U většiny her je hodnocení celkem jednoduchý proces. Zahrajete, všimnete si kladů a záporů, pochválíte nebo zkritizujete vzhled, umělou inteligenci, fyzikální model, či jeho absenci, propracovanou, eventuálně chybějící příběhovou linii a zhodnotíte atmosféru a komplexní hratelnost. Hru vyjmete z mechaniky a až na výjimky si jí už v životě nevšimnete. Je to jako s lidmi. Většina je šedý průměr. A mezi nimi géniové všech možných druhů. Výjimeční. Občas skuteční titáni.
Chcete Okami porozumět? Pak na internetu hledejte japonskou malbu, kaligrafii a hudbu.
Není málo her, které by mne něčím upoutaly. Ovšem od dob legend Final Fantasy VII a Metal Gear Solid, které jsou absolutně nevymazatelné z mého srdce, jen dvě dokázaly zakotvit navždy v mé paměti. ICO a Shadow of The Colossus. Nenapadlo by mě ani ve snu, že ještě
v této generaci videoherních systémů se to nějaké další může podařit. Zrada, dorazila Final Fantasy XII. A vzápětí Okami, které se můžete bránit jak chcete, nemáte šanci. Ta hra je prostě klenot, unikát, naprostý zázrak po všech stránkách. Otevře vám zcela odlišný
svět, než na jaké jste zvyklí.
Jak je Okami hra vděčná pro toho, kdo ji hraje, tak je nevděčná pro recenzenta. Vzpomínám jak je těžké u Shadow of The Colossus vylíčit emoce, které hra dává, když de facto „jen“ porážíte v pustém světě 16 monster. Popsat duši hry zkrátka není žádný med. Stejně komplikované jako u SoTC je to i u Okami. Zjednodušeně řečeno v kresleném světě, který připomíná cel-shading techniku, ovládáte vlka, který má unikátní schopnost interakce s okolím. Jenže k čemu takový popis je, když ani veškeré přívlastky nestačí k nejnepatrnějšímu zachycení odlesků nádhery zvané Okami?
Okami je Japonsko. Neznám žádnou hru, která by byla více japonštější, než právě Okami. Ne, není to ono „manga“ Japonsko, kde se pohybují dívky s velkými ňadry, dětskou tvářičkou a obrovskýma očima. Není to
Japonsko gigantických kráčejících robotů a mladistvých hrdinů a už vůbec to není Japonsko samurajů, kteří bijí ze všech sil každého démona, kterého uvidí. Jestli si nějak představuji esenci japonství bez veškerých typických videoherních atributů, ano, to
je Okami.
Amaterasu vypadá nádherně. Okolí vypadá nádherně. Celý svět je nádherný.
Chcete Okami porozumět? Pak na internetu hledejte tradiční japonskou malbu, tradiční kaligrafii a hlavně tradiční hudbu. Tyto tři pilíře totiž tvoří celou Okami. Okami, svět stvořený z poletujících okvětních plátků sakury, tónů strunných nástrojů, mýtů a bájí zaniklého světa. Okami není současné Japonsko, je to jakási duše této země s jednou z nejunikátnějších historií celé planety, země, která byla pro Evropany neznámá ještě desítky let po objevení Ameriky, země, kde v roce 1854 stále chodili samurajové
v brnění s katanami a luky a snažili se marně zabránit vlivu, který přivezli na svých parnících páchnoucí barbaři z Ameriky.
Zpočátku vám Okami vypráví příběh. Příběh o nestvůře, která terorizovala vesnici do té doby, než přišel hrdina a porazil ji za pomoci bílého vlka. Forma vyprávění jsou úžasné pohybující se stínové obrázky, něco, co vám hned zpočátku vyrazí dech. Pak se příběh přenese do doby, kdy se boj s nestvůrou stal zapomenutou legendou, pohádkou, které již nikdo nevěří. Legendou, která však znovu ožije, když se zlo uvolní. A v té době nastupujete vy v podobě sluneční bohyně Amaterasu, která na sebe vzala právě podobu bílého vlka. Na jejích bedrech teď leží záchrana světa. Světa, kterému zatím nedochází, že musí být zachráněn.
Amaterasu vypadá nádherně. Okolí vypadá nádherně. Celý svět je nádherný. Veškeré dosud spatřené kreslené pohádky blednou ve srovnání s Okami, hrou, kterou pohání přes šest let starý hardware PS2. Tráva, stromy, voda, domky, prostě vše vypadá tak
nádherně, že se vám bude tajit dech. Máte pocit, že tady nejsou žádné polygony a textury, ale štětec, který drží opravdu nějaký bůh.
Okami si hraje s city. Tak jako každá japonská hra.
Nápad použít nebeského štětce jako formy interakce s okolím je unikum. Stisknete R1, a objeví se vám obrazovka doplněná o štětec, kterým můžete ničit, bojovat, ale hlavně domalovávat okolí. Působí to fantasticky. Uděláte kruh okolo stromu a celý se zaplní listy a květy, jak jinak než růžové sakury. Famózní je i moment hned na počátku, kdy máte nakreslit řeku z hvězdného prachu. Rozmáchnete se při malování trochu víc a řeka zaplaví místa, kde by asi ve skutečnost netekla. Ovšem výsledek je fantastický.
Nenechte se mýlit. V Okami bojujete tvrdě s místními démóny, kteří ačkoliv nemají tisíce zubů a milióny pazourů, pět laserových
pistolí a čtyři čarodějné meče, působí dost škod. Jednak můžete bojovat nebeským štětcem (na takového démona přeseknutého
vejpůl je super pohled) nebo klasicky nárazy a skoky. Nepřátel je dostatek, dostatek je ale i motivací proč bojovat. Bojujete proti zničení světa, za jeho oživení. A až oživíte vyprahlou pustinu a hodíte kouzelný pokrm okolo pobíhajícím divočákům a selátka vysílají srdíčka, okolo se vše zazelená a zkouzelní, najednou zíráte a říkáte si: hernajs, cítím dojetí, co se to děje?
Okami si hraje s city. Tak jako každá japonská hra. Ale Okami je trochu někde jinde. Útočí na jiné emoce než to tradičně japonské hry dělají. Pokud někoho uslyšíte, jak Okami přirovnává k nějaké jiné hře, třeba Zeldě, je jasné, že Okami nikdy nehrál. A pokud hrál, tak se do ní nevcítil. A bez toho vcítění ji nemusel raději ani hrát. Protože právě o to vcítění u Okami jde.
Index očekávání: 95%
