Po pěti letech čekání stvořili hrdinu pro Microsoft. A Alan Wake boduje

Alan Wake přichází. Po pěti letech vývoje vychází akční titul s důrazem na příběh, v němž se hrůzné sny mění v realitu.

Revoluce se nekoná. Plánovaný milník herní historie je ve výsledku spíše nostalgickým ohlédnutím. Přesto se asi většina hráčů od hraní neodtrhne, dokud nespatří finální titulky.

Alan je spisovatel strašidelných příběhů a už mu z nich hrabe. Pronásledují ho noční můry. Trpí autorskou krizí, jež mu už dva roky brání napsat další knihu. Ke všemu má manželku, která na první pohled nevypadá úplně normálně. A co byste řekli? Také má psychické problémy. Pro změnu se chorobně bojí tmy.

Aby si tahle dvojka trochu orazila, vyjede si na menší dovolenou. A kde si pocuchané nervy nejlépe odpočinou, než v tom nejděsivějším americkém vidlákově, jaký si dokážete představit?

"Wake" znamená "probudit se". A to by asi Alan docela rád. Jenomže když se budí ze snů a mrákot, ocitá se pravidelně v něčem, co také nemá ke snu daleko. Ve výsledku Alan ani hráč pořádně nevědí, co se vlastně zdá a co ne.

Surrealistických her je ale hodně a jejich tvůrci se musí popasovat hlavně s tím, aby výsledkem nebyl divný zmatek. Zda se jim to v tomto případě povedlo nebo ne, je tentokrát větší otázka než obvykle. O vášnivé spory nejspíš nebude nouze.

Atmosféra hry je, slovy jistého televizního kuchaře, silná jako noha u zadnice. Stejně jako tu nohu ji můžete krájet, ale především se o ni opírá příběh, aby se úplně nerozsypal. Abyste se v ději lépe vyznali, nacházíte porůznu roztroušené stránky Alanova rozepsaného románu.

Vedle atmosféry je dalším pilířem celé stavby grafika. V aktuální generaci konzolí už jsme viděli ledacos, takže nám vysloveně čelist nepadá. Ale většinou jsme velice spokojeni. Především příroda je prostě fenomenální. A co je důležité: i když se o nějakém volném bloumání krajinou nedá mluvit a postupujete ze striktně daného bodu A do neméně pevně daného bodu B, tento průchod bývá sympaticky široký. Takže si nepřipadáte jako při přestupu v metru.

Šíře koridoru pochopitelně autoři využívají. Vyplatí se lézt i tam, kam nemusíte. V zapadlých částech lokace můžete, kromě listů románu, nalézt i nějakou tu munici či jiný užitečný doplněk. Často vás k takovým nálezům navádějí i šipky viditelné pod světlem baterky. Později je cena, kterou za materiál zaplatíte, nezřídka vyšší než zisk, takže zvažujete a váháte. Většinou to stejně zkusíte. Ukládací záchytné body jsou tak blízko u sebe, že za pokus skoro nic nedáte.

Jdou vám po krku

Vašimi protivníky jsou nehmotná, leč do vás hmotně bušící individua zvaná "The Taken", ve volném překladu třeba "Sebranka". Zdrojem Sebranky je Alanova imaginace. Technicky se ale rekrutuje z pracovníků v zemědělství i z dalších postav, jež se připletou do cesty: policisté, čerpadlář a podobně. Ač se směrem k vám pohybují klátivě, kupodivu mají solidní sprint, když se zkusíte obrátit zády a utéct.

Hrajte se sluchátky jako my a dupot neuslyšíte těsně za krkem, nýbrž uprostřed mozku. Perličkou jsou hlášky nepřátel. Namísto tradičních několika otravných vět hulákají nápaditě třeba návštěvní řád přírodní rezervace.

