Nechci demo zadarmo: recenze Stratego Next Edition

Přepracování do videoherní podoby se dočkalo i Člověče, nezlob se, tak proč si s procesorem nezahrát věhlasné Stratego?

Stratego Next Edition

Deskové hry jsou prima. Nepotřebují žádnou energii, kromě mozkové, jež se na světě vyskytuje zdarma a v neomezeném množství. Pravda, obvykle v nesprávných hlavách. Protože jsme si ale zvykli mít na elektřinu i kartáček na zuby a protože žádná zvučná značka nesmí zůstat nevydojena až na krev, předělávají se i známé deskové hry do elektronické podoby. U té nejslavnější, totiž šachu, se to celkem daří, u jiných bývají výsledky slabší. Pojďme se tedy podívat, jak dopadla „konverze“ slavného Stratega.

Přestože Stratego v našich luzích a hájích úplně běžnou kratochvílí není, jinde je tomu jinak. Hra má vlastní mistrovství světa i řadu dalších turnajů a šampionátů včetně soutěže počítačových programů. Jako každá geniální zábava totiž spojuje velmi jednoduchá pravidla s obrovským množstvím tahových kombinací. Jaká že pravidla to jsou?

Vyhrávat dokáže proti NDS i naprostý elév.

Stratego je hra pro dva hráče a používá čtvercový hrací plán o stovce polí, přičemž uprostřed se nacházejí dvě rovněž čtvercové „terénní“ překážky, každá o čtyřech polích. Původně měly představovat a na méně abstraktních herních plánech, než předvádí NDS, dodnes představují jezera. Hráč táhne do boje se čtyřiceti figurami různé hodnosti – síly. Jedna armáda je červená, druhá modrá. Potud se hra dosti podobá šachu.

Čím se ovšem Stratego od královské hry zásadně liší, je, že hodnosti figur nejsou na první pohled patrné a na počátku zná každý jen hodnosti svého vlastního vojska. Teprve když dojde ke střetu dvou figur, ukáže se, jaké šarže na sebe narazily: silnější vymaže z mapy slabší a postaví se na její místo. Srazí-li se stejné hodnosti, zmizí z pole obě. Je tudíž třeba si pamatovat takto odhalované nepřátelské figury a zařídit se podle toho. Kdo není přeborníkem v pexesu, může bez výčitek povolat na pomoc papír a tužku. Cílem hry je buď uchvátit soupeřův prapor, nebo dostat protivníka do situace, že není schopen táhnout žádnou figurou.

Figury jsou pohyblivé ve všech směrech, ale jen po jednom poli, s výjimkou zvěda s hodnotou 2, který se může pohybovat neomezeně, ovšem pouze v přímém směru. Jeho osud je ponejvíce smutný, protože se dobře hodí na hledání soupeřových min vlastním tělem. V jednom tahu lze pohnout pouze s jednou figurou. Nejnižší bodovou úroveň, tedy 1, má špión – ve videohře mimochodem ženského pohlaví – a jeho jediná přednost spočívá ve schopnosti zabít protivníkova maršála, nejsilnější figuru vůbec, o hodnotě rovných 10. Musí však být na tahu špión a zaútočit. Pokud je na tahu maršál a zaútočí na špióna, nebude slečně do zpěvu.

Základem úspěchu je chytře rozmístit figury.

Kromě pohyblivých figur jsou k dispozici ještě dva druhy, které se hýbat nemohou: již zmíněné miny – paradoxně znázorněné jako kulové bomby s doutnákem a rovněž „bombami“ nazývané – a prapor. Smysl praporu je jasný: kdo uchvátí ten soupeřův, vyhrál. No a miny jsou taktickým prostředkem obrany, protože kdo na ně stoupne, padne bez ohledu na hodnost, není-li ovšem minérem. Minér má jinak hodnotu pouhých tří bodů, takže je opět víceméně jednoúčelový: zneškodňuje miny.

Základem úspěchu je tudíž chytře rozmístit figury. Matematici snadno spočítají astronomický počet možných kombinací. První, co člověka napadne, je postavit prapor na zadní „lajnu“ a obklopit ho minami. Pak se ale může stát, že silná nepřátelská figura pobije většinu vaší armády, než byste řekli švec, protože vaše dostatečně účinné figury se pohybují jako šneci a kromě nich nemá soupeřova maršála a generála co zadržet. Nu dobrá, umístíte tedy miny do tří „soutěsek“ vzniklých rozdělením hracího plánu nepřekročitelnými překážkami, o nichž byla řeč výše. Pak ale zase zůstává prapor málo krytý a kromě toho nepohyblivé figury v popředí bijí do očí – co by to asi tak mohlo být, když ne miny?

