Tak tady máme další pouliční závody. Má o ně vůbec ještě někdo zájem? Evidentně asi ano, když se jich na nás valí stále takové množství. Upřímně řečeno, radost z toho ale dnes mohou mít snad již jen hráči, kteří nic jiného než tento typ her nehrají. A těch asi zase až tak moc nebude. Midnight Club 3: Dub Edition je totiž hrou přesně pro ně. Pokud bychom už v daném žánru neměli dnes takový přetlak, dal by se tento titul označit za dost slušný arkádový počin, obáváme se ovšem, že vzhledem k tvrdé a v zásadě i dosti kvalitní konkurenci bude za svůj případný slušný prodejní úspěch vděčit spíše svým předchůdcům a jménu firmy, která jej naprogramovala. Co se týče samotných kvalit hry, nenapadá nás totiž jediný aspekt, kterým by MC3 naprosto jednoznačně válcoval konkurenci. Až na jednu výjimku by se snad dalo i říci, že tato hra v žádném ohledu ani není nejlepší.
Záleží tedy čistě na vás, zdali vás tento otevřený koncept bude bavit.
Začíná to samozřejmě už hned na začátku, kdy vás do očí bouchne ne příliš vzhledná grafika. To co vidíte na okolních obrázcích sice skutečnosti docela odpovídá, ale berte na vědomí, že na nich vidíte prakticky pouze auta (no dobře, tak jednu motorku taky), která i ve hře vypadají velice slušně, nicméně celkový dojem je přímo hyzděn ztvárněním prostředí. Výsledný obraz tak je na první pohled dost zubatý, hranatý a rozhodně se nedá označit za něco, čím byste asi dokazovali krásu
konzolových her. Paradoxní ovšem je, že při bližším ohledání je technická úroveň grafiky na dost vysoké úrovni, jenomže celkově hra vypadá poněkud nešťastně. Díky relativní technické náročnosti se navíc grafika relativně často docela dost nepříjemně zasekává, takže ve výsledku bohužel dostáváme tu nejhorší možnou kombinaci: zběžným pohledem hra svou grafikou rozhodně nezaujme a navíc se ještě cuká. Pokud se ale vrátíme ještě k modelům vozů, zde je potřeba autory naopak velmi pochválit. Nejenže vozy vypadají velice dobře, krásně se blýskají jejich modely jsou opravdu detailní, ale navíc se jim při bouračkách a různých strkanicích i velmi autenticky odírá lak, což vypadá taky hodně dobře.
Co se týče herního principu, asi není potřeba jej nějak dlouze vysvětlovat, stačí si přečíst recenzi prvního nebo druhého dílu. Až na pár rozšíření zůstává samozřejmě vše při starém, takže jen v kostce: ilegální závodní scéna vás potřebuje, a tak se vydáváte na cestu závodníka. Účastníte se závodů v potemělých ulicích měst za plného provozu a pokud jste úspěšní, získáváte peníze, roste vám reputace mezi ostatními jezdci a postupně se propracováváte k nehynoucí slávě. Takže nic světoborného a jednomu by přišlo až směšné, jak jsou v
tomto ohledu všechny hry tohoto typu stejné. Čím se však ale Midnight Club vždy odlišoval, byla možnost naprosto volného pohybu po dané mapě, což nyní sice umožňují už i konkurenční série, ovšem tam se stále závodí na pevně vytyčených okruzích, zpestřených případně nějakou tou zkratkou. Zde se ovšem můžete vydat prakticky kamkoliv i během závodu a na hledání optimální trasy jsou dokonce některé závody mezi checkpointy založeny. Svého času se nám to zdálo jako super nápad, nyní k tomu ovšem přistupujeme již poněkud střízlivěji. Ukazuje se totiž, že občas stejně je potřeba jet párkrát raději vzadu a zjistit si, kudy jedou soupeři, protože řešit „úlohu obchodního cestujícího“ a ještě k tomu jet na plný kotel, může vítězství
v daném závodě docela oddálit, tak proč se namáhat, když to za nás již vyřešili autoři hry? Záleží tedy čistě na vás, zdali vás tento otevřený koncept bude bavit, u nás v redakci jsme asi evidentně nějak zpohodlněli, protože dáváme přednost závodům, kde předem tak nějak víte, kam vlastně máte či chcete jet.
Midnight Club 3 tak je poněkud zvláštní hrou, nelze jí upřít slušnou porci – řekněme elementární kvality.
Poněkud iritujícím prvkem je místní dopravní situace, kdy je sice fajn, že na obrazovce vidíte spoustu vozidel nejrůznějšího druhu (ovšem již zdaleka ne tak detailně zpracovaných jako vozy závodní), ovšem nadšení přejde v okamžiku, kdy závod restartujete a zjistíte, že v mnoha místech se odehrávají stále stejné situace typu „když projedu kolem toho baráku se zeleným neonem, tak na další křižovatce projíždí tramvaj.“ To vám ovšem na druhou stranu umožňuje se na tyto situace předem připravit a nebýt tak nenadálou situací zaskočeni. To je jistě dobré pro celkové umístění v závodě, ovšem když to člověk srovná s živelností Burnoutu 3, kde
akorát tupě zírá na obrazovku a ze všech sil se snaží v plné rychlosti vyhýbat civilním vozidlům, vyznívá tento souboj zcela jednoznačně pro Burnout. Jednoznačné absoulutorium si ovšem zaslouží protivníci. Ti se chovají přesně tak, jak byste od zbohatlických týpků, kterým na dolaru nesejde, čekali. V závodech vám nedarují ani centimetr místa a pokud to do vás mohou naremplovat, pak věřte, že to s velkou chutí udělají.
Midnight Club 3 tak je poněkud zvláštní hrou. Přestože jsme ji v dnešní recenzi nějak extra nechválili, nelze jí upřít slušnou porci – řekněme elementární kvality. Když si k tomu sednete, bude vás to pravděpodobně docela bavit, jelikož hratelnost je na velmi slušné úrovni. Pokud jste ale hráli některý z dříve vydaných konkurenčních titulů, neubráníte se pocitu, že MC3 vyšel tak nějak docela pozdě. A neubráníte se za daných okolností ani pocitu, že vlastně ani nevíte, proč to vlastně hrajete. Závodních her, sázejících na módní prostředí ilegálních závodů okořeněných tuningem vozů je dnes k dispozici již více než dost a rozhodně je z čeho vybírat. MC3 to možná u Američanů vytrhne spoluprací s módním magazínem pro snoby DUB, což na nás ovšem nijak velký dojem nedělá. Pro nás to stále zůstává slušnou ale nijak extra hrou.
| Midnight Club 3: Dub Edition | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
