Pokračování úspěšné akční podívané je konečně tady. A s ním i další pořádná porce vystřílených nábojnic, neboť druhý díl oproti originálu nezůstává nijak pozadu; jenomže pokud si chcete dělat čárky vězte, že ”jedna ruka netleská” a zrovna tady by se aplaus čas od času docela hodil.
Začněme příběhem, který je poměrně zajímavý. Hned zkraje vás však trochu zmate, protože úvodní obrazovka není regulérním zahájením děje hry, ale je částí posledního, třetího partu, přičemž každý part má ještě několik kapitol. Zdejší netradiční výpověď, jež bude svou chronologií i poté pokračovat tak trochu ve stylu Quentina Tarantina, má nicméně své kouzlo, neboť takto jste stále více zatahováni do nejasností okolo nového případu newyorské policie, na kterém jakožto Max Payne pracujete. A nitky se podaří rozplést až v samém závěru hry, ve kterém však na place nezbude mnoho rolí a většina protagonistů už má svých deset sekund slávy dávno za sebou. Max, který je i zde pronásledován svou minulostí a příležitostně se dostane do zvláštního stavu ne nepodobného psychedelickým vizím z jedničky, veškeré dění suše glosuje a v tomto kontextu stojí za to zmínit, že dabing je velice povedený. Kvalitně namluveny jsou samozřejmě všechny 
postavy, přičemž krátké příběhové vsuvky, kde tuto zvukovou stránku ponejvíce oceníte, jsou opětovně prezentovány skrze kreslená okna s pasivními obrázky a stylovými textovými bublinami. Tahle originální koncepce je tak prvním momentem, který zasluhuje potlesk na otevřené scéně. Jistě, už to tady bylo předtím, ale stále se jedná o vkusné a nenásilné začlenění příběhu do akce, v níž se podobné motivy příliš nenosí, což se rozhodně počítá.
Audiovizuální stránka je také hodně povedená, grafické zpracování je excelentní, počítaje v to i rozličné efekty, o nichž ještě bude řeč, a samozřejmě pak hudební doprovod, který je hře ušit doslova na tělo a podtrhuje tak filmové vyznění tohoto dílka.
Max Payne 2 je hodně akční projekt a tady znovu můžeme připomenout Tarantina s jeho podařeným filmovým návratem Kill Bill. Mrtvými je totiž brzy poseta cesta, kterou se ubíráte vstříc odpovědím na otázky. Hodně otázek bude znamenat hodně mrtvých a dlužno podotknout, že jistou část z nich nebude mít na svědomí jenom vaše maličkost. Brzy se totiž dočkáte přítomnosti tajemné femme fatale jménem Mona Sax, jež bude 
mít s Maxem společné nejenom nepřátele… A aby to nebylo tak jednotvárné, v několika úsecích si prohodíte role a s Monou budete muset hlavnímu hrdinovi významně pomoci z trablů. Na tomto místě se sluší připomenout, že vedle Mony se na scéně objeví také pár už od pohledu snadno zapomenutelných individuí, se kterými můžete táhnout svou káru dál, škoda jen, že jejich chování nelze nějak usměrnit a smrt si je tak ve zdejším hektickém akčním maratónu dříve či později najde.
Čímž se tak nějak mohu obšírněji rozhovořit na téma herní interakce, která vedle shora uvedeného vítaného rozšíření řad vašeho fanklubu nabízí i řadu zcela nových vychytávek. Vedle obvyklého prohledávání skříní, skříněk a šuplíků, kde se čas od času nadějete schované munice či medikamentů, se dočkáte spousty předmětů na scéně (např. rozličné bedny, židle, zástěny, police apod.), za které se dá dílem schovat a hlavně mají skvěle implementovaný fyzikální model pro moment, kdy přijdou do kontaktu s nějakou osobou či střelbou. Vše se naprosto realisticky hroutí, odráží, posouvá, kutálí, zkrátka radost pohledět. Náboje zanechávají klasicky stopy ve zdech (i když okna či světla nejdou rozstřelit) a pokud někoho zlikvidujete, zůstane tu memento v podobě 
krvavé šmouhy. V souvislosti s fyzikálním projevem pak musím podruhé zatleskat tvůrcům za to, co předvedli s těly postav, jejichž esenciální podstata se odebrala za řeku Styx. Už jenom moment, kdy jsou během přestřelky smrtelně zraněni je výtečně animačně ztvárněn a poté se tito neméně realisticky formují do pozice plně zohledňující okolní prostředí, takže takto kupř. jeden leží na stole, s tělem napůl přepadlým na zem, druhý je zase zády opřený o zeď s rukama podél, zkrátka vše vyhlíží jako po skutečné přestřelce se skutečnými mrtvými. Bravo.
