Ani ne po roce vychází další díl nejlepší sportovní série napříč všemi platformami. Pro Evolution Soccer opět potvrzuje svou kvalitu a celkem bez problémů si udržuje titul nejlepší virtuální fotbalové simulace.
Co je nového?
Engin, herní volby a další parametry autoři zachovali tak, aby naplnili své heslo, že jdou cestou postupného vylepšování. PES 4 tedy čítá tradiční přátelské utkání, trénink, Master league a možnost uspořádat vlastní ligu nebo turnaj. Nezapomnělo se ani na tolik chtěný multiplayer, který však nefunguje úplně správně a bude třeba počkat na patch, aby jej vyladil.
Nejdůležitější změny přichází přímo v zápase. První markantní vylepšení je v určování síly přihrávky. Delším držením tlačítka vykouzlí hráč silnější pas, což se hodí třeba u nahrávek do běhu, kde tak rychlíci dobíhají i dále letící balóny. S přihrávkami trošku souvisí poziční hra celého mužstva, která se právě díky volitelným pasům dá libovolně roztahovat po celém hřišti, přenášet ze strany na stranu nebo schválně zahušťovat. Ostatně, to u PES důvěrně známe – něco tak geniálně variabilního a plastického není snad ani ve skutečném fotbale. Spoluhráči si inteligentně nabíhají, vykrývají prostor, chodí do volných míst a celá souhra 
vůbec, ale vůbec nepůsobí strojově nebo stereotypně. Byť o tom propagační materiály nemluvily, zdá se, že právě poziční hra doznala takových úprav, aby ještě více reflektovala nastavenou taktiku a přání hráče.
“Engin, herní volby a další parametry autoři zachovali tak, aby naplnili své heslo, že jdou cestou postupného vylepšování.“
Co se naopak nezměnilo
Desítek řádků dlouhý seznam klávesových kombinací pro ovládání napovídá, že bez duálního desetitlačítkového gamepadu to opravdu nejde. Platilo to minule, platí to i nyní. Luxusní hra si prostě žádá luxusní gamepad. Ostatně třeba zmiňovaná banální přihrávka do běhu (v sérii FIFA proveditelná jedním tlačítkem) vyžaduje souhru tří kláves, přičemž poslední z nich může mít dvě varianty pro zpětnou přihrávku vzduchem nebo po zemi. Právě tyto a další různé kombinace si hráč musí navolit tak, aby vše zvládnul a aby
|
Byť už hráč v Master League, neboli kariéře, nemusí začínat s úplnými kopyty a může si vzít lepší mužstvo, stále mistrovské lize neschází schopnost motivovat člověka a procvičit jej jak v samotné hře, tak v trénování nebo handlování s financemi. Předzápasové rozbory a ladění formy nikoho nepřekvapí, zajímavější je určitě postupné zlepšování atributů fotbalistů v rámci průchodu sezónami (toto kariéra z FIFY 2005 postrádá). Výchova talentů a investice do nadějného mládí je už proto realitou a doplňuje kolotoč určování sestavy, nábor posil a x dalších věcí, které člověka společně s již tak výbornými zápasy chytnou klidně i na několik měsíců.
Dalším z již osvědčených klasik je trenérské nastavení. Dá se říct, že v tomto dílu ještě o fous více funguje provázanost teoretické volby a praktického účinku v utkání. Jen pro doplnění můžeme třeba uvést, že u každého fotbalisty jde mimo jiné navolit, kam si bude nabíhat, jak moc se bude stahovat nebo v jakém prostoru má přesně operovat. Výborné je, že všechno funguje a společně s velkou plasticitou dělá každý zápas jiným, unikátní, a proto i vyzývavým.
Umělá inteligence
V PES 4 se premiérově představuje rozhodčí přímo ve hře. Ne, že by to byla věc bůhvíjak důležitá, jeho implementace je ale potvrzením zručnosti programátorů: neplete se pod nohy a smysluplně běhá tak, jako by pískal skutečný zápas. Ostatně celá AI prošla opětovným vylepšením, nová šestá obtížnost (která se musí 
nejprve odemknout v PESshopu) je pořádná porce i pro ty nejzkušenější. S rostoucí náročností při přepínaní na vyšší stupně počítač nutí hráče, aby se zlepšoval. To, co platí na nejjednodušší obtížnost, už nefunguje na tu další – je potřeba ke svému stylu hru něco přidat, vyzkoušet nové kombinace, mrknou na taktiku a sestavu, zamyslet se nad svou hrou... Tímto způsobem PES 4 nabádá zvládnut veškeré kombinace kláves a všechny své možnosti. V AI se ale bohužel objevila taková menší chybka – počítač při velkém pressingu dost často odkopává balón a nejlépe ještě co nejdál. Vždy ovšem nějak podivně přesně na hrotového útočníka, jenž se tím lehce a někdy nečekaně dostává do brejkových situací.
