Na začátek trocha pocitů, které mě při psaní tohoto textu doprovázejí. Civilization III pro mě byla nejočekávanější hrou všech dob, hrou, která měla způsobit zhoršení prospěchu ve škole v souvislosti s tisíci probdělými nocemi a stát se obrovskou bombou nemající mezi strategiemi a hrami obecně konkurenci. Nepočítal jsem proto ani, že by snad bylo možno mi tuto hitovku svěřit, avšak zcela proti všem přírodním zákonům se tak stalo a na mě padl obtížný úkol: dokázat vám všem, že fámy, které se o kvalitách Civilization III šířily, jsou zcela pravdivé. Jestli vás tahle hra nezaujme, pak je s vámi rozhodně něco v nepořádku, protože lépe jsem se ještě s počítačem nebavil (nepočítám-li trojnásobnou reinstalaci Windows, ale to je spíš černý humor). Beze všech pochybností jde o nejlepší strategickou hru tohoto roku a takřka najisto mohu říci, že se jen těžko najde hra jiného žánru, která by mohla nové dílo Sida Meiera překonat.
Historie
Po vyslovení názvu Civilization asi pookřeje srdíčko každého pravověrného hráče. Tento titul rozhodně nebyl Sidovým prvním (již předtím vyrobil tento herní bůh kupříkladu NATO Commander, Pirates či Railroad Tycoon), avšak do té doby
jasně nejlepším. Originální nápad, kdy jste spravovali jako velký vůdce jeden národ a snažili se úspěšně projít historií, zbavit se konkurenčních civilizací, čehož jste mohli dosáhnout mnoha způsoby – tradičním vojenským vítězstvím, vítězstvím ekonomickým nebo odletem na Alfu Centauri. Velká propracovanost, na svou dobu netradiční multimedialita a především geniální hratelnost způsobily, že se z Civilizace stal a) mezník ve světě počítačových her, b) titul, podle kterého byly všechny další strategie poměřovány a dlouho, vlastně až do příchodu druhého dílu, prohrávaly na celé čáře, c) jedna z prvních opravdu masově prodávaných PC her. To se psal rok 1991.
V roce 1996 přišel díl druhý (rok předtím jsme se dočkali zajímavého updatu CivNet, který – jak už název napovídá – umožňoval hru po síti). Přinesl izometrickou grafiku, která na dlouhá léta hrám podobného žánru zůstala, a mírná, leč po delším hraní znatelná, vylepšení v herním stylu. Jednotky už například měly životy, přibylo pár nových vynálezů či historické scénáře apod. Celkově šlo o další ohromný úspěch. Na tom se velmi úspěšně přiživila s dvojící her Call To Power firma Activision. Tyto strategie jsou stylově trochu odlišné – mají propracovanější systém bojů a značně překopaný systém správy měst, ale vůbec to není na škodu – taktéž jde o vynikající tituly. Posledními přírůstky do kategorie „civilizačních“ her pak byla kompilace The Test of Time, což byla vlastně
Civilization 2 obohacená o sci-fi a fantasy variace, a především Alpha Centauri přímo z dílny Sida Meiera a jeho neméně známého kumpána Briana Reynoldse – společnosti Firaxis. Jak už název napovídá, odehrávala se na cizí planetě, z čehož plynuly některé změny – Alfa Cenaturi byla planetou nepřátelskou a lidé rozdělení do sedmi frakcí museli bojovat nejen mezi sebou navzájem, ale i s domorodým životem, který rozhodně nebyl družný a bezbranný.
Skončili jsme někdy na začátku roku 2000 – a od té doby nic. Svět této herní kategorie se jakoby zastavil - a není divu. Čekalo se jen na jediné – kdy vydá Sid Meier svou třetí Civilizaci. Ta chvíle – radujme se, veselme se, nastala právě teď a já měl tu čest ji důkladně propařit, vyzbrojen zkušenostmi z minimálně stokrát dohraného prvního dílu.
Intro
Jako první samozřejmě i zde uvidíte intro, které je zpracované velmi zajímavě a správně vás navnadí do atmosféry hry. Kamera sleduje probíhající stavbu velké výškové budovy, kterou jsem původně považoval za Babylónskou věž. Nicméně jak se pohled posouvá výš a výš, budova stárne a my jsme tak svědky proměny architektury různých období - sledujeme stěny
antického chrámu, pevné věže a zdi středověkého hradu, barokní zdobený zámeček, až se dostaneme úplně nahoru, kde mají pré jeřáby a typické prosklené železobetonové konstrukce mrakodrapů. Zkrátka a dobře, intro se povedlo na jedničku.