Bez vystavení intenzivnímu osvětlení jsou protivníci nezranitelní, takže se likvidují dvoufázově. K jejich předvaření slouží hlavně tři typy baterek. Využít lze i jiných zdrojů světla, od lamp veřejného osvětlení až po reflektory, jimiž otáčíte jako kulometem. Při obklíčení pomohou oslepovací granáty, vůči nimž jste naštěstí sami imunní, či světlice.

Do ručních svítilen potřebujete baterie. Ty se vybíjejí jen při využití funkce zesílení svitu. Když baterii nevybijete úplně, dokáže se dobít sama. Stejně jako vaše zdraví.

Pokud světelný zdroj nebyl tak silný, že protivníky zlikvidoval sám, dorazíte je prostou střelbou. Palný arzenál není přehnaně pestrý. Konkrétně jsme napočítali revolver, dvě brokovnice a loveckou pušku. Nejde ovšem o čistokrevnou střílečku, což je dobře, neboť hororovému mrazení svědčí pocit ohrožení. Každou chvíli také o svou skromnou výbavičku přicházíte a začínáte zase od píky. Kolikrát si musíte vystačit úplně beze zbraně, takže do spásného kuželu světla vbíháte doslova s jazykem na vestě.

Záhy se ovšem vynořuje pár námitek. Klátiví rolníci, mávající zemědělským nářadím a kyji s hřebíky, či metající po vás srpy a sekyrky? Střelba bez zaměřovače, ale tam, kam míří vaše baterka? Pasti na medvědy nastražené v trávě? Podél cesty chatky a kůlny s krabičkami střeliva? Protivníci startující motorovky? Noční příjezd do lokace, provázený autonehodou? Zmizelá manželka? Neměla být náhodou tahle hra nějakým milníkem herního vývoje?

Kde jsme to jen viděli?

Zatlačme slzu a nalijme si suchého vína. Tohle není vůbec žádný milník, nýbrž sbírka nápadů, namáhavě vymyšlených, prosazených a zaslouženě proslavených KONKURENCÍ. Když budeme slušní, řekneme, že jsou vývojáři Remedy učenlivými žáky. A když nebudeme slušní? Ale my nakonec budeme: zábava je to ohromná a přibije vás k židli.

Pravdou také je, že původní záměry autorů byly jiné. Mluvilo se o volně průchozím světě. Ale doba je složitá a také si bez ohledu na dobu občas někdo ukousne větší sousto, než je schopen sníst. Co zbylo z původních plánů? Kromě prostředí, jež vypadá, že mu schází jen málo, abychom se volně rozběhli po horách, například jízda ve vozidlech. Úseky, kde je nám řízení dopřáno, jsou nečetné a krátké. Lze vlézt jen do některých aut a jejich ovládání není zrovna vrcholem slasti.

A když jsme u stížností, je sice pěkné, že se hra stylizuje do televizního seriálu á la Twin Peaks. Ale není každý David Lynch. Je možné, že nás čeká davový lynč, ale císařovy nové šaty neopěvujeme.

Hru jsme dohráli v jednom zátahu za čtrnáct a půl hodiny a ke štěstí nám chybí jediné: abychom pochopili, o co tu k čertu vlastně šlo! Odvoláváme všechny námitky vůči japonským propletencům, protože tohle je vážně mazec. Napadá nás jediné srovnání: Cimrmanova hra o muži, kterému všichni lhali. Dokonce i na ten vichr z hor dojde!

Paradoxně, ať už je příběh zamotaný, jak chce, hratelnost je naopak velice prostá a nekomplikovaná. Bossové neexistují, dialogy se nevětví a pár hrátek s vypínači ani nelze označit za hádanky. Hledání určeného předmětu zabere půl minuty a nalezený klíč ke dveřím svítí v rohu obrazovky jako v éře osmibitů.

Výsledný pocit však přese všechno vede k jediné možné radě: proberte se z jarní letargie a běžte si to koupit. Protože co se zdá, je sen, ale na hry, od nichž jsme nevstali od titulků do titulků, se nezapomíná. Dokud neusneme naposled.