Honza Kouba
Baldur’s Gate 3 - obrázky z předběžného přístupu
1. Baldur’s Gate 3 – V devadesátkách a počátkem nového tisíciletí byl herní boom. Každou chvíli přicházely nové žánry, převratné technologie nebo se překonávaly zdánlivě nemožné limitace. To bylo pořád něco. Než jsme se stačili rozkoukat z 2,5D, už nám slintali raptoři na krk ve „fotorealistické“ 3Dfx. Byla to fascinující a vzrušující doba. Jenže pak ta doba pominula. Myslel jsem, že jsem jednoduše dospěl a že už nemůžu vnímat hry očima jako za školáckých let. Vždyť pokrok i tak šel stále kupředu. Jenže Baldur’s Gate 3 to změnil. Přesně to okouzlení z něčeho jedinečného a přelomového se vrátilo. Baldur’s Gate 3 je vskutku unikát, který nejspíš jen tak něco nepřekoná.
Alan Wake 2
2. Alan Wake 2 – David Lynch a Stephen King se srazí hlavami, ze vzniklé exploze vyjde Sam Lake a Ilkka Villi a předvedou spolu s Old Gods of Asgard parádní muzikálové číslo. Po vystoupení si všichni dají proklatě dobrou kávu před vycpaným losem. Že to v Alan Wake 2 nebylo? Ale mohlo, po druhém díle bych se totiž už nedivil ničemu. Úchvatný bizár, ve kterém Remedy zcela okatě vzdává poctu Twin Peaks. Naprostým hřebem je muzikálové intermezzo, které se svou kulervoucí energií vyrovná i pecce Take Control z Ashtray Maze v Control.
Starfield
3. Starfield – Slovy mé manželky: „Mít rád hry od Bethesdy je diagnóza“. Hry od Bethesdy bych přirovnal k bazmeku, který drží pospolu díky kombinaci izolepy, gumiček a plastelíny. Není to nejelegantnější řešení, ale nějakým zázrakem se to nerozpadne. Starfield jako celek funguje překvapivě dobře. Ve hře máme doma nahráno už přes tři sta hodin. Asi po čtrnácti dnech mě přestaly iritovat limity enginu a o dalších několik dní později jsem předal gentlemansky otěže manželce, což vyústilo v mnoho rodinných rozepří. Například: „Z postele mi zmizeli všichni plyšáčci, co jsi zase dělal s lodí?“ „Vylepšil jsem reaktor, teď máš odolnější štíty.“ „Grrrr, nemůžu si ani odskočit na záchod, hned se mi hrabeš v lodi.“ Potenciál Starfieldu leží v budoucnosti, v nových expanzích a podpoře modderské komunity. Má asi ten nejzajímavější koncept New Game+, díky kterému jsou možnosti prakticky nekonečné.
Ondřej Martinů
Star Wars Jedi: Survivor
1. Mou hrou roku je Star Wars Jedi: Survivor. Možná je to v takto nabitém roce trochu zvláštní volba, nicméně Survivor pro mne vyhrál tím, že mi byl jako šitý na míru. Mám rád Star Wars, opravdu jsem si oblíbil Camerona Monaghana a příběh hry mi vyplnil v podstatě vše, o čem jsem fantazíroval po dohrání prvního dílu. Navrch krásné světy, sympatické postavy, vesmírná kantýna plná zajímavých rozhovorů a opravdu rozmanitá možnost bojových stylů… Survivor si to prostě zasloužil.
Baldur’s Gate 3
2. Těsné druhé místo ode mne získává Baldur’s Gate 3. Ano, ta hra, kterou jsem zprvu vůbec nechtěl hrát. Tahovky mi moc nejdou a už vůbec ne takhle složité. Ale nechal jsem se nakonec zlákat a všechny pochyby šly stranou, když je to tak skvěle napsaná a propracovaná hra. A co víc, už během prvního hraní se nemůžu zbavit myšlenek na to, co všechno udělám podruhé jinak. Takový pocit umí vyvolat opravdu jen málo her.
