Psal se rok 1888. Konec léta klepal na dveře, a špinavé uličky chudinské čtvrti Whitechapel se po večerech a nocích zaplňovaly zlověstnou podzimní mlhou. Z tradiční pohody nicotných pouličních krádeží a přepadení Londýn vytrhlo nalezení prostitutky Mary Ann Nicholsonové v kaluži krve na rohu ulice Bucks Row. Vrah jí uřízl hlavu a rozpáral nožem břicho. Město upadlo do paniky, noviny se předháněly v senzačních odhaleních, policie bloudila z jedné slepé uličky do druhé. Navzdory všemu vraždění pokračovalo, zakrvavená a znetvořená těla žen se objevovaly dál a dál, a o pachateli – pojmenovaném příznačně Jack Rozparovač – se začalo hovořit jako o nejbrutálnějším masovém vrahovi století.
Bohužel, adventura Jack the Ripper nezachycuje ze vší té hrůzy takřka nic. O zavražděnou prostitutku v ní nezakopneme ani náhodou, údajná místa činu jsou prostá jakýchkoliv stop po krvi nebo zločinu vůbec. K tělům zavražděných se nedostaneme dokonce ani v márnici a jediné, s čím si budeme muset vystačit, jsou pitevní zprávy popisující jen velmi stručně stav, v jakém byly oběti nalezeny.
Po sadismu a hyenismu Jacka Rozparovače zde zkrátka není ani památky, a z nadějného krvavého hororu se tak stala obyčejná detektivka se slušnou atmosférou a zajímavým příběhem, který – ač situován do pozdější doby a na druhou stranu zeměkoule – mapuje události ve Whitechapelu s až překvapivou historickou přesností.
Už jsem se zmínil, že londýnský masakr ve své době značně „zpopularizovaly“ noviny a hrály tak v případu velmi důležitou roli mimo jiné proto, že právě s jejich pomocí vrah komunikoval prostřednictvím svých dopisů s policií a veřejností. Nyní máme možnost okusit, v jaké pozici tenkrát novináři možná byli. Je podzim roku 1901, a v chudinské čtvrti New Yorku nazvané Low Side District začíná docházet k vraždám nápadně podobným těm z Whitechapelu. Deník Daily Illustrated přináší o každé vraždě horké informace jen několik hodin po jejím spáchání, navíc doplněné autentickou ilustrací. Šéf konkurenčních novin New York Today je samozřejmě patřičně dopálen a přikáže vám, svému podřízenému Jamesovi Palmerovi, abyste se vraždami začali zabývat a každé vydáni novin obohatili krátkým sloupečkem o nově zjištěných informacích.
Pustíte se tedy do pátrání a do psaní, začnete odhalovat skryté souvislosti a píchat do vosího hnízda tak dlouho, až k vám do redakce jednoho rána dorazí krví napsaný dopis: „Drahý Palmere, velice pozorně čtu vaše pravidelné články… o mé práci. Získal jste moji pozornost, mladíku.“ Podpis: Jack Rozparovač.
Teprve od tohoto okamžiku hra dostane jakýs takýs spád. Její pomalý rozjezd je spíše nudný, nic zajímavého se neděje veškerá činnost se soustřeďuje na obíhání několika lokalit v chudinské čtvrti a vyslýchání jejich obyvatelů. Zpočátku se totiž nemáte čeho chytit. Policie vás sice nechá nahlédnout do své stručné zprávy, ale to je asi tak všechno. Netušíte ani, zdali je řezník z New Yorku totožný s tím londýnským. Máte pouze podezření, které potvrdí až zmíněný dopis. Ve spolupráci s věhlasnou detektivní agenturou Pinkerten se dostanete k původní Rozparovačově korespondenci z Londýna, a následné porovnání písma vyústí v jednoznačný výsledek. Tím ale hra pochopitelně nekončí. Naopak – už nepůjde jen o shánění informací pro články. Rozhodnete se krvelačnou stvůru najít a zastavit jednou provždy.
|
Palmerovo pátrání je rozvrženo do zhruba dvou týdnů a každý den má svůj v podstatě stereotypní průběh – během dopoledne obíháte několik málo lokací a sháníte informace od obvykle nepříliš ochotných lidí, abyste pak v podvečer zasedli za psací stroj a napsali šéfem požadovaný článek. Poté, až se setmí, vyrazíte do ulic znova. Tytéž lokace, jako ve dne, si projdete i v noci, kdy je atmosféra o poznání silnější a dění napínavější.