Bohužel s tímhle až tak dobře nekoresponduje motion-capturing všech zúčastněných, který výše uvedený klad tak trochu sráží. Nepřátelé se tu pohybují jako v nějaké doomovce, tedy po obraze občas poletují doslova jako vylekaní moli, a Max také zrovna neexceluje - a to ani v nabídce pohybových činností, kde vedle občas docela otravného skákání a přikrčení na místě najdeme toliko běh a jinak špičkově představený bullet-time, o němž bude samozřejmě řeč v samostatném odstavci.
Max Payne je pohříchu neuvěřitelně lineární hra. Sic procházíte veskrze pěkně navrženými interiéry, ale jejich struktura nabízí povětšinou jenom jedinou cestu vpřed, jediné otevřené dveře. Je pravdou, že to tak neztrácí nic ze svého tempa, hra je i díky tomu poměrně dosti dynamická a stále se něco děje, těžko kdy zabloudíte. Ale nelze opomenout, že si to díky citovanému tvůrci hodně zjednodušují, navrch namísto nějaké snahy o komplexní svět, ve kterém se budete moci schovávat a nahánět s protivníky, je z toho taková tak trochu obyčejná arkáda s povětšinou na vás vždy připravenými oponenty, kteří se na scéně pravidelně objevují v momentě, kdy něco uděláte, či klasicky překročíte určitý bod. Inu budiž. Ale v tom případě už těžko obstojí AI, jež má kupř. oproti nedávno vydanému Halo hodně co dohánět. Zase platí roky osvědčené schéma, že co nemají nepřátelé na kvalitě, vynahrazují na kvantitě, díky čemuž vás někdy dokážou opravdu nemilosrdně zašlapat v prach. Ale vy z něj vstanete vždy s lehkostí, neboť díky vstřícnému systému z jedničky, tedy uložení v jakýkoliv vámi vybraný moment, se přes každý kritický úsek za chvíli překlenete. Po mrtvých ještě sesbírat munici, nově i medikamenty a hurá do další místnosti, kde vás čeká nemlich to samé. Bohužel, Max Payne je stejně jako jednička tak trochu monotónní představení, jemuž citelně chybí větší propracovanost v oblasti aktivit hlavního 
hrdiny - obvyklé vyhlížení, potažmo střelba zpoza rohu, opatrný postup podél stěn nebo v přikrčení pro lepší krytí, na druhou stranu ukázkově zpracovaný bullet-time mne tady donutil potřetí a naposledy zatleskat umění tvůrců.
(Ondřej Zach) Zde musím s Martinem hodně nesouhlasit, poněvadž nově zpracovaný Bullet Time počítá s tím, že do hloučku nepřátel vletíme a rozstřílíme je na kusy. Vyhlížení zpoza rohu či plížení podél stěn by mi v tomto případě připadalo naprosto zbytečné – osobně bych je rozhodně nepoužíval :). Umělá inteligence mi nepřijde špatná, nepřátelé hezky uskakují do stran a pokud mají třeba brokovnici, asi nemají moc důvodů utíkat honem rychle pryč. Linearitu hry v případě Max Payne II vítám, poněvadž tahle hra je o akci, nikoliv bloudění.
Nosný herní prvek nazvaný bullet-time, neboli zpomalení času, je zde vskutku perfektně vymyšlen. Nabízí dvě alternativy. V té první lze zpomalit čas na krátký časový úsek bez jakékoliv penalizace či omezení. V daný moment můžete dělat nesmírně efektní úskoky do stran - slouží to sice primárně pro vyhnutí se kulkám, ale přesto, že kadence vaší palby je také zpomalená, lze toho dosti často využít pro vcelku bezproblémovou 
anihilaci místnosti, v níž není mnoho ozbrojených složek. Druhá verze bullet-time už je časově limitována - se zohledněním skrze přesýpací hodiny v dolní části obrazovky - a zde platí, že čas během takto vyvolané akce se zpomaluje až v závislosti na tom, kolik protivníků stačíte zlikvidovat. Čím více během aktivace bullet-time máte zářezů, tím více se blížíte statutu supermana. Pro vás čas sice běží skoro normálně, ale reakce nepřátel se drasticky zpomalují, takže tu můžete mezi nimi posléze běhat doslova jako vlk mezi ovcemi a vybírat krvavou daň! Uvedené variace skladby bullet-time se dají ještě zkombinovat, což vám navzdory tomu, že tenhle nápad se stal v poslední době extrémně populární a využívaný, skutečně těžko kdy zevšední. Výtečně.
