Série Pitfall je stará. Je tak stará, že v době, kdy vyšel její první díl, čůrala většina naší redakce do plenek, v lepším případě pak slabikovala úryvky Honzíkovy cesty soudružce učitelce. No považte, vždyť dvacet let je v herním světě opravdu dlouhá doba a řadí Pitfall vedle takových stařešinských velikánů, jako je Pac-Man nebo Pong. A přesto, zcela nezaslouženě, není ani zdaleka tak slavný, jako jeho vykutálení soukmenovci. Čím to? Vždyť v době, kdy se objevil na prehistorickém stroji Atari 2600 byl hvězdou, průkopníkem žánru a výkřikem moderní technologie. Shluk pixelů, vzdáleně připomínající člověka, skákal přes další pixely, ještě vzdáleněji připomínající krokodýly, propasti, vodní příkopy…a samozřejmě liány. Guru všech plošinovek, pradědeček Lary Croft, naše náhražka kojenecké vody, to všechno Pitfall je. Nebo spíše byl.
Doba se mění, lidé stárnou a hry zrají. Staré hity pokryl prach a máme tady hrdiny nové. Mr. Pacmana nahradila Mrs. Pacmanová (proklatá emancipace), Ponga vystrnadil Jarda Jágr se svými NHLky a místo Pitfallu uctívá dnes rozverná mládež všelijaké skákající ušatce.
Ostatně není se co divit. I když se odehrálo několik pokusů o oživení zašlé slávy, nikdy se Pitfallu nepodařilo na svou hvězdnou minulost navázat. Snad nejpodařenějším počinem v tomto směru byla 2D skákačka s podtitulem The Mayan Adventure, ale to bylo tak do dnešní doby zhruba všechno. Nu a teď
tu máme Pitfall pro novou generaci konzolí. A co si budeme nalhávat, jestli má výrazněji ohrozit postavení nové vládnoucí garnitury, musí modernímu hráči nabídnout trochu víc, než pár hladových krokoušů a lián.
The Lost Expedition z dílen Edge Of Reality nás zavede, jak taky jinak, do džungle. Přesněji řečeno do džungle peruánské. Vědecká expedice se zde rozhodla pátrat kdoví po čem a dobrodruh Harry u toho samozřejmě nemůže chybět. Jenže co čert nechtěl, letadlo s expedicí „přistálo“ poněkud neplánovaně, rozpadlo se při tom na desítky kousků a celá výprava byla rozprášena po přívětivé džungli. Prostě takové všední odpoledne v životě Pitfall Harryho.
Prvním, co vás po spuštění hry překvapí, bude, že se nenacházíte u doutnajícího vraku letadla, alébrž před značně přerostlou, uslintanou a kupodivu také doutnající tlamou šelmy z řádu kočkovitých. Uvězněni uprostřed lávového pole musíte bojovat o holý život, protože téhle žhavé kočičce určitě nejde o pikslu kitekatu, co si nesete v batohu. Naštěstí to není souboj nikterak komplikovaný a jen co z něj se zdravou kůží vyváznete, začne Harry klábosit o všem co tomuto hřejivému setkání předcházelo a co jsme si my popsali výše. Začátek se tedy dozvíte v retrospektivě, což je sice poměrně originální, ale na dlouhou dobu taky poslední zajímavý prvek, na který ve hře narazíte.
