Recenze Max Payne 3: alkoholik na prášcích míří do zlatého fondu her

Třetí díl hitu Max Payne přináší takřka všechno, co má moderní hra mít: skvěle hratelnou akci, silný příběh i líbivé grafické zpracování. A navíc je velmi pravděpodobné, že jen u jednoho zahrání nezůstane.

"Jsem pět tisíc mil od domova a piju jak duha na diskotéce s hudbou, kterou nesnáším. Tak co ti mám radit o životě?" Tato věta ústřední postavy v úvodu hry téměř dokonale vystihuje celkovou atmosféru tohoto titulu. Jinými slovy: život stojí za pendrek.

Z herního hlediska je Max Payne 3 hodně povedenou akcí. Jistý paradox ale spočívá ve skutečnosti, že akce jako taková je tu víceméně podružná. U série, která byla dříve založena zejména na efektním likvidování početných řad nepřátel, to zní dost divně, ale je to tak. Mimo jiné totiž třetí díl boduje vynikajícím příběhem, který je syrový tak, že ho leckdo ani nemusí překousat.

Hlavním hrdinou je pochopitelně opět bývalý policista Max Payne, avšak tentokrát to již není onen sympaťák z dřívějška, ale vcelku sešlý stárnoucí alkoholik. Již dříve přišel Max o rodinu, a tím vlastně i o celý život, přestože fyzicky nadále přežívá. Svůj žal utápí v alkoholu a zajídá to prášky. Po většinu hry tak budete ovládat zoufalce s kvalitní kocovinou.

Přesto, anebo snad klasicky právě proto, si dovolíme tvrdit, že pokud by někdo měl být definitivně posledním akčním hrdinou, ať je to právě Max.

Hru začínáte v Sao Paulu, kde Max pracuje jako ochranka jedné bohaté rodiny. Již toto město, proslulé drogovými gangy a vysokou kriminalitou, samo o sobě naznačuje, že hra asi nebude zrovna o pravidelném zkrápění trávníku před svou haciendou. Naopak, celá story je drsná jako život ve favelách a hráč si nejednou říká, kde bere Max pořád sílu jít dál a nevyřešit celý život, vesmír a vůbec tak, že si jednoho krásného rána jednoduše strčí pistoli do úst a stiskne spoušť.

I v průběhu hry se totiž Max stále o něco pokouší, ale k cíli to vede jen zřídkakdy. V těchto chvílích si ale bere slovo skvělý scénář. Na rozdíl od většiny jiných her tu totiž nefunguje něco jako: "Sakra, tak nám zase utekli. No nevadí, tak za nimi zase poběžíme a nejpozději na konci hry je chytíme." V případě Maxe Payna 3, pokud někoho/něco nechytíte teď, tak už ho nechytíte nikdy.

Samozřejmě, že díky scénáři spoustu věcí chytit nikdy ani nemůžete. Prostě konec, nazdar, tvá Máňa. Již se nedá nic vrátit ani napravit, zkrátka definitivní konec, místy znázorněný velmi brutálními scénami explicitního násilí. Max však jde vždy zase dál.

Brutalita ale není to, na co by hra primárně sázela. V bezútěšném příběhu má zcela přirozené místo, stejně jako akce ve hře, respektive Maxově životě. Je to jako výlet na kole na Karlštejn. Jedete se podívat na hrad, ale musíte u toho šlapat. Max má taky svoje cíle, ale místo šlapání na kole střílí. A ač to zní jako postavené na hlavu, akce coby hlavní atribut série zde nyní působí spíše jako prostředek než jako cíl.

Příběh je vyprávěný na přeskáčku, ale rozhodně nemusíte mít strach, že byste se v něm ztratili. Jak se Max dostal do Brazílie, se dozvíte z návratů v čase do doby, kdy ještě chlastal v New Jersey a zpětně si prožijete i "výletní" plavbu Panamským průplavem, která nedopadla úplně podle plánu.

S tím souvisí i pestrá škála herních prostředí. Kancelářské budovy jsou střídány pochmurným městem, barevnými, ale o to špinavějšími a zrádnějšími favelami, zdevastovaným hotelem nebo fotbalovým stadionem. Vizuálně tak hra nenudí ani chvilku.

Ke skvělému entrée navíc přispívá i ona "opomíjená" akce. Nedlouho po začátku hry a po prvních víceméně cvičných sestřelech několika nepřátel tak budete bránit parťáka na dálku odstřelovací puškou nebo kropit protivníky ze vzduchu, zavěšeni pod helikoptérou. Tuto pestrost se hra snaží držet po celou dobu, ale je samozřejmé, že ke konci už to člověk tak nevnímá.