Menu
Jaké možnosti nám Civilization III nabízí? Nejsou zase až tak odlišné od předchozích dílů. Můžete si vybrat novou hru s náhodně generovanou mapou, jejíž některé vlastnosti můžete upravit, můžete si vybrat ze scénářů, které byly vytvořeny vámi nebo někým jiným v editoru (k tomu se dostanu později) nebo můžete spustit hru na skutečné Zemi. Klasiky jako Options nebo Save/Load necháme stranou a přesuneme se k dalším krokům, kterými si před startem nové hry musíte projít.
Chcete-li si alespoň mírně upravit svět, ve kterém se bude následně celá hra odehrávat, k obrazu svému, máte možnost vybrat si z pěti velikostí, určit, jakou roli budou hrát barbarské kmeny, zda bude zem jednolitá či rozdrobená do tisíce malých ostrůvků, jaké bude klima a jak stará budou pohoří. Pak vás však čeká obrazovka ještě o třídu důležitější, kde se rozhodujete mezi dvaceti národy, které Civilization III obsahuje, a to nejen, proti
kterým budete bojovat a které zůstanou protentokrát mimo hru – ale především ten, jehož vůdcem se stanete.
Nejde jen o záležitost sympatií – národy se od sebe značně liší i svými vlastnostmi. Každá z nich má dvě charakteristiky jako zbožnost, bojovnost nebo obchodnický duch. Ty neslouží jen tak na ozdobu – podle nich se rozhoduje, kdy se spustí zlatý věk vašeho národa. Zlatý věk je úplně nový herní princip – ve chvíli, kdy dobře prosperujete a postavíte nějaký ten div světa podporující dané vlastnosti, je velká pravděpodobnost, že vám po dvacet tahů bude dopřáno užívat si pocitů života na výsluní – v těchto dvaceti tazích máte zvýšenou produkci a vaše jednotky převálcovávají zbytek světa s jedním prstem v nose a druhým – ehm – jinde. Konečně každá civilizace pak má svou speciální jednotku, kterou může vyrábět jen a jen ona – dočkáme se tak ruských kozáků, japonských samurajů nebo mých oblíbených římských legií.
Začínáme
Vybrali jste si podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – a ocitáte se na zatím velmi omezené obrazovce, kde vidíte svého prvního osadníka a pracovníka a pár čtverců povrchu. Vaším cílem bude se z těchto neslavných počátků pozvednout do role nejsilnější a
nejvýraznější civilizace ve vesmíru, čehož lze dosáhnout více způsoby. Zelené mozky jistě potěší, že možnost vojenského vítězství a brutální síly zde existuje a je navíc poměrně snadno proveditelná. Přemýšlivější stratégové ovšem vsadí spíše na vítězství ekonomické, diplomatické, kulturní nebo pomocí „space race“, kdy je třeba jako první úspěšně navštívit Alfu Centauri. V následujících odstavcích si tedy probereme cesty, které ke zdárnému konci vedou a dopodrobna rozebereme systém hry.
Stavba a správa měst
Stavbu měst zajišťuje jednotka osadníka, v originále tedy Settler. Jednoho dostanete hned od začátků, další už si ale musíte ve svých městech vyrobit sami, a to za cenu ztráty hned DVOU obyvatel. Navíc už nejde o onu úžasně univerzální jednotku z předchozích dílů, ale pro typické činnosti jako úprava povrchu, stavba cest a podobně musíte vyrobit jednotku další – Workera, který vás bude stát dalšího jednoho človíčka. Města je třeba stavět s trochou předvídavosti, neboť se časem rozrůstají na dvojnásobnou velikost. Mnohem zajímavější než jejich stavba je ovšem jejich spravování.
Klasický princip, kdy podle počtu obyvatel ve městě rozdělujete človíčky na čtverce, které město obhospodařuje, a získáváte z nich klasy (jídlo), štítky (výroba) a zlato (obchod), zůstal stejný, peníze teď ovšem budete dělit mezi zábavu a výzkum, zatímco Luxuries si budete muset obstarat jinak. Přibyl jeden nový faktor – kultura, kterou produkujete. Ta se počítá z různých staveb města jako knihovna, univerzita, stadion a jiné. Jde o faktor, který určuje hranice vaší říše a rozhodně se nesmí podcenit, o čemž svědčí už fakt, že s jeho pomocí lze vyhrát celou hru.
