RECENZE: Alan Wake 2 je skvělá hororová hra, film i všechno mezi tím

Na pokračování mysteriózní hry Alan Wake jsme si museli počkat celých třináct let, ovšem výsledek opravdu stojí za to. Autoři se plně ponořili do hororového žánru, nezapomněli jej však okořenit svou charakteristickou podivností a extravagancí.

Finské studio Remedy dělá hry všelijak, jen ne obyčejně. Hru od těchto tvůrců poznáte poměrně snadno: jsou divné, tajemné, ale zároveň stylové a nebojí se experimentovat. Někdy dostanete zvláštní mix hry a hraného seriálu (Quantum Break), jindy poctu brutalismu (Control). V paměti hráčů se však vedle legendárního Maxe Payna však s Remedy pojí postava spisovatele Alana Wakea a jeho herní psychologický thriller z roku 2010.

Remedy se po táhlém boji o práva na značku Alan Wake dočkalo vítězství až v roce 2018. Sam Lake, kreativní ředitel studia, se během let, kdy práva na Alana Wakea držel Microsoft, nechal několikrát slyšet, že by rád pokračoval druhým dílem. Nyní o 13 let později se konečně dočkal a hráčům nabídl své vysněné pokračování mysteriózního thrilleru, který se však během let překroutil a vyvinul do ryzího hororového boje o přežití.

Ačkoliv jsem si vědom toho, že recenzi nabízíme spíše mezi posledními, zrovna v případě hry Alan Wake 2 je extrémně na škodu někam spěchat. Hra je totiž přímo napěchovaná různými vzkazy, referencemi a pojítky s nejenom předchozím dílem, ale i celým světem „Remedyverse“, který vedle Alana Wakea zahrnuje i předchozí Control. Ačkoliv spoustě hráčů se moc nechce číst různé vzkazy na zdech, úryvky z knih nebo volitelné audionahrávky, tady je to skoro povinnost, pokud chcete, aby vám to všechno dávalo smysl.

Základem je samozřejmě znalost prvního dílu. Dvojka na něj totiž přímo navazuje, a pokud ji chcete hrát samostatně, budete opravdu pekelně zmatení. Ani různé rekapitulace tomu moc nepomáhají. Stejně tak je však vhodné mít nastudovaný i Control z roku 2019, jehož reálie se ve druhém Alanu Wakeovi hojně objevují. Není na škodu ani znát Quantum Break, byť jen proto, abyste pochytili lepší cit pro díla od Remedy, který už jinak příběhově nesouvisí.

Alan Wake 2 vás sice opět přenese do světa ztraceného spisovatele, nebude na to však tentokrát sám. Hra totiž proplétá dvě dějové linky. Jednu právě za Alana v ulicích New Yorku pokroucených nočními můrami a fantaskními představami zhmotněnými podle předloh napsaných na psacím stroji. Druhou za nováčka, Sagu Andersonovou, agentku FBI. Pokud jste dobře vnímali filmečky v Quantum Break, tak ji Remedy představilo už tam, byť se své předloze v aktuální hře vůbec nepodobá. Ale to jen tak na okraj.

Saga Andersonová má v podstatě vyvážený poměr hratelných pasáží jako Alan Wake, přičemž hra vás nechá (po určitém bodě v příběhu) libovolně přepínat mezi těmito postavami. Jejich příběh tedy můžete vidět v jakémkoliv sledu a i tak bude dávat smysl. Nebudu si hrát na oblíbence, obě linky mají něco do sebe a určitě nejde napsat, že by jedna byla slabší než druhá. Osobně jsem zvolil přístup, kdy jsem střídal postavy po jedné až dvou kapitolách.

Zatímco Alan Wake bojuje v zlověstnými stíny posedlém New Yorku o své přežití a snaží se z tohoto pokřiveného světa utéct, Saga Andersonová vyšetřuje vraždy a aktivitu kultu ve starém známém městečku Bright Falls a přilehlém okolí. Saga má mimochodem parťáka, agenta Alexe Caseyho, jemuž podobu propůjčil právě sám ředitel Remedy, Sam Lake. Vzhledem k výše zmíněnému odkazu na podobu těchto dvou agentů to není žádné překvapení, Sam Lake byl touto postavou už v Quantum Breaku.

Nám, herním novinářům, kteří jsme zvyklí poslouchat Sama Lakea s jeho veselým hlasem a znatelným finským přízvukem, možná bude dělat problém slyšet jej dabovaného drsňáckým Jamesem McCaffreyem. Toho si můžete pamatovat třeba jako hlas Maxe Payna. Svou roli jinak skvěle odehrála i hlavní dvojice ze hry, přičemž mi v hlavě více utkvěl právě Alan Wake zpodobněný Ilkkou Villim.

Pokud dobře znáte Remedy, asi nebude žádným překvapením, že některé cutscény jsou hranými filmečky. Není to tak výrazné, jako třeba v Quantum Breaku, i tak je tu toho spousta. Autoři docela hezky na mnoha místech zvládli přechod od hraných k renderovaným pasážím, za což vděčí především pokročilým grafickým detailům hry. Ale o tom až za chvíli.

Co rovněž nebude překvapením, je samotná hratelnost. Pro fanoušky Controlu bohužel, pro příznivce prvního dílu bohudík. Alan Wake 2 je opravdu hodně pomalá hra, která by se v některých pasážích dala snad i označit za hororový walking simulátor. I v momentech, kdy dvojice vašich hrdinů už bude po zuby ozbrojená, nepočítejte s hordami nepřátel, nýbrž spíše s pečlivě nastraženými souboji, které vás dostatečně udrží ve střehu. Akce hře nechybí, ale ani výrazně nepřebývá a je jí určitě méně, než v prvním díle.

