Armády Exiga

Máte už plné zuby Warcrafta 3? Chcete vyžkoušet něco jiného a přesto podobného? Tak přesně pro vás je určena nová fantasy RTS se třemi odlišnými rasami a velkým důrazem na multiplayer. Naše recenze vám prozradí více!

Marně vzpomínám na tak strategicky úrodné období, jakým konec letošního roku dozajista je. Pokud máte mezi příbuzenstvem, přáteli či milenci náruživého pařana realtime strategií, otevřeně vás vyzývám – nemějte mu za zlé, pokud na vás zapomene s dárečky pod stromeček. Neučinil tak z vlastní vůle a ani tím nechtěl dát najevo jakékoliv spory, ale jsou prostě věci „mezi hráči a tvůrci“, které se ovlivnit nedají a neuvěřitelná koncentrace RTS do posledních dvou měsíců mezi ně bezesporu patří. Svátky klidu a míru tak jejich fanoušci stráví s blaženým úsměvem na tváři ve válečném berserkru. A, že si vybere každý i co se tematiky týká, jistě nemusím připomínat. Fandové sci-fi určitě jako první projedou Warhammer 40k: Dawn of War, příznivci americké kolonizace se dosyta vyřádí u Meierových Pirates! a hotové žně zažije zřejmě nejčetnější skupina fantasy náruživců. Zde ve středu zájmu nekompromisně stojí LotR: Battle for Middle Earth, ale ani třeba takový Kohan II či Armies of Exigo se nenechají zahanbit. A právě o posledním jmenovaném titulu si povíme na následujících řádcích.

Warcraft 3

Warcraft 3 (recenze) je zatím posledním strategickým titulem z dílen Blizzardu, proslulé to vývojářské firmy. Nutno říci, že se tento následovník legendární série, jež se jako první po Duně 2 odhodlala k prokopání ledů v oblasti RTS, nadmíru povedl. A to i přes neúnosně dlouhý vývoj, který se táhl od roku 1998 přes ohlášení v 99´ až do vydání, které přišlo v úrodném ročníku 2002. Z původního konceptu RPS, tedy role-playing strategy mnoho nezbylo, vlastně jen mocní hrdinové. Abyste tomu lépe rozuměli, Warcraft 3 měl být totiž nevídaně inovátorský a přinést nový systém, kde by stavba základny nehrála prakticky žádnou roli. Vše se mělo odehrávat trochu komorněji než v klasických RTS a Blizzard tak chtěl skloubit dva žánry, které umí nejlépe – strategie a RPG. Nakonec však kluci a holky z Kalifornie uznali, že je podobný koncept nad jejich síly, takže jen trochu poupravili zažitá schémata konkurenčních her a přinesli víceméně ryzí RTS, ale s tak brilantní hratelností, že se tomu až nechce věřit. Nečekaným přínosem byli i na menší míru skrouhnutí hrdinové, které navíc s přibývajícími patchemi a také datadiskem Frozen Throne ještě získali na váze. Původně se chystalo rovnou šest zcela rozdílných ras, ale nakonec zůstaly jen čtyři, zato však opravdu hodně odlišné a skvěle vyvážené. Čtyři kampaně, občas proložené sympatickým renderovaným filmečkem, se hrály jedním dechem, ovšem nesmrtelnost titulu spočívala a spočívá v něčem jiném. A tím něčím není nic jiného, než skvělý multiplayer, který dodnes hrají tisíce lidí a pořád jim má co nabídnout. Navíc se propracoval až na progamingovou scénu a stejně jako jeho nevlastní bratříček Starcraft se zde evidentně chystá udržet pěkně dlouho. Pokud jste nějakou podivnou shodou náhod Warcraft 3 minuli, máte teď jedinečnou šanci, protože skvělá hra i s cd-keyem stojí něco okolo dvou set korun a nad tím již stojí za to přemýšlet.

