Objev Ameriky byl vlastně jeden velký omyl. Když Kolumbus roku 1492 doplul k jejím břehům, myslel si zcela vážně, že je to Indie. Vypravil se na západ, aby našel druhou cestu do Asie, protože věřil teoriím o tom, že Země je kulatá. V tom měl sice pravdu, ale s čím nepočítal bylo, že narazí na úplně nový, Evropany dosud neprozkoumaný kontinent. Až do své smrti žil v omylu. Místní obyvatele nazval mylně Indiány a ostrovy Haiti a Kuba považoval za Japonsko. Je až s podivem, že jeho otevřená mysl toto nedokázala přijmout, i tak mu ale právem patří všechny zásluhy za objev, který znamenal převrat v historii lidstva, hraniční bod mezi středověkem a novověkem…
Krabice s lákavým názvem American Conquest (a parádním artworkem na obálce) obsahuje všechny Kolumbovy výpravy přes Atlanský oceán. Tím ale její nabídka zdaleka nekončí: jedná se jen o jednu z mnoha historicky věrných kampaní. Ty mapují kupříkladu Pizzarovy honby za zlatem, sedmiletou válku, Tecumsehovu rebelii či nejslavnější americký boj za nezávislost (vždy za obě strany konfliktu). Ukrajinští GSC Games World, autoři známé realtimové strategie Cossacks: European Wars, toho ale do koktejlu své nové hry namíchali ještě mnohem více: komu nestačí takřka padesát misí z kampaní, může se
vyřádit v několika scénářích samostatných, nechat si vygenerovat náhodnout mapu či rozdat si to s živým protivníkem po síti. A kdyby i to bylo málo, nechybí ani editor map, profesionální, snadný na pochopení a výkonný.
První dojmy nezaujatého hráče z American Conquest budou asi ve většině případů nadšené. Hru zahajuje slušné intro, načež se rozvine graficky nádherné menu. Úvody ke kampaním a briefingy k misím jsou zpracovány stylově a hlas ladí s obrazem – hru za Brity uvede klasický lordovsky šišlavý hlas, francouzský uvaděč ráčkuje – zkrátka umělecký dojem na jedničku.
Netřeba rozvíjet složité debaty na téma „třetí rozměr ve strategiích“. Z mnoha jiných recenzí každý ví, že není nad starou dobrou 2D mapu. American Conquest je konzervativní 2D – a i když to možná s tou ódou na staré časy trochu přehání, výsledek je mnohem graficky i co do orientace ve hře lepší než ve zmršených Highland Warriors. Pravda, terén by mohl být trochu členitější a detailnější, na druhou stranu modely budov jsou naprosto perfektní a roztomilé, jak už je tomu v izometrických hrách dobrým zvykem. Navíc jsou realisticky velké – vojáků s mušketou se za pevností s palisádami ztratí hafo.
Jediným problémem grafického zpracování hry tak zůstává špatně vyřešený zoom. Hlavní pohled je až příliš nízko nad povrchem, jedinou alternativou je však pohled, při kterém lze jen obtížně rozeznat jednotky.
Zakončit odstavec o grafice (už tak netradičně umístěný na začátek článku) a nezmínit se slovem o hudbě by byl jistě hřích z řádu neodpustitelných. Melodie, které v American Conquest znějí, jsou příjemné, nevtíravé, až se skoro někdy může zdát, že vlastně nic nehraje – jaké je pak překvapení, když se hráč na chvíli odpoutá od rozesílání jednotek po mapě a zaposlouchá se do klasických bubnových rytmů, melodií dechových nástrojů a občasných fanfár. Dabing je taktéž na vynikající úrovni (jak již bylo zmíněno), jedině zvukové efekty zaslouží označení průměrné.
Styl hry je víceméně poplatný současnému RTS standardu, byť několik inovativních nápadů tvůrci přece jen dovnitř vpašovali. Ve většině misí jsou tak klíčové body vedoucí k vítězství těžba surovin, výstavba základny, výroba jednotek a obratná bojová taktika. Světlým bodem je rozhodně design misí v kampaních. První, kolumbovská, začátečníky naučí základní postupy, teprve od druhé Pizzarovy, se rozjede správný kolotoč rabování chrámů, zajímání nepřátelských náčelníků, razií na
domorodé obyvatelstvo a dalších podobných radovánek. I v dalších kampaních se objevují zábavné mise, kupříkladu Tecumseh na samém začátku musí sjednotit kmeny v oblasti, ale vyhnout se přitom britským vojákům patrolujícím v lesích (i když zabíjení bizonů nutné k natěžení 25 000 jednotek masa je dost frustrující…). Vyvrcholením všeho jsou pak závěrečné mise z boje za nezávislost, které oplývají skriptovanými událostmi, dějovými zvraty a potěší každého jen trochu realtime-pozitivního stratéga.