“Geniální fyzika míče, který se dá napalovat z první nebo s různou intenzitou přihrávat a střílet, je právě jeden z pilířů celé série.“
Standardní situace a další drobnůstky
Pokud jde o další na první pohled viditelné změny, tou nejzajímavější určitě bude volitelná rozehrávka standardních situací dvěmi hráči. Není ještě úplně doladěná, ale jako zpestření funguje dobře. Stejně tak pro radost pracuje pohled kamery z ptačí perspektivy kolmo na hřiště. Na koukání je bezva, s takové výšky ale člověk docela ztrácí odhad vzdálenosti a přesnost. Konami v tomto díle taky investovalo nějaké ty peníze do licencí. Hratelnost to nijak neovlivňuje, každopádně potěší, že týmy první španělské, italské a nizozemské ligy mají své skutečné názvy, a dokonce i autentické hráče se svými jmény a tvářemi. Zbytek na tom tak slavně není, a kdo by třeba rád naše hochy, musí si skočit do editoru a z Balouma si udělat Baroše a z Galaeka Galáska. Ochotní fandové na internetu už ale takové neoficiální patche kutí, jen si je potřeba dát pozor na někdy zcestné opravy atributů. Ty se oproti loňsku povedlo nastřelit jednotlivým borcům poměrně přesně; a asi by bylo zbytečné říkat, že rozdíly v kvalitách fotbalistů jsou opravdu vidět a je potřeba s nimi počítat.
|
Stejně jako minule i tentokrát ve hře vystupuje pestrý trénink. Už samotná bodovaná výzva, která v jednotlivých oblastech (útok, držení míče, střelba...) postupně zvyšuje obtížnost, je světem pro sebe a dovede člověka výborně zabavit. Například krátké přihrávky se trénují tak, že se kope bago a hráč se snaží, aby mu soupeř při tom neuzmul balón. Když se to povede, nastupuje vyšší obtížnost s více protihráči a tak postupně dále. Vhod taky přijde textové vysvětlení různých herních situací nebo možnost vyzkoušet si je s podrobnými popisky v praxi.
„Konzolový duch“ by mohl navádět k tomu, že PES 4 bude v řadě neherních věcí jednodušší. To však není pravda. Na rozdíl od FIFY má člověk po ruce řadu užitečných nástrojů, které mu usnadňují sebezlepšování a dávají mu klíč k pochopení své hry. Po každém zápase následuje zevrubný přehled, v jaké oblasti hřiště se ten který fotbalista pohyboval, kam a komu přihrával, jak byl úspěšný ve střelbě a tak dále. K čemu to? Je to přece dobrá zpětná vazba, co dělat lépe, jak poskládat sestavu nebo které hráče na který post dát (což se hodí především do módu Master League). Hoří jedna ze stran a dostává se po ní soupeř do šancí? Žádný problém! Šup do statistik a tam si už každý vyzkoumá, proč to nefunguje.
“PES 4 je sportovním vyvrcholením letošního roku.“
Pravda zase je, že PES 4 selhává v prezentaci a podobné užitečné funkce zůstávají překryté nešťastným konzolovým zpracováním menu. To letos tvoří jakýsi pás s nabídkami pro různé typy hry. Je to sice přehlednější než minule, nikoli ale více funkční. A nemožnost použít myš taky ničemu nepřidá. Všechno prostě vychází z „konzolovosti“. Pokud to ale hráč překousne a zvykne si na celkovou pomatenost a zmatečnost, najde možná i jistý řád. A body k dobru pro toho, kdo zná předchozí PES 3. Řada obrazovek je v podstatě stejná.
Technické zpracování
PES 4 nese znaky svého původu i v grafice samotné. Těžko ji hodnotit ve vztahu k poslednímu dílu série FIFA. Tady hrají roli osobní preference každého, nicméně PES 4 má od FIFY 2005 minimálně jednoletý odstup dozadu. Proč? Tak třeba zpracování stadionů, vykreslení různých drobností (kopačky, diváci...), pohyby hráčů, obličeje atd. Je to trochu zvláštní – FIFA 2005 rozhodně nepracuje s tak širokými variacemi přihrávek, sprintů 
nebo kopů jako PES 4, ve srovnání s ním ale umí všechno toto po vizuální stránce rekonstruovat věrněji (až na některé výjimky, třeba ve zmiňovaných hlavičkách, které FIFA naprosto fláká). V zásadě ale platí, že grafika rozhodně není špatná, a je úplně putna, že Ronaldino nevypadá úplně jako Ronaldino. Podobě ani nevadí výkon komentátorské dvojky Peter Brackley a Trevor Brooking, jejichž řeči každý raději vypne (trefně to vyjádřil Honza Spáčil v recenzi konzolové verze: „Trevorovo ´Is plaeasure to be here, Peter´ je snad starší než redakční PS2 a stejně tak obehrané.“).