Debutujícím vývojářům z Black Hole Games se podařil husarský kousek – pro svůj projekt získali naditou kapsu Electronic Arts, světového vydavatele, který však poměrně nerad spolupracuje s externími studii, radši má vše pod přímým dohledem, ale čas od času přeci jen jeho producenti dají šanci nějakému tomu nadějnému projektu. Nedávno to byla z Maďarska pocházející a do výše zmíněné strategické vlny rovněž patřící hra Knights of Honor a nyní jde právě o Armády Exiga, jak se titul u nás v počeštěné verzi prodává. Opět jde o exkurzi na východ, tentokrát do Rumunska a můžeme jen hádat, nakolik EA při výběru potenciálně zajímavého titulu ovlivnila spojitost Black Hole Games se známým hollywoodským trikovým studiem Cinergi, jež pro Armády Exiga zpracovalo renderované sekvence, z nichž jako první uzříte úchvatné intro srovnatelné s nejlepšími počiny z této oblasti. Dokonce i v Blizzardu by jistě uznale pokývali hlavou.

Armády Exiga jsou veskrze klasickou RTS, která se při bojích zvrhává v tak trochu neovladatelnou rubačku

Jak tak s jazykem někde u nohou budete zírat na tu parádu, zřejmě na chvíli příběhu odpustíte jeho zoufalou neoriginalitu a nebál bych se říci i okatou podobnost s Pánem Prstenů, která ze hry čiší každým coulem a stahuje ji v tomto směru dolů, jelikož, jak víme, když dva dělají totéž, není to totéž, zvláště nyní, kdy je lotrovský fenomén tak profláklý, že jeho klíčové fragmenty sneseme jen v produktech jím oficiálně označených a ostatní plagiáty znechuceně vyzvracíme. Nevím, jak vás, ale mě si děj s poměrně jasně vypólovaným dobrem a zlem jednoduše nezískal, což však nemění nic na faktu, že skvělé sekvence stojí i za několikanásobné shlédnutí. Naneštěstí jich je pomálu a valná většina příběhu je tak vyprávěna v enginových animacích, jež se však, nemaje na čem pořádně stavět, nemohou rovnat v tomto ohledu vynikajícímu Warcraftu 3.

Ten je také Armádám Exiga vůbec největším vzorem, ale zároveň i konkurencí a základní laťkou k překonání. Jak už jsme však zmínili, co se týče síly děje, ani omylem ho nepřekonává a to samé se žel dá říct i o dalším objektivně porovnatelném aspektu a sice počtu a vyváženosti hratelných ras. Přesto však v globálním měřítku nejde o žádné hanění. Hra obsahuje tři strany konfliktu, který nejdříve probíhá jen mezi lidskou aliancí a barbary, ovšem později se do něj připojí hrozba z nejobávanějších – Padlí z jiné dimenze, kteří přináší nové pořádky, a to jak abstraktně, tak fakticky – zatímco lidé ničím výraznějším nepřekvapí a barbaři na tom nejsou o moc lépe, dostali Padlí do vínku alespoň nějakou jiskru. Dali by se představit zhruba jako mix Zergů ze Starcraftu a Nemrtvých známých skrz Warcraft 3. Do toho si přidejte až nechutný hmyzoidní vzhled a jste na správné adrese. Tyhle obludy se vyznačují především nutností zamořit zemi zvláštní hmotou, aby vůbec mohli stavět a také zvláštním ziskem bojových zkušeností.

Pustím se na trochu tenčí led a prohlásím všechny tři rasy za dostatečně vyvážené, i když jsem si plně vědom faktu, že to nejlépe prokáží stovky nahraných hodin v multiplayeru a především jeho celková obliba, která je pro hru klíčovou. Na druhou stranu musím prohlásit, že strany nejsou tak striktně diferenciované jako ve Warcraftu 3, kde byly navíc čtyři. Co se týče kampaně, tak odmyslíme-li si rozvláčný a nezajímavý příběh, nemůžeme si na nic stěžovat. Třicet šest misí se nevidí jen tak, zvláště pak v případě, že hned od prvních krůčků nejde na střední obtížnost o žádnou procházku růžovým sadem, ba právě naopak a v některých pasážích se správně zapotíte, přesto však ve většině případů své taktické uvažování dvakrát nezúročíte, jelikož Armády Exiga jsou veskrze klasickou RTS, která se při bojích zvrhává v tak trochu neovladatelnou rubačku. Základem oproti tomu je potřeba využívat co možná největší množství konfigurovatelných klávesových zkratek. Stejně jako strategie nové generace, se však i tato velice příjemně a nenáročně hraje, což je také jedním z důvodů, proč u ní i přes občasnou frustraci vydržíte zřejmě až do konce.