Výstavba základny není v American Conquest příliš důležitá, respektive není zbytečně komplikovaná – počet různých objektů nepřekročí desítku a všechny mají své opodstatnění. Základem je pevnost – obranný štít a místo, kde se z vesničanů tvrdým výcvikem stávají vojáci. Důležité jsou domy, které jednak zvyšují populační limit (tady je důležité upozornění: to není populační limit sto nebo dvě stě jednotek z Age of Mythology, stačí chtít a může s klidem přesáhnout tisícovku…), jednak produkují v rychlém tempu vesničany, kteří jsou zde důležití dvojnásob. Pro těžbu dřeva, základního stavebního kamene (pěkný paradox, což?) většiny staveb, stačí postavit skladiště (klasickým řetězcem dřevorubec/pila/sklad tentokrát GSC hráče neobtěžovali, což je dobře), jídlo je možné získat lovem či pěstováním obilí
(velice pěkně zpracováno), ostatní nerostné suroviny se těží na nalezištích pomocí dolů.
Primárním účelem základny je pochopitelně výroba jednotek. K získání kopiníka, střelce s mušketou, či dokonce jezdce nebo artilerie musí hráč nejprve vyrobit vesničana, načež ho odešle do pevnosti, kde je dovybaven zbraněmi a vycvičen v pravého vojáka. Typů jednotek opět není přehnaně mnoho, jsou historicky věrné a mění s v průběhu kampaní. Za Evropany ze začátku bojují jen kopiníci a střelci, později dojde na silné conquistadory, kavalerii a dělostřelectvo (roztomilá je jeho animace, protože jednotku dělo tvoří dva muži, kteří ho při přesunu táhnou na vozíku). Indiáni si pochopitelně tolik vyskakovat nemohou, jejich řady tvoří slabí jezdci, vrhači tomahawků a lučištníci, výhodu mají jedině v rychlosti produkce.
Boj je v American Conquestu podobně jako už v Cossacks zpracován mnohem realističtěji a zábavněji, než je v bežných RTS zvykem. Už na normální obtížnost je třeba využívat vhodně střeleckých jednotek, které jsou velmi účinné, ale trvá jim dlouho, než do mušket napěchují všechno, co se tam pěchovat má. Oficíři mohou řadit vojáky do formací, které jim přidávají viditelné bonusy k útoku, obraně i morálce.
Aby vznikla formace, je potřeba ještě bubeníka a nosiče vlajky, jejichž případné úmrtí naopak morálku silně poškodí a může způsobit i panický úprk z bojiště. Oproti Cossacks jsou formace mnohem přehlednější, na liště se krásně vypisují všechny bonusy a postihy a hráč má pocit, že ví, co dělá a proč to dělá, když se rozhoduje jednotku přeskupit. Potěší nejen formace a velký důraz na morálku vojáků, který z American Conquest dělá úplně jinou hru, ale také maličkosti – je možné schovat střelecké jednotky do budov a z nich útočit na nepřítele. A netřeba se bát, že snad přileze s trapnými lučištníky a budovu zničí – na to je potřeba masivní kanón, popřípadě u dřevených staveb zápalné šípy. Na obou stranách může být až několik stovek jednotek, a tak jsou velké bitvy s těmito taktickými možnostmi skutečným rájem oproti „dvacet nejsilnějších jednotek to všechno vymlátí“ šarvátkám.
Zatím vypadá American Conquest jako pravé strategické nebe. Skoro to tak mohlo být, nebýt několika nepříjemných mušek, které hratelnost trochu shazují. Umělá inteligence je vysoce nadprůměrná, tím více ale vynikají chyby, kterých by si možná nikdo jinak ani nevšiml. Jednotky mají neblahý zvyk vrhat se s velkou vervou do boje a rozutéci se přitom po celé mapě.
Funguje zde samozřejmě příkaz Stand Ground, ten se ale po jakémkoliv přesunu automaticky zruší. Katastrofou pak pravidelně končívají setkání lovců, ale i vojenských jednotek s agresivní místní faunou. Těžko se dá věřit tomu, že jeden divoký bizon s přehledem zabije deset nemotorných kopiníků, ale v American Conquest je to běžná záležitost… bohužel.
Než dojde na závěrečné hodnocení, je třeba zmínit další podstatnou složku hry. Multiplayer. Ten nabízí klasickou RTS zábavu – žádné nestandardní módy či speciální vychytávky. Díky již opěvovaným taktickým možnostem je však velice zábavný. Jedinou vadou na kráse je nevybalancovanost stran – to je ale na druhou stranu daň za historickou realističnost. Indiáni objektivně nemohli konkurovat modernějším technologiím Evropanů, jakkoliv by to pro účely deathmatche po síti bylo vhodné.
A již přichází onen vytoužený (?) závěrečný odstavec. American Conquest se dá stručně shrnout jako historicky věrná realtimová strategie s velkými taktickými možnostmi, skvělým designem misí a parádní atmosférou. Několik malých chybek nemůže zkazit vynikající dojem, který v hráčích dohrání padesáti singleplayerových misí zanechá.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