Alan Wake 2
3. Na třetí místo dávám Alan Wake 2. Byla to za mě prostě sázka na jistotu, která se chtěla zavděčit všem fanouškům prvního dílu a zároveň udržet pozorné i ty, co už si v hlavě budují mapu celého „rozšířeného světa Remedy“. Až na trochu laciné lekačky jsem si druhý díl zkrátka opravdu užil a budu dál nadšeně rvát Samu Lakeovi z ruky vše, co v budoucnu napíše.
Tadeáš Pepř
The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom
1. The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. Je to pro mě až trochu zarážející. Na konci roku se hráči v diskuzích přou, jestli si titul hry roku zaslouží spíš Baldur’s Gate 3 nebo Alan Wake 2, jestli je potřeba vzpomínat na Spider-Mana 2 a proč opomíjet Starfield. Přitom ještě v květnu to vypadalo, že je o absolutní hře roku naprosto jistě rozhodnuto.
K nové Zeldě jsem přistupoval obezřetně. Předchozí Breath of the Wild mě totiž moc nebavil a z různých důvodů, hlavně přesycení svobodou, jsem ho nikdy nedohrál a vlastně v něm ani nedošel moc daleko. Letošní novinka mě ale naprosto uchvátila a po letech jsem opět obdivoval, jak geniální může herní design být. V tom krystalicky nejčistějším slova smyslu. Kéž by každý rok dokázal přinést takhle hravou a chytrou zábavu.
Hi-Fi Rush
2. Hi-Fi Rush. Patrně jsem trochu v nevýhodě, protože jsem především v druhé polovině roku minul některé velké blockbustery. Musím se tak upínat spíše k jeho začátku. Ten byl totiž neobyčejně nadějný. Už 25. ledna nás Tango Gameworks překvapili nenápadnou rytmickou rubačkou Hi-Fi Rush a… okamžitě si mě získali. Pro rytmické hry mám opravdu slabost, a to i přes úplnou absenci hudebního sluchu. Předposlední, hudební kapitolu It Takes Two dodnes považuji za jednu z nejlepších herních sekcí všech dob. A tady jsem podobný nářez dostal v zhruba desetihodinovém balíčku a s fantasticky namixovaným soundtrackem. Na rubací tanec doprovázený Prodigy nebo The Joy Formidable téměř se slzami v očích vzpomínám doteď a je mi moc líto, že, podobně jako Zelda, hra v kontextu ostatních velkých pecek letošního roku postupně zapadla.
Hogwarts Legacy
3. Hogwarts Legacy. Ano, možná bych si měl skočit do řeznictví pro párky k čočce, kterou za tuhle volbu dostanu. Ale jako člověk, pro kterého knižní svět Harryho Pottera znamená ještě mnohem víc než fanouškovství (do značné míry formoval, jak vypadá moje vnímání populární kultury), prostě nemůžu Hogwarts Legacy vynechat. Na jednu stranu má tohle ambiciózní dílko spoustu chyb, hlavně stran příběhu a dialogů. I tak jde však o splnění snu a úchvatná vstupenka do čarodějného světa s nezaměnitelnou atmosférou. V žádné hře jsem letos nestrávil víc času a… to samé platí pro moji přítelkyni. Která kromě Animal Crossingu nestrávila čas v žádné jiné hře. Po Bradavicích se ale naběhala požehnaně. I kvůli této univerzálnosti a propojování hráčů a nehráčů si Hogwarts Legacy zmínku zaslouží.
Honza Lysý
Mortal Kombat 1
1. Mortal Kombat 1 – Říkám to stále a říkat to budu i dál, Mortal Kombat byla, je a bude mou srdcovou značkou. Ano, mám pochopení pro to, že některým lidem nevonělo to, jak si Mortal Kombat 1 pohrál s příběhem a postavil některé dějové zápletky z minulosti v podstatě na hlavu, ale já si naopak cením toho, že se tvůrci nebojí experimentovat a neusnuli na vavřínech. Mortal Kombat 1 má zajímavý příběh, slušnou sestavu postav (a ty dodatečně stažitelné jsou luxusní) a chytlavé herní mechanismy. A samozřejmě jsou tu lahodné fatality.