Už jsem zmínil, že ve městě můžete stavět různé budovy, a to pomocí štítků. Jde jednak o vylepšení jako tržiště, knihovna, hradby nebo recyklační centrum, které nějakým způsobem slouží pouze danému městu – snižují korupci, zvyšují produkci, dělají lidi šťastnými atd., ale pak je tu ještě jedna zvláštní a výjimečná sorta – divy světa, neboli Wonders. Ty působí globálním způsobem na celý váš národ, mohou v herním světě existovat jen v jedné kopii, produkují velké množství kultury – a aby toho nebylo málo, mohou spustit i váš zlatý věk. Jedinou nevýhodou je pak brutální cena řádově ve stovkách štítků. Nechybějí tradiční zázraky jako pyramidy nebo visuté zahrady, které navíc většinou mají stejné nebo velmi podobné funkce, dočkáme se ale i některých nových (například Battlefield Medicine umožňující léčení na soupeřově půdě), což znamená další komplikaci pro ty, kdo si jako já
zakládali na tom, že budou mít divy světa všechny.
Co se okolí měst týče, můžete je tradičně upravovat zavlažováním, doly, vysazením lesa, vybudováním cesty či dokonce opevněním, tady se nějakých výraznějších změn nedočkáme. Zajímavější je ovšem práce s takzvanými speciálními surovinami, které jsou potřeba k výrobě některých jednotek a především součástek vesmírné lodi a se kterými se obchoduje. Ty musíte nejprve objevit (většinou se tak stane po vynalezení nějaké technologie) a následně k nim dovést cestu a na čtverci, kde se nacházejí, vybudovat důl nebo kolonii, ze které budete danou surovinu přivážet do města.
Hypotéza se potvrdila
Vynalézání patří opět k nejdůležitějším činnostem. Pokud totiž nebudete dostatečně pokročilí, nepomůže vám proti soupeřovým tankům ani stádo lučištníků, byť byste prosperovali sebevíc. Jednotlivé vynálezy zůstaly povětšinou stejné nebo velmi podobné, jen opět přibylo pár nových, ovšem celkově je systém vývoje zpracován o třídu lépe. Už se nemusíte z Civilopedie (která samozřejmě ani tentokrát nechybí) učit nazpamět postupy vedoucí ke klíčovým vynálezům, ale na přehledném vývojovém stromu si naklikáte přesně ty technologie, ke kterým se chcete dopracovat. Celá hra je pak rozdělena do období, mezi
kterými se přesouváte vynalezením všech zázraků období předchozího. S tím souvisí změna vzhledu vašich měst, občanů a také styl hudby, což je naprosto geniální.
Nejsme tu sami
Poměrně brzy nejspíš narazíte na příslušníky jiných národů. Pokud nezvolíte bezhlavou válku, můžete s nimi vést velmi zajímavé diplomatické debaty. Politika je něco, na čem ve Firaxis opravdu zapracovali a mohu vám říci, že šachování a diplomatické rozhovory mne bavily snad ze všeho nejvíce. Systém je prostý: jakmile někoho kontaktujete (což můžete učinit kdykoli), rozvine se vám menu s několika možnostmi jako vyhlásit válku, požadovat stažení svých jednotek, rozloučit se nebo – a to především – navrhnout obchod. Obchodní obrazovka vypadá tak, že na jednu stranu si naklikáte, co požadujete, a na druhou co nabízíte. Může se tam objevit politická dohoda například o uzavření míru, bojové koalici proti někomu nebo právo volného průchodu. Může jít o nadbytečné luxuries, suroviny, nebo dokonce pracovníky. Může jít o peníze jednorázové nebo pravidelně placené jednou za tah. Může jít o technologie a vynálezy, které daná civilizace objevila. A dokonce můžete obchodovat i se samotnými městy, což je ale proklatě drahá záležitost. Každý vůdce národa má svou mentalitu – je příjemný, zlý, vychytralý či křeček a navíc je třeba hledět i na náladu,
ve které se nachází. Zkrátka a dobře – diplomacie v Civilization III je naprosto bez chybičky.
Hurá do boje
Někdy i přes veškerou vaši snahu dojde k boji, což je ta pravá chvíle pro to, vyrobit nějaké ty jednotky. Co k tomu říci: nechybí jednotky pěší útočné a obranné, jízda, vozidla, letadla, lodě, ani dělostřelectvo, jednotky opět vyrábíme ve městech za drahocenné štítky, opět mají jednotky zkušenost (tentokrát ovšem mohou povýšit až na úroveň Elite), ale celkově boj oproti Call To Power nijak podrobně zpracován není. Soudím, že je tomu tak dobře, někomu ale budou možnosti tvořit skupiny jednotek (to lze jedině pomocí speciální jednotky Army, ke které se ovšem dostanete až časem), formace a užívat si nejrůznější dobývání, chybět.
Ať žije velký Mao!
