Říká se, že fotbal je nejpopulárnějším sportem na světě proto, že náklady na jeho provozování jsou velmi nízké a pravidla této kolektivní hry jsou natolik nekomplikovaná, že je v mžiku pochopí úplně každý. Faktem zůstává rovněž skutečnost, že když někdo přiveze míč třeba i do té nejzapadlejší vísky v Africe, začne se do něj okamžitě čutat. Tuto myšlenku podporuje již i samotné intro druhého dílu fotbálku FIFA Street, v němž se místo nabitých stadiónů a okázalých momentů fotbalové historie objevují pouliční míčoví dribbleři v jejich přirozeném prostředí – ne nejrůznějších městských pláccích. Trochu v kontrastu s nimi pak působí v samotné hře ty největší hvězdy současného fotbalu navlečené do předražených hadrů známých sportovních značek, ale prostředí zůstává stejné – různá městská hřišťátka, mnohdy velmi pochybných kvalit.
Když budete hrát za zdejší redukovaný český nároďák, budou po sobě Rosický, Baroš a Nedvěd hulákat hezky česky.

Zatímco první díl byl vyloženě příjemnou a pohodovou záležitostí, u druhého se nám zdá, že to tvůrci možná už lehce přepískli. Stejně jako kupříkladu u posledního dílu SSX totiž
autoři vsadili v mnohem větší míře na trikovou stránku celé věci, což je sice na jednu stranu dobře, jelikož se tím pádem na hřišti
občas dějí skutečně neskutečné věci, ovšem na stranu druhou si vůbec nejsme jisti, jestli je to v kombinaci s fotbalem to pravé ořechové. Hra totiž s prováděním triků téměř doslova stojí a padá a na samotnou fotbalovost již mnoho prostoru nezbývá.
Různých triků, fintiček a parádiček je zde ovšem velmi požehnané množství, přičemž zdaleka ne všechny jsou přístupné již při prvním spuštění hry a je tedy potřeba je postupem hrou odemykat. Jejich prováděním se samozřejmě klasicky nabíjí „boostometr“, po jehož naplnění můžete v efektně zpomaleném pohybu provést dobře známý Gamebreaker, jenž vám může velmi výrazně pomoci zapracovat na konečném výsledku zápasu. Až potud tedy vše v normálu, při starém a veskrze při dobrém. Problém ovšem přijde v okamžiku, kdy si některou z fintiček zkusíte provést. Zpočátku se vám budou dařit spíše tak nějak podivně náhodně, a tak se po několika prvních rychlých hrách skočíte mrknout do tutorialu, kde jsou vám základy všech herních činností, a tedy i triků, v rychlovce názorně předvedeny.
Jak tedy naše dojmy z této hry shrnout? A víte, že vlastně ani nevíme?
Zde ovšem zjistíte, že si přepracovaný trikový systém vyžádal poměrně krutou daň v podobě ovládací metody, která se upřímně řečeno nedá označit jako vyloženě intuitivní. Máme zde totiž základní trikové tlačítko, které je ovšem pro lepší výsledky a rychlejší dobíjení Gamebreakeru, a ostatně i z důvodu pestřejšího herního projevu, potřeba kombinovat ještě se dvěma postranními tlačítky a analogovou páčkou. Rozhodně se sice nedá říci, že by se celý systém nedal pochopit či se na něj nedalo zvyknout, ale než se tak stane, budete poměrně dost skřípat zuby v situacích, kdy na vás soupeři budou nasazovat ty nejskvělejší fintičky, zatímco vaše pokusy o totéž budou končit ztrátou či odebráním míče. A to je rozhodně škoda, jelikož se jedná o typ videohry, která přímo vybízí k tomu, aby byla okamžitě uchopitelná a intuitivní, přičemž se to samozřejmě nevylučuje s dostatečnou hloubkou, kterou bývá obvykle nutné potenciálně zvládnout v pozdějších fázích hry či multiplayeru.
Důraz na trikování a z toho plynoucí lehce překombinované ovládání ovšem není jedinou vadou na kráse této hry, i když
paradoxně se celkově opět jedná o poměrně slušně řemeslně zvládnutý titul, na kterém jsou ve všech ohledech patrné známky velkého rutinérství lidí zpod značky BIG. Poměrně neslavně totiž dopadla i umělá inteligence, zejména co se týče hráčů, které máte ve vlastním mančaftu. Ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nepodařilo se nám zcela eliminovat situace, kdy se se všemi vlastními hráči seběhneme na jednom místě nebo je zase místy naopak donutit, aby se neroztahovali po celé délce hřiště a tlačili se více před bránu soupeře. Podobně jako v případě ovládání se s tím ale naučíte vcelku dobře žít. To se budete muset naučit i se skutečností, že je zde možné přepnout ovládání i na brankáře, čímž pádem se vám zejména zpočátku občas bude stávat, že se na něj přepnete nevědomky zatímco se budete snažit odebrat hráčem v poli míč soupeři, ve skutečnosti vyběhnete s gólmanem
úplně někam mimo bránu. Je zkrátka potřeba si všechny aspekty zdejšího ovládání pořádně zažít a při hře vždy naprosto přesně vědět, co chcete udělat a co děláte.
Jak jsme u her od EA již zvyklí, na velmi solidní úrovni je technické zpracování. Grafika je velmi pohledná a díky její
detailnosti rozeznáte Tomáše Rosického od Petra Čecha na první pohled. Pěkně jsou ztvárněna i nejrůznější hřiště a sympaticky „streetovým“ dojmem působí jejich různorodost. Dokonce se nám zdálo, že některé plácky jsou i různě velké, což sice mohlo být způsobeno optickým klamem v důsledku různých barev či nasvícení, ovšem různé rozměry branek jsou zcela prokazatelné. Vysoká detailnost grafiky se ovšem čas od času bohužel projeví sice ne fatálním, ale zřetelně znatelným zacukáním, což je opět dost škoda a zbytečně to kazí celkově velmi slušný vizuální dojem.
|

|
Jak tedy naše dojmy z této hry shrnout? A víte, že vlastně ani nevíme? Faktem zůstává, že se jedná opět o velmi slušně odvedenou práci, ale i přes mnoho nového nás FIFA Street 2 zkrátka nechytla tak jako ve své době první díl. Autoři se nám toho totiž evidentně snažili poskytnout co nejvíc, čímž se ale hra stala komplikovanější a náročnější. Rozhodně se nedá říci, že byste se u ní dobře nepobavili, ale chce to zpočátku trochu trpělivosti a snahy proniknout do všech zdejších tajů. Máme-li ovšem mluvit za sebe, tak protentokrát zůstaneme věrni našemu elitnímu týmu princezny Peach podporované roztomilými houbičkami a nepřesvědčí nás ani ony výše zmíněné celebrity světového fotbalu v nejnovějších modelech tenisek.
FIFA Street 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|