Zatímco za světla neexistuje nic, co by člověka dokázalo nadzdvihnout ze židle, v noci podbarvuje potemnělé uličky města takřka hororová hudba nebo naopak hrobové ticho, prořezávané zvuky blížících se kroků, opodál projíždějících kočárů nebo neuvěřitelně hlučné nadzemní dráhy. Obvykle jde samozřejmě jen o iluzi, ale nastanou i vysloveně infarktové situace. Když jsem například na opuštěném nádraží prohledal místo možného úkrytu vraha, byl jsem si naprosto jistý, že nikde kolem není ani živáčka. Pak jsem se najednou otočil, s úmyslem odejít z tohoto odporného místa někam do bezpečí, a přímo za mými zády stála černě oděná postava. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
S místy velmi dobrou atmosférou bohužel silně kontrastuje jednoduchá a tak nějak „prázdná“ hratelnost. Předně hraní neuspokojuje jednu z nejsilnějších lidských tužeb neustále objevovat něco nového. Ty hlavní lokace, jako je sídlo novin, policejní stanice, hambinec Blue Velvet nebo kabaret Red Chapel, jsou přístupné skoro od začátku a hra nás do nich bude nutit chodit takřka neustále za týmiž postavami, třeba jen abychom s nimi prohodili dvě, tři věty. Pak jsou zde místa činu, kde pro změnu nejde dělat či objevit vůbec nic, no a zbývá jen hrstka postupně se objevujících zajímavých míst, které se snaží vzniklou lapálii zachránit. Marně.
Dalším sporným bodem je herní náplň. Nemohu si pomoct, ale v tomto směru mi Jack the Ripper spíš než adventuru připomíná interaktivní film. Sbírání a používání předmětů je zatlačeno do pozadí, na logické rébusy či hlavolamy zde prakticky nenarazíte. Dokonce ani prohledávání lokací nemá takovou váhu, jakou by mělo mít, jelikož interaktivní jsou na nich jen ty skutečně nejdůležitější objekty. Nejčastější činností ták zůstává to, co už jsem v recenzi několikrát zmínil: pobíhání mezi lokacemi, od jedné postavy ke druhé. Jenže ani dialogy nepředstavují nic, co by nějak výrazně vyčnívalo z průměru. Nejsou příliš bohaté ani větvené; zápisníček zobrazený v levém horním rohu obrazovky sice nabízí 3 témata, ale pokaždé stejná a obsah dialogů jim stejně neodpovídá, takže je tam vlastně naprosto zbytečný. Jednoduchým rozhovorům se navíc nedaří vyjádřit hloubku a vlastnosti postav, a tak je obtížně zaujmout k nim nějaký postoj nebo vztah. Pár světlých výjimek se ale naštěstí najde. Často budete své dedukce probírat s kolegou Paulem nebo inspektorem Carterem, no a pak je zde samozřejmě Abigail – půvabná irská pěvkyně vystupující v kabaretu Red Chapel, kterou Palmer navštěvuje velmi často (i z osobních důvodů) a jejíž vystoupení, a především pak nádherný zpěv, jsou jedním z nejkrásnějších zážitků z celé hry.