Jak již bylo naznačeno, Max Payne 2 sází na dokonalou audiovizuální atmosféru, jež podporují všudypřítomné drobnosti (včetně vynikající hudby v menu). Interaktivní prostředí umožňuje vychutnat si pád nepřátel mezi bedny, na které se posléze ještě zřítí třeba polička, v automatech si lze koupit, stejně jako v prvním díle, plechovku s limonádou, záchody splachují, v umyvadle teče voda... Pokud chceme otevřít dveře hotelových pokojů či bytů, jednou se ozve hlas stařeny, která nás s příslibem zavolání policie vyhnání pryč, zatímco za jinými dveřmi uslyšíme souložící dvojici blížící se k vyvrcholení... Tím nejlepším se ale stává Bullet Time 2.0 – 
tj. čím více střílíme, respektive trefujeme se do našich nepřátel, tím více se zpomaluje čas - ale pro naše nepřátele, my se stále pohybujeme rychle. Skvělé. Nejedná se však pouze o nádherné pozlátko na efekt, ale důležitý aspekt hry, poněvadž si nedokážu představit jak efektivněji postřílet hromadu nepřátel. Ještě za jejich pádu k zemi do nich můžeme sypat kulky, na což reagují příslušným mácháním rukama, nohama, mění se místo dopadu – posmrtná deformace je možná, škoda jen, že kulky v zásahových zónách nezanechávají stopy.
Zbrojní arzenál nabízí tradičně bohatou výbavu, mezi kterou lze v real-time cyklovat skrze skrolovací kolečko myši, což je už od jedničky hodně podařený prvek, stejně jako sekundární atak, kam vedle naprosto nevyužitelného výpadu pažbou dané zbraně určitě rádi přiřadíte takové házení granátů. Rutinní likvidace vašich nepřátel má párkrát zajímavou myšlenku v podobě nutné ochrany nějaké konkrétní osoby, ke konci hry se v tomto směru docela dobře pobavíte. Á propos, konec hry. Ten přijde dle mého ještě dříve, než v případě jedničky. Pakliže vám přišlo zdejší vystoupení krapet jednoduché, zpřístupní se vám po jeho kompletaci další obtížnost stejně jako dva exkluzivní herní režimy. První představuje arénu, kde musíte obstát co nejdéle proti stále se generujícím protivníkům. Druhý je jakýsi Time Attack - zdolání 
vybrané herní části v co nekratším čase. A abych nezapomněl, můžete také navštívit jakoukoliv dokončenou herní kapitolu - která vám z nějakého důvodu padla předtím do oka, a znovu si tady pořádně zastřílet.
Jak to tedy shrnout? Dalo by se říci, že je dvojka de facto stejná co jednička. Pouze vypilovanější. Dobře se to hraje, ale nelze přehlédnout strašlivou lineárnost a účelově generované protivníky s průměrnou AI. Zase tu je skvělý bullet-time, nikoliv tuctový příběh a to celé zabalené do výborného audiovizuálního hávu. Tak se nakonec rozhodněte sami, ale i s přihlédnutím k "mod scéně" se koupě rozhodně vyplatí.
(Petr Poláček) Max Payne 2 se nečekaně vynořil při letošní E3, aniž by byl na této obří výstavě k vidění. A ani v následujících týdnech a měsících nebyla tomuto titulu věnována žádná větší pozornost, což je, jak se nyní ukázalo, možná dobře. Tvůrci se tak mohli soustředit na vypilování hry a vydání v předem slíbeném termínu. Max Payne 2 se tak prozatím stává nejlepší akční hrou tohoto roku. Exceluje nejenom po grafické stránce a více než rozumných HW nárocích, ale hlavně v tom, že stejně jako první díl nabízí zajímavý a skvěle presentovaný příběh, který nemá a delší dobu ani nebude mít v žánru akčních her obdoby. Částečným negativem je krátká herní doba, která je ovšem kompenzována množstvím dalších herních módů. Také design některých úrovní by snesl větší nápaditost a chybky se nevyhnuly ani AI protivníků. Většina hráčů si však těchto malých nedopatření ani nevšimne v zápalu boje, který je skvěle oživen přepracovaným bullet time modem. Víc není třeba dodávat. Max Payne 2 se usadil na trůn akčních titulů tohoto roku a jen tak něco jej nesesadí.
Max Payne II je typickým druhým dílem, což je, poeticky řečeno, jeho darem i prokletím a pro většinu z nás i splněným snem. Vezmeme-li si jednotlivé aspekty hry a porovnáme-li je s prvním dílem, zjistíme, že vše prošlo cestou mírného pokroku – vylepšená grafika, poněkud účelově, ale na efekt perfektně interaktivní prostředí, nový příběh prošpikovaný Maxovými hlubokomyslnými myšlenkami a poznámkami, lepší Bullet Time, stejně krátká herní doba... a hra jako taková se hraje víceméně stejně. Nové módy po dohrání hry by měly vydržet tak dlouho, než se objeví první modifikace a doufejme, že i přislíbené editory. K dobru musím přičíst i perfektní optimalizaci herního enginu. A výsledek? Z mého hlediska se Max Payne II stoprocentně zařadí na přední místa první desítky nejlepších her pro tento rok a mám dojem, že většina příznivců akce a dobrého příběhu by si tenhle kousek neměla nechat v žádném případě ujít.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