Samozřejmě je ale možné i blufovat, nehýbat figurami, které se pohybovat mohou, a tak k nim lákat oklamané soupeřovy ženisty. Je možné vyrobit důmyslnou pastičku na protivníkova maršála a pak bleskurychle zaútočit špiónem. V zásadě jde totiž stejně především o maršála, případně o generála, protože jakmile tyto figury máte a protivník ne, dá se výsledek snadno odhadnout. Nejde-li o variantu Duel – k té se dostaneme za okamžik. Množství triků je srovnatelné se šachem a záleží jen na vás, co vymyslíte. Potud je vše jasné.

Major, ten má velkou hvězdu

Složení vojska vypadá následovně:
Varianty Original a 90´:
1 maršál (10 bodů), 1 generál (9), 2 plukovníci (8), 3 majoři (7), 4 kapitáni (6), 4 poručíci (5), 4 seržanti (4), 5 minérů (3), 8 zvědů (2), 1 špión (1), 6 min, 1 prapor Varianta Duel:
1 maršál, 1 generál, 2 minéři, 2 zvědi, 1 špión, 2 miny, 1 prapor

Potíže ale nastávají v okamžiku, kdy máte stvořit tématický počítačový program. Na rozdíl od šachu, kde procesor jednoduše naplno propočítává optimální tahy, případně se trochu omezí, aby se rozvrhly jednotlivé obtížnosti, u Stratega, založeného na utajených hodnostech, musí počítač předstírat, že nezná hodnosti vašich figur, ač je samozřejmě zná, plus nepodvádět s hodnostmi těch vlastních, ač samozřejmě může podvádět velmi snadno. Umělá inteligence se tedy musí vejít někam mezi a současně působit schopně i poctivě, což je problém, který šachové programy opravdu – naštěstí - řešit nemusí.

Bohužel, Stratego na NDS ze všeho nejvíce působí dojmem jakési seminární práce z předmětu Základy programování. Byť jsou v singlu k dispozici tři obtížnosti a tři herní módy, Original, 90´ a Duel, i začátečníka trochu zadrží v rozběhu leda Duel na úrovni Hard. Duel se hraje jen s deseti figurami na každé straně a význam pohyblivých zvědů dramaticky vzroste.

Mód 90´ je prostě Original s herním plánem otočeným o devadesát stupňů, takže dvě překážky uprostřed jsou umístěné vertikálně místo horizontálně. A vyhrávat tuto variantu i klasický Original dokáže proti NDS i naprostý elév během hodinky tréninku, především proto, že se procesor dopouští hrůzostrašných taktických chyb.

Největší legrace ale nastává v okamžiku, kdy tedy partii singlu slavně vyhrajete. Co dál? Nic. Nekoná se žádná kampaň, není implementován žádný příběh, prostě holé, ničím nepřikrášlené nic. Jasně, videoherní šach taky nemívá příběh, ale takto minimalisticky zpracovaný šach by se snad nikdo ani neodvážil nabídnout zákazníkům ke KOUPI. Zatímco u Stratega se autoři kupodivu odvážili. Výsledek je tedy jedním slovem žalostný. Souboje, zpracované formou dvou portrétů na horním displeji, z nichž jeden nebo oba prasknou, ani ultra-fádní „hudba“ prokládaná výbuchy to nezachrání.

Všechno je z Číny

Kořeny Stratega sahají až do staré Číny, odkud pochází hra „Džungle“ alias „Hra bojujících zvířat“ (Dou Shou Qi) nebo též „Zvířecí šach“. Herní plán má uprostřed dvě jezera a zvířata disponují různými hodnostmi, ty však nejsou skryté. V roce 1908 si pak paní Hermance Edan nechala ve Francii patentovat hru čínské předloze nápadně podobnou. Francouzský výrobce ji nazval „L´Attaque“, Útok, a začal ji prodávat na počátku roku 1910. Design vojáčků byl ve stylu doby kolem roku 1900. Napoleonská stylizace přišla na scénu až v roce 1961 v USA. Nejpopulárnější je dnes hra v Holandsku, Belgii a Německu.

Hra obsahuje i multiplayer s desítkou dalších variant hry, z nichž některé jsou dostupné ihned a jiné se hraním odemykají. Jako příklad poslouží Neznámý obránce, Neznámý útočník a Výhoda útočníka. V prvním případě se nezobrazuje hodnost bránící figury, ve druhém hodnost útočící figury a ve třetím získá útočník hodnostní bod navrch. Zaujmout může i mód Open, v němž jsou hodnosti protivníka vidět. Vše bohužel jen ve wireless formě, takže přetrvává údiv, proč hrát spíš elektronickou než deskovou podobu hry. Zahrát si lze ve dvou i s jedinou cartridgí, ovšem pouze v omezené míře. Celkově by se tedy titul dobře vyjímal na Plných hrách BonusWebu, ale jako drahá cartridge pro handheld vede k už tradiční otázce, kam ten herní byznys vlastně spěje.