Mario Party DS – překvapivá zábava

Silvestrovské kolektivní delirium už má celé Česko za sebou, a tak je čas na další pořádnou party.

Mario Party DS

Pravděpodobně jsme to v dřívějších článcích a recenzích psali již několikrát: pokud existuje nějaký pádný argument pro všechny, kteří Nintendu předhazují, že neustále recykluje to samé, tak to musí být série Mario Party. Pro domácí systémy existuje již osm dílů této miniherní veselice, ovšem aby toho nebylo málo, tak si můžeme s nintenďáckými postavičkami na různých herních deskách zařádit už i na NDS. V tomto bodě bychom tak v zásadě mohli rovnou skončit, protože základní myšlenka celé série je známá více než dobře.

Málo platné, pořád je to zkrátka Mario Party.

Stejně jako předchozí díly je i Mario Party DS koncipována jako desková hra, kde se s Mariem, Wariem, Yoshim, Peach a zbytkem bandy pohybujete po herních políčkách na základě toho, jak vysoké číslo vám padne na „kostce“. Hra v základním nastavení trvá deset tahů, po nichž je za vítěze vyhlášen ten, kdo za tuto dobu sebere nejvíce hvězd, jež se objevují náhodně na hrací ploše, respektive objeví se někde, kde zůstávají až do chvíle, kdy je někdo sebere a poté se další náhodně objeví na nějakém jiném místě. K jejich sebrání je ale potřeba vysolit z kapsy požadovaný počet mincí. Ty se se získávají (či ztrácejí) jednak zakončením tahu na políčku, na němž se nachází i „mincový“ bonus, a jednak, a to zejména, prostřednictvím miniher, kterých je zde několik desítek.

Minihra se spustí vždy v okamžiku, co svůj tah dokončí všechny zúčastněné postavičky, nebo tehdy, když některá postavička zůstane stát na jiném speciálním políčku, které minihru spustí. Další políčka obsahují například žetony, které po sebrání můžete umístit na některé ze standardních políček a díky nimž pak můžete sebrat soupeřícím postavám mince nebo hvězdy v případě, že na toto políčko některý ze soupeřů vstoupí, a máme tu i políčka, pod nimiž se skrývají obchody, kde si bonusy nebo power-upy (například dvojitý či trojitý vrh kostkou) můžete za mince koupit. Teoreticky to tedy vypadá docela dobře a na papíře se může zdát, že hra nabízí i vcelku slušné možnosti taktizování. Zdaleka ne vše, co se třpytí, je ovšem zlato.

Tvůrci tu umně připravili několik šikovných pastiček.

Vše výše napsané je sice ve skutečnosti pravda, ale málo platné, pořád je to zkrátka Mario Party. To mimo jiné znamená, že je hra v prvé řadě určena pro multiplayer, což je v případě NDS trošku problém. Když se k vám domů nahrne banda kámošů, tak není problém zapnout Wii nebo GameCube a dát si patričku, ale že by se k vám nahrnuli lidé, kteří si jen tak mimochodem donesou i NDS? A organizovaně svolat další tři lidi jen proto, abyste si dali Mario Party DS? To už se spíš vyplatí ten mariáš. A v našich očích neobstojí ani argument, že zrovna přišel kámoš a měl s sebou NDS. Ve dvou to totiž zdaleka není tak dobré jako v plném počtu čtyř hráčů, kdy je mnohem více možností k zákeřnému taktizování, kdy koho vyzvat na souboj, a zároveň i značně větší šance, že se někdo chytí do vaší pasti. Zkrátka, myšlenka party hry se mnohem více než na konzole přenosné hodí na ty domácí.