|
Obsah tohoto infobloku bude možná někomu připadat nechutný či zvrácený, takže těm, kdož mají slabý žaludek, ho raději doporučuji nečíst. Pokud vás ale „postup práce“ Jacka Rozparovače zajímá, čtěte dál. Nuže: Vrah a oběť stáli čelem blízko u sebe. Když oběť zdvihla sukně, byla v pozici, kdy se nemohla bránit, a vrah ji začal škrtit tak dlouho, dokud neupadla do bezvědomí nebo přímo nezemřela. Poté Rozparovač opatrně položil bezvládné tělo na zem, hlavou po své levici. Následně oběti podřízl hrdlo z pravé strany k levé tak, aby ho krev nepotřísnila, případně oddělil hlavu od těla kompletně. V tento okamžik se pustil do zmrzačování. Obvykle oběti rozřízl celý hrudník až pod břicho a vypreparoval z něj nějakou „trofej“ – srdce, ledvinu nebo pohlavní orgány. Způsob, jakým těla „otevřel“ a s jakou pečlivostí s přesností orgány vyjímal, dovedl tehdejší specialisty k závěru, že vrah musel mít alespoň základní znalosti o lidské anatomii, nebo že byl dokonce přímo lékařem. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdy dopaden, se tato domněnka nepotvrdila.Pohled na pěknou tvářičku Abigail je ovšem jedním z mála okamžiků, kdy budete vizuální vzhled hry… no, chtěl jsem říct „obdivovat“, ale to by bylo až příliš silné slovo. Francouzská společnost Galilea se totiž ani tentokráte nedokázala oprostit od použití prastarého herního enginu Virtools,
který používal například jinak vydařený okultní thriller Post Mortem (jemuž je i z tohoto důvodu Jack The Ripper velmi podobný). Tradiční rozmazanost grafiky pseudo3D lokací (klasické předrenderované „bubliny“, v nichž se pohybem myši rozhlížíme o 360 stupňů) nezachrání ani vysoké rozlišení 1024x768, a o mnoho lépe nedopadly ani nízkopolygonové modely postav a interaktivních objektů. Nejsmutnější ovšem je mrtvý dojem, který ve vás herní prostředí zanechá. Když kupříkladu stojíte venku na ulici, slyšíte zvuky hlaholícího lidu nebo projíždějících kočárů, ale široko daleko kolem vás není ani živáčka. Naprosto směšně pak působí závěr vystoupení zpěvačky Abigail, po němž sice zazní bouřlivý potlesk, ovšem obecenstvo stále jen nečinně sedí a nikdo z něj nehne jediným prstem! Na animacích tvůrci zcela evidentně šetřili kde mohli, což se naneštěstí projevilo i na takřka neexistující úvodní a závěrečné videosekvenci. A to je především v druhém případě zcela neodpustitelné.
Jméno „Jack Rozparovač“ se za posledních 115 let se stalo synonymem pro zlo a nenávist, při jehož vyslovení se každému vybaví násilí, krev a brutálně rozsápaná těla mladých žen. Pokud jste totéž očekávali od herního zpracování tohoto nesmrtelného a morbidního tématu, budete nepochybně zklamáni. Ze vší té hrůzy takřka nezůstal kámen na kameni. Žádné znetvořené mrtvoly, žádná krev, dokonce ani žádný sex nebo erotika, přestože se pohybujeme v prostředí hambinců a prostitutek. Jack the Ripper je hra, která by se mohla klidně prodávat i dětem řekněme od osmi let, protože v ní není nic, co by mohlo negativně ovlivnit jejich morální vývoj. Naštěstí se tvůrcům podařilo vcelku obstojně vystihnout alespoň atmosféru doby a díky mnoha souvislostem s případem ve Whitechapelu napsat napínavý a realistický příběh, který hráče dokáže zaujmout a udržet si jeho pozornost až do úplného konce. Ten se ale dostaví poměrně brzy (zhruba za deset hodin) a navíc vyústí v sice pochopitelné, ale naprosto neuspokojivé rozuzlení, které se tak pro mnohé stane smutnou tečkou za jen lehce nadprůměrnou hrou.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