Velmi důležité pro vývoj hry je, jakým typem vlády obyvatele své země ovládáte. Opět můžete vybírat mezi despocií (nejhorší), monarchií, republikou, komunismem či demokracií (nejlepší). Vlády se tentokrát liší nejen produkcí měst a Workerů, cenou za údržbu jednotek, ale i způsobem, jakým můžete urychlovat výrobu. Pod despocií totiž nemůžete zbytek stavby
nebo jednotky doplatit ze státní pokladny, zato můžete zadarmo lidi donutit produkci urychleně dokončit – nedivte se ale, když některý z nich nevydrží se silami a vaše město se tak poněkud zredukuje.
Budeme na měsíci první
Zajímavou rovinou hry, ke které se ale ne vždy dostanete, je Space Race – stavba a vypuštění vesmírné lodi. Ta se skládá z mnohem více částí a vypadá o poznání realističtěji, nežli tomu bylo kupříkladu v jedničce. Navíc je k její stavbě potřeba zajistit i vzácné suroviny jako Uran, takže se dá říci, že výhra pomocí Space Race patří k nejobtížnějším.
Pomocníci a encyklopedie
Budete-li potřebovat podat pomocnou ruku (jako že asi budete… :o)), jsou vám k dispozici poradci v jednotlivých oblastech hraní – kultuře, obchodu, boje či výzkumu. Pomineme-li fakt, že obličej Science Advisora je beze všech pochybností obličejem Sida Meiera, musím zmínit, že v jejich obrazovkách strávíte mnohem více času nežli dříve, neboť se sem přesunula velká řada funkcí, které byly dříve přístupné přes menu v horní části obrazovky. Ta zmizela a vůbec celý interface včetně městských obrazovek doznal značných změn
k lepšímu, byť vám to tak na první pohled možná nepřijde.
Nechybí samozřejmě ani slavná Civilopedie, která opět obsahuje velmi přehledně zpracovanou ohromnou spoustu informací o všem, s čím se ve hře můžete setkat.
Zpracování
Celá hra je opět v izometrické grafice, která je ale o poznání líbivější a roztomilejší než dosud. Všechny jednotky jsou roztomile animované, jezdci na koních rychlým krokem přeskakují z políčka na políčko, Workeři kopou a zavlažují, lučištníci si to pomalým a obezřetným krokem šinou ke svému cíli – zkrátka idylka. Jednu výtku bych však přeci jen měl: hra běží jen v rozlišení 1024x768 a ke všemu je špatně optimalizována, takže ani na mém gigahertzovém Athlonu neběhala úplně nejjistěji. Kapitolu samu pro sebe tvoří náhledy měst, které vypadají opravdu kouzelně a navíc se liší podle okolního terénu.
Na čem se ovšem nedá najít ani nejmenší hnida, to je bezesporu ozvučení. Jednak jde o samply jednotek a měst, na kterých vesměs není co zkazit, ovšem ještě mnohem lepší je hudba, která vám bude při hře dokreslovat atmosféru. Jak už jsem zmínil, mění se podle doby, ve které se nacházíte, což je opravdu geniální nápad – zatímco na začátku slyšíte
melodie ala Mike Oldfield, ve středověku se dočkáme chrámových chorálů a v moderní době nám do uší udeří art rock ala Pink Floyd. Jen škoda, že hra není namluvená.
Editor
Ke hře je přiložen User Friendly editor nových map, takže se můžeme už brzy na internetu těšit na záplavu nových scénářů. To je věc rozhodně pozitivní, která ještě znásobí už tak pořádně dlouhou dobu, po kterou nezatoužíte po žádné jiné hře. Body k dobru pro Firaxis!
Verdikt
Nevím nevím, jestli vám v tomto odstavečku sdělím ještě něco obzvlášť objevného, ale je to prostě tak: ať mě husa kopne, jestli se Civilization III nestane minimálně nejlepší strategií tohoto roku, ne-li nejlepší hrou vůbec. Po dlouhé době jsem obětoval svůj školní prospěch a trávil noci nad obrazovkou monitoru, jen abych své římské legionáře dovedl k dalšímu slavnému vítězství. Žádná hra nemůže být lepší než Civilizace – a také že není. Pro civilization maniaky i pro úplné nováčky jde zcela určitě o ten nejžhavější tip na skvělou a dlouhotrvající zapářku.
P.S.: Pro hardcore hráče uvádím odkaz na naše dvoudílné preview (první díl, druhý díl), ve kterém Čočík dopodrobna rozebírá změny v herním systému, čemuž jsem se záměrně vyhnul. Nepřehlédněte také galerii screenshotů z finální verze hry a zcela exkluzivní interview se Sidem Meierem.
| Civilization 3 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
