Ni.bi.ru: Posel bohů

12. planeta Sluneční soustavy, tajný nacistický výzkum, Posel bohů starých Mayů. Kdo ví, co spojuje tyto tři věci dohromady, dostává propustku do nitra první webové recenze na českou verzi nejnovější dobrodružné hry Ni.bi.ru.

„Kdyby měl Posel Bohů grafiku jako Broken Sword, dostal by osmičku jako vyšitou.“

Když jsem přesně touto větou uzavíral v listopadu roku 1998 svoji premiérovou „bonuswebáckou“ recenzi, ani ve snu mě nenapadlo, že ji tvůrci tehdy rozpitvávané hry vezmou tak doslova. Po dokončení svého druhého a mimořádně vydařeného projektu Posel smrti (recenze – 87%) totiž dumali nad tím, co dál s životem, a rozhodli se pro relativně snadnou cestičku – přepracovat svoji prvotinu Posel bohů, navléct ji do slušivého moderního kabátku, a doručit především na komerčně významné zahraniční trhy, kde 7 let starý originál nikdo nezná. Zdali s touto strategií uspějí na západ od našich hranic, nás nijak zvlášť nemusí zajímat. Otázka je, co remake s novým názvem Ni.bi.ru přináší českým hráčům, kteří mají střípky jeho původní verze stále ještě zaklíněné hluboko v paměti.

Řekněme si to hnedle z fleku a na rovinu: pokud ještě stále máte Posla bohů v živé paměti, neužijete si Ni.bi.ru tak jako jiné hry srovnatelné kvality. Důvod je prostý – ačkoliv jsou herní akce z dobrých 80% přepracovány, a nutno dodat že v drtivé většině k lepšímu, kostra příběhu zůstává totožná a vy budete už od počátku přesně vědět, kam povedou vaše další kroky, jaká odhalení vás v průběhu hry čekají a především kde a jakým způsobem hra skončí. Veškeré překvapení a dějové zvraty vás nechají zcela chladným a hrou proplujete jako po klidném oceánu bez bouří a bez Tsunami. Ovšem i přesto si myslím, že si Ni.bi.ru dokážete užít. Zbrusu nové hádanky, několik nových postav a lokací, nádherná propracovaná grafika a kupodivu i jakási zvláštní chytlavost jinak vyčpělého příběhu jsou magnetem, který člověka dokáže udržet u monitoru.

Jak vypadal originál?

Debutový projekt tehdy ještě nezkušeného týmu Unknown Identity vytahoval z hladiny průměrnosti především na svoji dobu zajímavý příběh, který byl na hony cítit inspirací legendami typu Broken Sword a Indiana Jones 4. Na rozdíl od studenta Martina Holana z Ni.bi.ru jsme ovládali postavičku Stanislava Novotného, zaměstnance památkového úřadu z Prahy, který dostal za úkol oficiálně (narozdíl od Matina) prozkoumat starý nacistický bunkr v Čechách. Jednalo se o klasickou point-and-click adventuru se statickými lokacemi viděnými z vlastních očí, bohužel nepříliš zdařile vykreslenými, navíc v nízkém rozlišení 320x200. Grafika byla vůbec nejslabší stránkou této hry, společně s několika nelogickými úkoly a až příliš častým a komplikovaným otevíráním trezorů (na něž mám já osobně opravdu neblahé vzpomínky). Hráče si však dokázala získat – stejně jako Ni.bi.ru – svojí atmosférou, dobrodružným charakterem a v dobách Poldy a Horkého léta nezvykle vážným pojetím. Vyzkoušet si ji i v současnosti je prakticky nemožné, neboť je spustitelná pouze pod Windows 95 a přípravu opravného patche pro novější operační systémy ve Future Games neplánují. Bližší informace o původním Poslovi bohů se dozvíte z naší postarší recenze.

Položme si ale ruku na srdce: kolik z vás původního Posla bohů hrálo a kolik z vás si na něj ještě stále dobře pamatuje? Tímto vás nenásilně navádím k účasti v anketě pod hodnotící tabulkou na chvostu této stránky, ale předem si dovoluji tipnout, že těch pamětníků mezi vámi mnoho nebude. A právě na to se ve Future Games spoléhají. A spoléhat se na to hodlám i já a namísto s Poslem bohů se budu snažit Ni.bi.ru srovnávat s Poslem smrti. Což tak trochu hraje v neprospěch dnes recenzované hry, protože kromě několika technických parametrů není takřka v ničem lepší.

Začněme třeba příběhem, který je oproti originálnímu „komornímu“ dramatu Samuela Gordona mixem několika provařených témat počínaje moci chtivými nacisty a konče tajemnou mayskou kulturou, zamíchaných do dobrodružného koktejlu servírovaného do rukou hrdiny typu George Stobbarta. Tak trochu mi to připomíná anabázi s hudebním průmyslem, kdy kapela hrající alternativní rock pro úzkou skupinku fanoušků přejde na klasický „tuc-tuc“ popík. Zaujme tím sice daleko širší masu lidí, ale o to dříve se na jejich dílo zapomene. A Ni.bi.ru má nebezpečnou tendenci dopadnout podobně. Sice se vám libí a baví vás jej hrát, ale to co vám přináší, už jste jinde viděli tisíckrát. A tak až před vámi za nějaké dva roky někdo vysloví jméno „Future Games“, vzpomenete si nikoliv na Ni.bi.ru, ale na Posla smrti.

