staré vás nijak neomrzí.
Na zábavnosti a hratelnosti má svůj díl i různorodost misí. Tím nemám na mysli pouze různá prostředí a střídání interiérů a exteriérů, ale hlavně rozdílné úkoly, které plníte. Občas se
musíte prostřílet do nějakého komplexu (případně se z něj naopak prostřílet ven), ale Return to Castle Wolfenstein se neomezuje jen na to. Někdy je pro vás klíčové získání určitého předmětu, likvidace jistého zařízení nebo třeba to, abyste se dostali na místo určení a nevyvolali poplach. Takže ačkoliv se RtCW tváří na první pohled jako čistá akční hra bez jakýchkoliv příměsí, později zjistíte, že obsahuje i některé prvky špionážních akcí. Dosyta si tedy užijete střelby s tlumičem, bezpečné likvidace hlídek za pomoci ostřelovací pušky, zjišťování tras patrolujících vojáků, probodávání ze zálohy apod. Občas jsem ale zalitoval faktu, že ačkoliv mohu třeba manipulovat se židlemi nebo jinými předměty, nemohu bohužel zvednout mrtvého vojáka ze země a uklidit jej na nějaké tiché místečko, kde jej patrola nenajde. Ne, že by to byl fatální nedostatek (RtCW přeci jen není vyloženě špionážní hra), ale potěšilo by to.
Je ale ještě jeden důvod, proč se hra Return to Castle Wolfenstein nemění v tupou střílečku. Vaši nepřátelé jsou totiž obdařeni poměrně slušnou umělou inteligencí a na nějaké laciné triky se jen tak nachytat nedají. Na zasekávání u dveří či rohů sice čas od času dojde, ale za zaručený způsob jejich likvidace to považovat nelze. Během střelby se snaží pohybovat a mají-li možnost se někam během přebíjení skrýt, tak to také udělají. A zapomeňte na nějaké nalákávání na granáty. Většina z nepřátel při zaslechnutí charakteristického cinkání uteče
pryč a počká si na výbuch, někteří ale mají dokonce tolik drzosti, že granát ze země seberou a pěkně vám jej vrátí. Jejich vrozená AI je ještě často vylepšována řádným naskritpováním, takže si na vás počíhají někde za bukem, až půjdete kolem nich v domnění, že je vzduch čistý, nebo se k vám prostřílejí skrz podlahu či jiný demolovatelný materiál. Pro umocnění atmosféry jsou vaši nepřátelé rozděleni do množství typů, které se od sebe neliší pouze výzbrojí a vizáží, ale také vzorcem chování. Mezi samotnými vojáky nejsou rozdíly v používaných taktikách tolik patrné, ale mezi vojáky, zombiemi, vědci a androidy již ano. Naštěstí ani vy nejste omezeni jen na prachsprosté využívání jediné metody probíjení se vpřed - na to máte příliš široký arzenál. Zbraně přitom budete měnit poměrně často, protože zde neplatí pravidlo, že čím jste ve hře dál, tím obtížnější jsou vaši protivníci. I v posledních misích narazíte na nepříliš dobře ozbrojené vojáky, na které by byla škoda používat rotační kulomet. Málokdy ale tušíte, co na vás za dalším rohem čeká, a tak se jistá opatrnost rozhodně vyplatí.
Hráče by mělo potěšit též to, že ačkoliv použitý Q3A engine nepatří mezi nejnovější výkřiky techniky, je velice spolehlivý a hlavně rozumně náročný. Return to Castle Wolfenstein tedy není určen pro hraní jen na opravdu výkonných mašinách, ale budete si jej moci vychutnat i na ryze průměrných strojích. Neznamená to přitom, že byste se neměli na
co dívat. Vizuální stránka hry je velice povedená a ačkoliv jsou na trhu jistě impresivnější tituly, nenajde se nic, co by vás na RtCW urazilo. Už jenom kvůli tomu ne, že grafická kouzla jdou ruku v ruce s detailním designem lokací, takže se pohybujete prostředím, kde má všechno svou zákonitost a opodstatnění - ať již jde o strohost ubikací či laboratoří, velkolepost katedrály, ponurost hřbitova nebo přepych důstojnické jídelny. Trošku nevýrazná je možná jen zvuková stránka hry, asi by bylo možné ji ještě nějak vylepšit. Není sice špatná, ale...
Naprosto špičkový je oproti tomu multiplayer. Tvůrci si uvědomili, že s pouhým deathmatchem by moc neprorazili, a tak se rozhodli jej zpracovat v modernějším duchu, kdy je kladen velký důraz na týmovou spolupráci. Vzhledem k tomu, že multiplayer je velice komplexní a byl vyvíjen jinou společností než singleplayerová část hry, s níž má společné pouze technické zpracování, bylo by obtížné se o něm na tomto místě nějak rozepisovat. Naštěstí to ani není nutné, protože jsme vám jej popsali již zde, a tak se můžeme omezit jen na prohlášení, že díky němu najdete v krabici s CD hned dvě hry - singleplayerovou kampaň Return to Castle Wolfenstein a týmovou multiplayerovou hru z prostředí 2. světové války, která se shodou okolností jmenuje také Return to Castle Wolfenstein.
Zbývá nám zmínit se již jen o jediné věci, a tou je návaznost na hru Wolfenstein 3D. Ještě do poslední chvíle před vydáním finální verze totiž zaznívaly ze strany hráčů obavy, zda se za jménem Return to Castle Wolfenstein neskrývá laciný trik id Software, jak vydělat na slavném jménu, aniž by byla mezi oběma tituly jakákoliv logická návaznost. Nebojte, základní myšlenka starého Wolfa nám zde zůstala a projevuje se na mnoha rysech hry - v prostředí, doplňování zdraví, sbírání zlatých předmětů, přítomnosti více i méně důmyslně zamaskovaných skrýší, likvidaci bossů... Je toho zkrátka docela dost. Žádný podvod se tedy nekoná, RtCW je opravdu Wolfensteinem nové generace.
Všechno jsme již probrali a nezbývá nám tedy než z toho všeho udělat nějaký rozumný závěr. Hra Return to Castle Wolfenstein sice nepřináší nic nového, ale tyto ambice ani nikdy neměla. Chtěla nám nabídnout kvalitní, atmosférickou a precizně zpracovanou zábavu a to se také ve všech směrech podařilo. Bavit by se u ní měli opravdu všichni, protože i obtížnost je spíš nižší než vyšší, ale naštěstí ne nikterak výrazně. Přesto jsem s vyjádřením procentuálního hodnocení váhal. Absence originality a nepříliš propracovaný příběh jsou totiž jasnými mínusy. Na druhou stranu je zde výtečný multiplayer a hra samotná vás bude bavit od začátku až do konce. Nakonec jsem tedy přihlédl k faktu, že u her bychom se měli hlavně bavit - a dal jsem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí devět z deseti možných desítek.
| Return to Castle Wolfenstein | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