Novinkou je možnost u obou hrdinů zavřít se do „myšlenkového paláce“, neboli Mind Place, kde bude Saga na zdi spojovat jednotlivá vodítka dostupných případů, zkoumat profily podezřelých lidí nebo si vylepšovat zbraně. Trochu nervydrásající je nicméně fakt, že do Mind Place můžete vstoupit kdykoliv, hra se však mimo něj nezastaví. Musíte si být tedy opravdu jisti, že vám v danou chvíli nehrozí žádné nebezpečí.

Mimochodem, stejný Mind Place jako Saga má i Alan Wake, avšak slouží k jinému účelu: psaní stránek knihy. Vybrané motivy se tak mohou v herním světě stát realitou a je tak zajímavé měnit v daných lokacích „scény“, které vám povětšinou pomáhají se v příběhu posunout dále či odkrýt nějakou skrýš s výbavou. Alan vždy vaši volbu scény vyťuká na psacím stroji a najednou stojíte na dost odlišném místě. To je vyvedeno opravdu moc hezky.

Svou velkou roli tu opět hraje světlo, a to ať už ze svítilny, a nebo z různých světlic, zábleskových granátů či statických lamp. Většinu nepřátel musíte totiž nejprve světlem ochromit, abyste je až teprve posléze mohli zastřelit. Pokud jste hráli jedničku (a měli byste), tak to dobře znáte. Velkou variabilitu zde bohužel nehledejte, až na používání právě různých granátů či světlic je to to samé pořád dokola. Alana i Sagu si můžete během hry vylepšovat pomocí sběratelských předmětů, které vám boj převážně ulehčí než nějak znatelně pozmění.

Spíš než na zběsilou akci se připravte hlavně na hororovou atmosféru, která oproti prvnímu dílu značně zhoustla. Autoři přitlačili na pilu jak v děsivých momentech a „lekačkách“, tak i v grafickém násilí. Osobně nejsem úplně velký fanoušek hororů, nicméně i tak mne Alan Wake 2 nijak zásadně nerozrušil. Když už, tak některé děsivé momenty, spočívající často v rychle problikávajících obrazcích a prudkých hudebních tónech, působily často až lacině. Ve hře zároveň ale na pár místech jsou i docela povedené děsivé pasáže, které však nebudu vyzrazovat.

Přestože se opravdu hodně velká část hry odehrává za tmy či soumraku, jde pořád o graficky kvalitní titul. Místy se mi nezdály snad jen sem tam trochu horší mimika obličejů u pár vedlejších postav, ale to je asi tak všechno. Když zrovna herní prostředí osvítí slunce, nemůžete se vynadívat na různé detaily, odrazy ve sklech či kalužích. Herní svět je vysoce propracovaný a bavilo mne v něm bloudit a prozkoumávat každé zákoutí.

Vedle grafiky pochválím také hudební stránku hry. Mezi každou herní kapitolou vám hra pouští jednotlivé skladby povedeného soundtracku. Byť je to docela subjektivní záležitost, líbilo se mi třeba to, že některé skladby se v průběhu hry opakují a zároveň i postupem času drobně proměňují, což přidává onomu mysterióznímu nádechu hry. Současně si také určitě udělejte čas nejen na poslech herní hudby, ale i třeba na sledování vtipných hraných reklam od bratří Koskelových, které jsou také náhodně rozesety v televizích v herních prostředích. Je to rozhodně vítaná změna oproti skutečným reklamám, které se objevovaly v prvním díle.

Kopii, kterou nám studio poskytlo k recenzi, jsem hrál na PlayStationu 5, kde je na výběr mezi režimy Quality a Performance. Quality funguje v rozlišení 2 258 × 1 270 dopočítaném na 4K při 30 snímcích za sekundu. Performance hru renderuje v 1 505 × 847 a dopočítává na 1440p a snaží se dosáhnout 60 FPS. Já jsem se rozhodl pro 60 FPS, které hra opravdu povětšinou drží, a byť se sem tam lehce snímky propadly, nebylo to nic hrozného. Optimalizaci na konzoli tedy hodnotím jako dobrou.

Během hraní v prvních dnech, před nasazením úvodní aktualizace jsem zaznamenal pár otravných bugů (viz první dojmy ze hry), které však právě patch z prvního dne nejspíš vyřešil a zbytek hry už jsem žádné větší chyby nepotkal. Připomínám, že jak je to s chybami a výkonem v PC verzi nevíme, k dispozici jsme měli pouze PS5 kopii, nicméně soudě podle recenzí na PC verzi zřejmě optimalizace dopadla dobře napříč všemi platformami.

Alan Wake 2 je každopádně hra, která má určité prerekvizity k tomu, abyste si ji pořádně užili. Nejenom, že byste opravdu měli znát první díl a ideálně i zbytek tvorby Remedy, ale také byste měli být správně naladěni na typický finský humor, který i přes hororovou podstatu hry tu a tam převezme slovo. A zároveň je třeba se ponořit do tohoto poměrně komplikovaného světa nočních děsů, přeludů, psychologických poruch a tajemných jevů. Pak teprve Alan Wake 2 pořádně vynikne, a možná se z něj stane i vaše hra roku.

Jakožto hráč, který všechny tyto kritéria splňuje a zároveň jsem už před časem propadl onomu komplikovanému vesmíru studia Remedy, musím konstatovat, že Alan Wake 2 je další skvělé dílo. A to i přes to, že hororu jinak moc nefandím a laciné lekačky mě často spíše kazily dojem z hraní. Alan Wake 2 jinak perfektně zapadá do skládačky, na které Sam Lake pracuje už mnoho let. Věřím tomu, že s ní není ještě ani zdaleka hotový a já se na další dílky opravdu těším.