Dead Island 2
2. Dead Island 2 – Po několika dekádách hraní už u mě není běžné to, že se objeví nějaká hra, která mě chytí a nepustí a říkám si u ní: „Ještě jedna mise a půjdu spát.“ Dlouho očekávanému druhému Dead Islandu se to ale povedlo. Jde o zábavnou řezničinu, kde je alfou a omegou dění rozmanité likvidování zombíků, což může znít přízemně, ale je to nesmírně zábavné.
Immortals of Aveum (PS5)
3. Immortals of Aveum – Je to mé z strany trošku rebelská volba. Ano, v daném roce vyšly lepší hry, ale mě mrzí, že zrovna tato propadla, když jde o hodně zábavnou střílečku s kouzly, kterých zase tolik nevychází. A jako ten, co vyrostl na Hexenu a Hereticovi, jsem si ji opravdu užil.
Honza Srp
Final Fantasy XVI
1. Final Fantasy XVI. Dlouho jsem žánr JRPG ignoroval, ba dokonce jím i tak trochu pohrdal, jenže pak jsem před pár lety zkusil remake Final Fantasy VII a od té doby jsem lapen. Šestnáctka je oproti většině podobných her velmi přístupná západnímu publiku, protože se odehrává ve světě inspirovaném evropským středověkem. Tvůrci navíc zvolili daleko temnější tón vyprávění a neváhají zabíjet i oblíbené postavy, navíc velmi krvavým způsobem. Některé scény jsou vskutku epické a kvůli nádherné grafice nezapomenutelné. Pevně doufám, že chystaný PC port počet fanoušků u nás výrazně navýší.
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty
2. Cyberpunk 2077: Phantom Liberty. Jsem fanoušek Cyberpunku už od jeho nepovedeného vydání v roce 2020, vzhledem k tomu, kolik toho nabízí, jsem dokázal nad několika technickými chybami snadno mávnout rukou. Od té doby pak vývojáři odvedli obrovský kus práce a po letošním obrovském patchi 2.0 už není nic, co by zážitek kazilo. Letošní datadisk Phantom Liberty už tak prakticky dokonalý sci-fi zážitek dokázal povýšit na další úroveň. Jeho dějová linka s mnoha možnostmi rozhodování mi ze všeho nejvíce připomíná původní dva díly Deus Ex.
RoboCop: Rogue City
3. RoboCop: Rogue City. Rozhodně největší překvapení letošního roku. Nesmírně stylová a předloze věrná akce, která kromě originálního způsobu střílení (RoboCop se nemusí krýt ani příliš přesně mířit) nabízí i parádní adventurní nadstavbu. Asi jsem hrál i chytřejší hry, ale na tuto budu vzpomínat ještě dlouho.
Ondřej Zach
The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom
1. Jako fanoušek Nintenda si letošní rok nemůžu vynachválit. Skoro se mi ani nechce věřit tomu, že Switch už je téměř na konci své cesty. Na prvním místě mám fantastickou dobrodružnou hru The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom, které plně naplňuje význam slova dobrodružství a v mnoha ohledech je lepší než předchůdce.
Super Mario Bros. Wonder
2. Na druhé místo dávám Super Mario Bros. Wonder – Nintendo opět ukázalo, že 2D hopsačky stále umí na jedničku. Tentokrát jsme si hru doma užili zejména v kooperaci, a to i díky dobře nastavené volitelné obtížnosti.
Pikmin 4
3. Na třetí zařadím akční strategii Pikmin 4. Nintendo ukázalo, že i série určená trochu pro fajnšmekry se umí otevřít širším masám a nabídnout nezapomenutelný zážitek. Není divu, že je to (subjektivně) nejen nejlepší díl série, ale také (objektivně) nejprodávanější. Pokud máte Switch a série vás zatím minula, zkuste demo.