Vynikající atmosféru i tempo hry dotvářejí i často vkládané animace a efekty. Obraz se často roztřese a rozostří nebo se rozdělí na několik políček, v nichž běží (trochu) něco jiného. A nemusí to být kdovíjaké spektákly, občas jen vidíte animaci, v níž Max projde dveřmi a schová se za nejbližší kryt. Není to sice nic objevného, ale hernímu prožitku to prospívá opravdu masivně.

Trochu méně už ale prospívá to, že se tyto animace spustí, když nechcete. Konkrétně ono procházení dveřmi je totiž spojeno s tím, že zpátky se již nedá vrátit. Samo o sobě to nic neznamená, ale nepotěší to notorické herní "sběratele".

V každé kapitole je totiž několik míst, předmětů či poznámek, jejichž prozkoumáním se doplňuje příběhová mozaika. Vedle nich se tam pak vyskytují i části zlatých zbraní s lepšími vlastnostmi. Pokud ale z dané lokace odejdete dříve, než ji prozkoumáte, můžete leccos minout. Časem sice zjistíte, že před takovými místy Max zpomalí krok, ale přesto se jim asi zcela nevyhnete ani v pozdějších fázích hry.

Je to ale jen jedna z několika vysloveně drobných chyb, které se zde vyskytují. A jak již bylo řečeno v úvodu, třetího Maxe Payna si stejně zahrajete víckrát, ať už máte nebo nemáte sebráno cokoliv.

Co se týče akční složky hry, ta je samozřejmě výborná. V kontextu skvělého příběhu, jeho vynikajícího vyprávění, tempa hry, vizuální prezentace a dalších aspektů se akce jeví "taková normální". Ta hra je úžasná po všech stránkách, takže prostě není možné, aby akce nebyla. V drtivé většině jiných her bychom byli na větvi z dynamiky přestřelek, slušné řádky modelů zbraní, slušné umělé inteligence nepřátel, povedeného systému míření a kdoví čeho ještě. Zde je ovšem akce "jen" dalším povedeným dílkem do propracované mozaiky.

Zní to kacířsky? Asi ano. Ale vždyť i ten efekt zpomalení času se objevil v prvním díle a podle něj se mu dodnes říká bullet-time napříč všemi hrami i žánry. Max Payne je policejní veterán, tomu nikdo nemusí říkat, jak střílet. A značka Max Payne je dnes již veteránem mezi akčními hrami, takže jí taky nikdo nemusí říkat, jak má vypadat kvalitní herní akce.

Technická stránka není úplně dokonalá, ale zejména grafika velmi dobře dotváří celkový dojem. Animace Maxova pohybu sice má jisté rezervy, ale dojem napravují dobře a detailně zpracované lokace. Na dvou místech jsme narazili na značné prolínání objektů a jednou na chvíli kompletně zmizely textury, takže jsme místo interiéru viděli okolní domy.

Povedený je i dabing, zejména různé přízvuky postav. Max mluví vychlastaným bručákem, akorát že místy je na náš vkus až příliš ukecaný. Od chlapa, který už od života nečeká vůbec nic, bychom monology delší než dvě věty asi moc nečekali. Vnitřní monology na druhou stranu zastávají částečně i funkci "vypravěče", takže občas je potřeba říci něco více.

Neklasická herní hysterka

Klasickým herním stereotypem je ženská, která se k vám na chvíli připojí a pak dělá jenom zmatek, problémy a trousí hysterické hlášky. Zkrátka na pěst. Max Payne 3 je ale snad jediná hra, kde to nevadí. Protože vzhledem k tomu, co zdejší dáma zažila a viděla chvíli předtím, je spíš zázrak, že je pořád ještě při smyslech.

Elegantní nápad je zakomponování i jakési nápovědy. Když se například delší dobu potulujete na jednom místě, Max zahlásí třeba něco jako: "Čas běžel a já jsem potřeboval najít ten spínač bezpečnostních dveří."

Max Payne 3 tedy nějaké velmi drobné nedostatky má. Vedle již napsaného zmiňme například situaci, kdy Max vejde do pravého výtahu a nahoře vystupuje z levého. Všechno jsou to ale prkotiny.

Ve výsledku tak zde máme hru, které vlastně nic nechybí. Nepotřebuje přídavky, nepotřebuje bonusové předměty, nepotřebuje ani povedený multiplayer a dokonce ani své předchůdce. Je zkrátka vynikající i taková, jaká je nyní sama o sobě. Potřebuje snad jen jediné: aby za dalších devět let vyšel další takto skvělý díl, který se stejně jako díl třetí v samotném závěru velmi nonšalantně vysměje jednomu klasickému herně-filmovému klišé.