Vnitřní umělecká hodnota scénáře dnes ale nikoho nezajímá. Haním tady příběh z neoriginality a plytkosti, a přesto mě opravdu zaujal a bavil. Strašně rád jsem se coby Martin Holan, student archeologie a lingvistiky, vydal na přání svého starého strýce z Francie do Česka, abych nalezl tamní kontakt v pražském bytě zavražděný ve vaně. Abych pátral po nedávno odkryté fašistické štole, abych se procházel jejími chodbami, abych v nich odkryl střípky pravdy skryté za bájnou dvanáctou planetou známou jako Nibiru, abych se za celou pravdou vydal až k mayským pyramidám do Yucatanu a zachránil tak svět od pohromy. Je to staré otřepané téma, ale pořád spolehlivě funguje. Navíc tvůrci počátek hry situovali do námi všemi (ano, i Moravany :o)) milované Prahy, čímž si přízeň českého hráčského národa ještě pojistili.

A řadíte-li se spíše k příležitostným hráčům (nejen adventur), pohltí vás Ni.bi.ru takřka dokonale. Asi vůbec nejlépe ji totiž dokáže charakterizovat pojem „jednoduchost“, který z ní prýští každým coulem. Nemám teď na mysli pouze point-and-click ovládání, které je především díky použití stejného enginu na chlup totožné s Poslem smrti – což je mimochodem jedině dobře. Myslím tím herní principy obecně. Čert ví, kam se poděly košaté dialogy a složité logické rébusy, jichž jsme byli svědky v okolí panství Black Mirror. Překážky v cestě Martina Holana jsou místy až příliš intuitivní a logické, což je opět dvojsečnou zbraní – na jednu stranu je tím uvolněn ďábelský spád hratelnosti, na stranu druhou se ale váš mozek nezahřeje pomalu ani na provozní teplotu.

S dialogy je to podobné. Když pominu jejich občasnou naivitu zejména v první polovině hry, jsou věcné, pouze minimálně osobní, takže zbytečně nezdržují, ale ani neumožňují vykreslit charakter té které postavy a dát tak hráči možnost vytvořit si k ní jakýkoliv vztah. V podstatě jsou opakem „pralesních“ rozhovorů v jinak výtečné The Moment of Silence, kde bylo těch vedlejších plků zase až otravně mnoho a brzy začaly nudit. Takže je to opět buďto panna nebo orel, i když já osobně bych tuhle minci nejraději postavil na hranu. Už jen kvůli opravdu podařenému českému dabingu, v němž vysloveně září hvězdy českého hereckého nebe Jan Šťastný (Martin Holan), Vladimír Brabec, Dalimil Klapka nebo Pavel Soukup.

Ni.bi.ru se drží ve vyježděných kolejích žánru adventur a je z ní cítit všudypřítomná vsázka na jistotu.

Na všechno, o čem jsem doposud v souvislosti s Ni.bi.ru mluvil, se tedy dá dívat dvěma pohledy. Jedna věc však zůstane veskrze pozitivní bez ohledu na to, sledujete-li ji z imperialistického západu nebo komunistického východu. Je jí atmosféra. Tohle prostě kluci ve Future Games zvládají na jedničku, ať už jde o vypiplanou „hřejivou“ grafiku, nebo o výtečné zvukové a hudební podbarvení. Procházet se po ulicích Prahy, v opuštěném nacistickém tunelu, po klidném francouzském přístavu nebo po rušném mexickém tržišti je jedním slovem nádhera, která ve spojení s nenáročnou hratelností hráče zkrátka musí strhnout. K dokonalosti chybí snad jen vícero animací na pozadí nebo předělových filmových sekvencí (které samy o sobě neuvěřitelně povznesly adventurní novinku Still Life), ovšem i bez nich je na Ni.bi.ru velice příjemný pohled.

Trošičku zamrzí fakt, že se tvůrci nedokázali vyhnout několika málo nedostatkům, jež byly jejich předchozímu dílu vytýkány. Jmenovitě jde o sporadické využití „ohmatávacícho“ pravého tlačítka myši, na které jsem i tentokrát ustavičně zapomínal, a pak o lenivou chůzi hlavního hrdiny. Když už se konečně rozhodli k logickému a v podstatě nutnému převedení postav do 3D, což je kromě zvýšení rozlišení na 1024x768 jedna z mála pozitivních novinek Ni.bi.ru, tak nechápu, proč Martina nenaučili kromě chození také běhat. Stále je zde sice vítaná funkce rychlého opuštění obrazovky dvojklikem, ale ta na rozlehlejších lokacích prostě nestačí a člověka občas popadají choutky toho loudala na obrazovce nakopat do zadku.

To už jsou ale pouze prkotiny, které nemají na hodnocení hry prakticky žádný vliv. To, co skutečný vliv má, jsem zmínil vlastně už na začátku. Ni.bi.ru je taková adventura „středního proudu“. Drží se ve vyježděných kolejích, veze se na popularitě Indiana Jonese a Broken Swordu, a je z ní cítit všudypřítomná vsázka na jistotu. Příběhově i hratelnostně je rozhodně slabší nežli její předchůdce Posel Smrti nebo aktuální konkurent Still Life, navíc je oproti Poslovi Smrti o polovinu kratší, přesto se pořád drží na velice solidní úrovni. Trocha té invence a originality by jí ale neuškodila, což je mimochodem také hlavní důvod, proč – i když má grafiku lepší než Broken Sword – nakonec nedostává „osmičku jako vyšitou“.