Hratelnost je více než klasická a měli jsme jí tu skutečně mnohokrát, přesto je však pořád, pokud je správně řemeslně provedená, schopná strhnout. Armády Exiga celkem příjemně kombinují dva známé styly a sice tradiční výstavbu základny i jednotek s následným převálcováním oponenta a na druhé straně stojící RPG pochody s malou skupinkou hrdinou vedených jednotek. Oba typy jsou poměrně zábavné, i když bych si dokázal představit mnohem rychlejší výstavbovou fázi, u níž se na můj vkus tráví až příliš mnoho času, což je možná důsledkem trochu přehnaného množství vystavitelných budov, přičemž v každé z nich jsou jiné upgrady, jichž hra skýtá skutečně požehnaně. Warcraft 3 se mi líbil kvůli své svižné hratelnosti, ta zdejší sice není také z nejpomalejších, ale jisté zdynamičtění by jí jedině prospělo. Jinak těžíme celkem tři suroviny: zlato, dřevo a démanty. Výživa je pak již více než tradičním doplňkem RTS, stejně jako celkem obstojně nastavený populační limit. Zajímavostí budiž, že každá jednotka získává bojové zkušenosti a nechybí ani hrdinové s nejrůznějšími speciálními schopnostmi, jejichž vývoj však ani omylem není volný.

Zřejmě nejrevolučnější změnou oproti ostatním soudobým RTS je zakomponování podzemí v dosud nepříliš vídané míře. Platí, že právě s podzemím si hodně často můžete vyhrát a uplatnit zde chytré postupy, kdy například vpadnete nepříteli nečekaně do týla. Mezi jednotlivými úrovněmi přepínáte pomocí tabulátoru, ale své jednotky do podzemí musíte dostat patřičnými vchody, jichž na mapě není přehršel, někdy je však zpřístupněno budování vlastních vchodů. Je však třeba počítat s tím, že „tam dole“ také není zrovna bezpečno a čas od času se vám zde podaří probudit dřímající zlo. Osobně se domnívám, že se zahrnutí „undergroundu“ zalíbí občasným hráčům, a to i v multiplayeru, kde hned na první pohled přibudou nové taktické možnosti, ale na progamingovém poli tento nápad se zlou potáže, jelikož jde o poněkud zbytečné komplikování. Jak známo, i v samotném Warcraftu 3 vymýšlejí pořád nové taktiky a rozhodně k tomu žádné podzemí nepotřebují. Ovšem, mohu se samozřejmě plést, tudíž nelze prohlásit nic jiného, než všeříkající „uvidíme“.

Zřejmě nejrevolučnější změnou oproti ostatním soudobým RTS je zakomponování podzemí v dosud nepříliš vídané míře

Co se týče umělé inteligence, musím přiznat, že mě poměrně příjemně překvapila – vlastní jednotky se sami řadí do logických formací a ty nepřátelské vyvíjejí značnou útočnou snahu, což minimálně potěší, tedy pokud jste na ně připraveni – jak už totiž padlo, již na středí úroveň se musíte alespoň trochu snažit. Po grafické stránce je vše v nejlepším pořádku, i když stopy starých kolejí jsou ještě pořád k vidění, což znamená především to, že se Armády Exiga nepřehouply do škatulky strategií nové generace, a to ani po herní, ani po vizuální stránce, která se pořád nevyrovnává spektáklům viděným v Battle for Middle Earth či síle enginu Rome: Total War. Každopádně však jde o řemeslně dobře provedenou realtime strategii, jež však, žel pro ní, vychází v období, kdy má největší šanci zapadnout. Jsem si však jist, že si své fanoušky s časem najde, vždyť nabízí takovou porci vyžití – dlouhatánskou kampaň, obligátní skirmish, podporovaný multiplayer či třeba zajímavý šachově koncipovaný mod s herní grafikou, u něhož jsme strávil pěkných pár chvil.