Člověče, zlob se

Mario Party DS nabízí sice na jednu stranu poměrně slušné možnosti, jak své tahy promyslet a provést, ale na stranu druhou stojí až neuvěřitelně hodně na náhodě. To by nebylo zase až tak neobvyklé, ostatně to v reálu platí pro všechny hry, kde se hází kostkou nebo se třeba losují kartičky. V jistém smyslu je ale značně taktičtější i ta nejjednodušší z deskových her, kterou známe pod názvem „Člověče, nezlob se“ a která mimochodem pradoxně v případech, že se nedaří, dokáže vytočit k až patlogickému záchvatu zuřivosti. Vtip je totiž v tom, že v případě této hry disponujete na desce čtyřmi figurkami, a tak se můžete rozhodnout, se kterou po vrhu kostkou pohnete. V Mario Party ovšem ovládáte postavičku pouze jednu, čímž pádem po hození kostky nemůžete ovlivnit vůbec nic. Maximálně se tedy můžete na některém rozcestí rozhodnout, kam se vydáte, ale pokud žádná odbočka ve vašem aktuálním dosahu není, tak si zkrátka odskáčete stanovený počet políček, a i když již dpředu víte, že vás na konci čeká past, která vám sebere všechny hvězdy i mince a ještě vám uškvaří NDS ve výhni pekelné, tak s tím zkrátka neuděáte vůbec nic.

Zdá se ale, že si tohle všechno tvůrci uvědomili, a tak tu umně připravili několik šikovných pastiček. Tou první je poměrně slušně zvládnutý singleplayerový režim, kdy ostatní tři postavičky ovládá počítač. Zaprvé je totiž ovládá vcelku rozumně (přestože jsme se místy neubránili pocitu, že jim zcela jednoznačně nadržuje) a zadruhé jsou mezi jednotlivé kapitoly na herních deskách vsazeny souboje s bossy, které jsou vcelku zajímavé a zábavné i přesto, že po zjištění strategie, jak na ně, je to už vcelku brnkačka. Příběh je standardně jednoduchý – Bowser zmenšil všechny postavičky, které se utkávají na herních deskách o to, kdo vyzve na souboj právě zmíněné bossy, aby se v závěru utkal se samotným Bowserem. Souboje s bossy se ale odehrávají již v ryze akční rovině, a vzhledem k jejich zábavnosti se tak místy poskakování po hracích plochách jeví spíše jen jako nějaká nutná výplň.

Druhou pastí pak jsou Mario Party body, které dostaváte za prakticky každý úspěch ve hře: za počet sebraných mincí nebo hvězd, za úspěchy v minihrách, za vítězství ve hře, za porážku bosse, zkrátka za kdeco. Na základě jejich počtu, který se neustále kumuje se pak odemykají nejrůznější předměty, z nichž nejvýznamnější jsou speciální ikonky, které si ve hře můžete ke svému profilu přiřadit – podle nich se totiž zejména v multiplayeru pozná, jak moc a jak úspěšně jste Mario Party DS hráli. Tedy ne že by to byl kdovíjaký zázrak, ale přinemenším na jedno další zahrání to motivovat dokáže.

V koutku se pak krčí třetí, nejpřekvapivější a pro mě osobně největší past na hráče, kterou je položka Puzzles. Jedná se o pětici logických rychlíků známých z předchozích Mario Party her, plus jeden zcela nový. V kostce řečeno se jedná o nejrůznější variace na Tetris, přičemž některé jsou lepší, jiné horší, ale záleží to pochopitelně na vlusu či schopnostech toho, kterého hráče. Mě osobně asi nejvíce zaujala hříčka, kde se průběžně zužuje herní plocha a vedle sloučení stejných symbolů se dají herní kostky odpálit i tak, že jimi obestavíte bombu, která občas spadne dolů v kombinaci s nějakou jinou kostkou. Musím přiznat, že tato „puzzle sekce“ mě dokázala udržet rozhodně déle než samotný party základ hry. Kacířsky bych si tak na tomto místě dovolil nepatrný pokus o vnuknutí, že možná by stálo za to si tuto hru pořídit třeba již jen kvůli těm logickým rychlíkům, i když pochopitelně to by se jednalo již o značně extrémní případ.

Takže co nám z toho vychází? V zásadě se jedná o další recyklát již několikrát viděného, ale na druhou stranu má pořád co nabídnout. Jednak totiž zde singleplayer není jen vyloženě do počtu a jednak zde jsou zajímavé logické rychlíky, které, alespoň tedy v mém přpadě, dokázaly vcelku značně natáhnout žvotnost této hry.