Jakmile se začne odvíjet hlavní dějová linie, je každý zkušený plošinovkář doma. Harry, jehož karikaturně přerostlá palice nám velmi neodbytně připomněla ministra Grosse, přeskakuje masožravé rostliny, skáče po liánách, vyhýbá se padajícím kládám a občas zmasakruje pár nechápajících opic. Ovládání je solidní, kamera nikterak nejančí a během několika málo minut má veškeré dění v ruce i úplný začátečník. Po grafické stránce sice není hra nikterak převratná a neustále na hráče útočí tím nejneuvěřitelnějším odstínem brčálově zelené (jak taky v džungli jinak), ale i přes jistou kostrbatost působí zpočátku poměrně roztomile. Tato její roztomilost pak kráčí ruku v ruce s humornou, až komiksovou nadsázkou, která byla vždy jedním ze symbolů Pitfallu. I tentokrát zůstala v rozumné míře zachována a tak, když se Harry ocitne například v útrobách krokodýla, nehrozí krvavý Game Over prokládaný cákanci krve. Místo toho vás hra upozorní, že když začnete zuřivě kvedlat levým analogovým stickem, napne se Harry v tlamě labužnického plaza jako pružina a následně bude vystřelen na bezpečnou pevninu. I díky tomu se prvních pár desítek minut nese ve znamení klidného skákání a hojení nečetných šrámů v zázračných fontánkách, prostě piánko. A potom potkáte prvního domorodého šamana. Sedí si takhle na skále uprostřed vodopádů a ve svém malém butiku nabízí k výměně vylepšené útoky, rozšířené zdraví, nebo třeba mapu k jeskynním pokladům a všechno co za to žádá je pár sošek, které můžete nasbírat po cestě. Tady člověka začnou hryzat pochybnosti. K čemu
všechny ty vymoženosti? Hra je tak jednoduchá a lineární, že i nenarozenému plodu by zabralo nějakých pět, šest hodin, než by se dobral konce.
A právě tehdy přichází naprostý existenční šok. V momentě, kdy narazíte na prvního člena ztracené expedice, který vás obdaruje čutorou pro sběr léčivé vody (už jen to je setsakra podezřelé), se hra změní v peklo. Pár ospalých opic, které sem tam mrštily nějaký ten kokos přibližně vaším směrem, nahradí hordy zuřivých a dokonale maskovaných domorodců a dokonce i hráč odkojený Tekkenem bude mít značné problémy s jejich likvidací. Ale to by ještě nebyl hlavní problém. V ten se má záhy změnit do té doby zdánlivě plynulá a bezproblémová hratelnost. Úvod byl totiž, jak se říká v některých menšinových kruzích, jen tak na zahřátí a to, co do té doby vypadalo, jako poklidný plošinovkový titul určený hráčům mladší generace se promění v nefalšovanou bitvu v džungli.
Těžko hledat motiv, který vedl vývojáře k takové nepředložené šílenosti. Obrovské, nepřehledné lokace, do kterých ze vteřiny na vteřinu sletíte jako do výtahové šachty, by daly zabrat i Albertu Einsteinovi v nejlepších letech. Popsali bychom to třemi, zcela jednoduchými slovy: bloudíte jako idioti. Půl hodiny skáčete (a padáte) z liány na liánu, abyste se záhy dozvěděli, že tudy prostě cesta nevede.
Topíte se, žerou vás střídavě krokodýlové a piraně, ale cesty dál prostě nět. Mlátíte hordy domorodců, zkoušíte nelogické hlavolamy stále dokola, ale cesta dál… není. Popadnete DualShock a roztřískáte svou PS2 na maděru, ale hádejte co? NIC! No prostě a jednoduše, to co provedli vývojáři z Edge Of Reality není hra, ale zločin proti lidskosti. Zpočátku se tváří, jako neškodná zábava, záhy se však změní v nehratelnou a děsivě frustrující záležitost, která by po pár hodinách rozzuřila i Dalajlámu. Dospělý hru znuděně a naštvaně odhodí po několika marných pokusech pohnout se z místa, dítě nechápavě zažvatlá něco velmi peprného na adresu (ne)hratelnosti a odejde si na dvorek cvrnkat kuličky.
Je to škoda. Pitfall si určitě zasloužil lepší zpracování. Když už, tak alespoň hratelné a zábavné, aby potěšil přinejmenším mladší hráčskou generaci. Takto u hry vydrží nejspíš jenom ti největší nadšenci žánru a i ti by se měli obrnit stoickým klidem a trpělivostí. Jinak za důsledky neručíme…
| Pitfall: The Lost Expedition | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
