Souboj kapacitních
titánů
Mám-li se vyjádřit obrazně, řekl bych, že celý pravěk
a středověk mého koexistování s počítači jsem neustále pociťoval
nedostatek úložné kapacity. Výjimkou snad byl úplný počátek, protože
u prvních osmibitových miláčků (Sinclair ZX Spectrum, ATARI 800 XL &
spol.) se používaly prosté a levné (a nespolehlivé :-) magnetofonové
kazety. Těch bylo sice dost a místa na nich také, ale mnohaminutové čekání,
zda se program do operační paměti skutečně nahraje a celý proces
nezkolabuje kvůli nějaké mikrochybě na pásku či v elektrické síti, bývalo
až PŘÍLIŠ napínavé. Když pak přišly šestnáctibity (Amiga, ATARI ST)
a s nimi i masové nasazení disket, objevily se skutečné
finančně/praktické problémy s uložením softwaru. Ty pak pokračovaly
i s prvními pevnými disky a přetrvávaly až do relativně nedávné
doby. Pak ale nastal pád cen a inflace kapacity pevných disků, a dnes
už lze směle prohlásit, že ten, kdo má peníze na slušný počítač, má
i peníze na tak velký disk, který postačí všem jeho rozumným záměrům.
Tvrdá konkurence v oblasti pevných disků sice vedla k nízkým cenám, vysokým kapacitám a k přežití jen malé skupinky nejsilnějších, ale na druhé straně měla i některé pro zákazníka nepříjemné efekty. Nejmarkantnějším příkladem je asi to, že většina výrobců snížila v říjnu loňského roku u svých nejprodávanějších disků záruční dobu z (pro tuto branži) obvyklých tří let na pouhý jeden rok (informovali jsme zde).
Ti uživatelé, kteří mají největší požadavky na úložné místo, mohou sáhnout po jednom ze dvou největších současných disků s rozhraním ATA (či, chcete-li, IDE) – těmi jsou Maxtor MaXLine Plus II a Western Digital Caviar WD2500JB. Oba mají kapacitu 250 GB, točí se rychlostí 7200 otáček za minutu, mají 8MB cache a jakožto premianti svých mateřských firem požívají oba 3leté záruky. Výrobci udávaná přístupová doba je u obou disků těsně pod hranicí 9 milisekund.
MaXLine Plus II patří do rodiny disků vhodné pro „near-line applications“; tento terminus technicus vytvořili marketingoví specialisti Maxtoru s úmyslem odlišit nejvýkonnější ATA disky od disků s rozhraním SCSI. Aby se náhodou někomu nezačalo zdát, že už nemá cenu kupovat drahé SCSI disky, klasifikuje Maxtor své nejlepší ATA disky přídomkem near-line, čímž dává najevo, že se svým SCSI konkurentům jenom zdola blíží. Cílovým segmentem near-line disků mají být podle představ Maxtoru například málo zatížené souborové servery nebo firmy požadující velkokapacitní úložiště za nízkou cenu. MaXLine Plus II disponuje narozdíl od svého WD konkurenta rychlejším rozhraním Ultra ATA/133, výhoda je to však pohříchu jen teoretická. Jak už jsem se mnohokrát zmínil, praktická omezení přenosové rychlosti pevných disků leží jinde a standard Ultra ATA/133 je co do jeho přínosu oproti Ultra ATA/100 nutné bohužel odkázat do říše marketingových záležitostí.
WD2500JB, přestože parametricky (i cenově) zcela srovnatelný s produktem Maxtoru, je podle svého výrobce cílen do výkonných stolních počítačů – o serverech ani slovo. Maloobchodní verze tohoto disku se prodává společně s externím řadičem Promise Ultra100 TX2, takže se ani majitelé starších strojů nemusejí bát, že by nemohli využít celé jeho kapacity.
Výsledky benchmarků svědčí o tom, že oba výše popisované disky si jsou výkonnostně dost podobné, což se vzhledem ke shodným parametrům dalo očekávat. Maxtor sice zaostává při zápisu, což je zřejmě zapříčiněno automatickou verifikací konzistence zapisovaných dat, na druhou stranu mu to dává jistou výhodu pro serverové aplikace. Ve čtení dosahuje disk od Maxtoru rekordní hodnotu blížící se 60 MB za sekundu, ale WD není daleko za ním. Ceny obou disků ještě nejsou ustáleny, ale na úvod lze počítat s necelými 400 dolary, což není tak špatné. A vzhůru výše, k terabajtům!
Zdroje: Tom's Hardware Guide, Maxtor Wester Digital
Detonator 43.45
Bez
velké publicity ze strany NVIDIE se před pár dny objevila ke stažení nová
oficiální verze ovladačů Detonator. Ono toho na ní také nic převratného není –
v podstatě jen opravuje chyby předcházejících meziverzí
a „zoficiálňuje“ (byť ne na úrovni WHQL) ony prudké a diskutované optimalizace
pro 3DMark03. Nedá mi to se také nezmínit o nové metodě vystrkávání ATI
ze hry, totiž heslu The way it’s meant to be played. NVIDII se podařilo
přesvědčit některé firmy produkující hry, aby na krabice svých nových titulů
umístily „razítko“ naznačující, že daná hra je „určena“ k hraní na hardwaru
NVIDIE a jen tam si jí lze nejlépe vychutnat.
Z porovnání s ovladači 40.91, které provedl FiringSquad, vyplývá několik závěrů. Pro uživatele grafických karet podporujících pouze DirectX 7 nemá upgrade ovladačů smysl, a totéž se týká i majitelů GeForce3. Jisté zlepšení výkonu (zejména při zapnutém antialiasingu 4x) lze zaznamenat na GeForce4 Ti, nicméně engine Serious Sama 2 zareagoval naopak zpomalením. Pokud však máte GeForce FX, rozhodně stahujte a instalujte :-).
Zdroje: FiringSquad, NVIDIA
