RECENZE: Final Fantasy XVI je epické fantasy, jaké tu nebylo roky

Nenechte se zmást šestnáctkou v názvu ani japonským původem hry, nové Final Fantasy si může vychutnat každý milovník žánru. Jde o technologicky strhující, syrové a překvapivě akční dobrodružství, které vás přiková před svítící obrazovku na opravdu dlouhou dobu.

Aktuálním trendem v herním průmyslu je zmatkování v názvosloví nových dílů zavedených sérií. Kvůli tomu tu máme například dvě Call of Duty: Modern Warfare 2, v případě „prvního Tomb Raidera“ je pak také potřeba vždy upřesnit, jestli zrovna myslíte toho prvního prvního z roku 1996, nebo druhého prvního z 2013. To samé pak jde říct třeba i o God of War, Need for Speed, Saints Row a mnoha dalších.

Nikdy jste Final Fantasy nehráli? Tak si odmyslete tu šestnáctku v názvu, hra na předchozí díly nijak nenavazuje.

Důvod, proč vydavatelé (nejen) herním novinářům takto komplikují život, je prostý – málokdo totiž chce naskakovat do rozjetého vlaku až x-tým dílem (viz neúspěch vynikajícího Uncharted 4 na PC). Lidé se vcelku oprávněně bojí, aby jim náhodou něco neuniklo. A co si budeme povídat, dohánět resty u vykopávek z minulého tisíciletí je dnes ochotný už jen málokdo. Jenže Japonci mají tyto marketingové trendy úplně na háku.

Římská šestnáctka v názvu nového Final Fantasy může neznalé zbytečně vyděsit, není ovšem jediný důvod. Jde o samostatnou hru, která s událostmi předchozích dílů nemá společného lautr nic. Odehrává se v jiném světě než všechny předchozí díly, představuje úplně nové postavy a jedinou návaznost na slavnou značku představuje jen pár drobných pomrknutí a „easter eggů.“

Dokonce si i troufám tvrdit, že ti, co nikdy žádný díl série nikdy předtím nehráli, budou ve výhodě, protože si neponesou břímě falešných očekávání ani je to nebude nutit neustále porovnávat s nostalgií notně vylepšenými vzpomínkami.

Pokud nebudete plnit vedlejší úkoly, budete ochuzeni o spoustu obsahu, třeba o jízdu na „pštrosích“ Chocobech.

Nové Final Fantasy je vysokorozpočtové dobrodružství, v němž si se svým hrdinou prožijete klasický fantasy příběh o podceňovaném outsiderovi, který shodou náhod jako jediný může zachránit svět. Na ploše přibližně čtyřiceti hodin přináší obrovskou porci napětí, nervy drásajících akčních scén, vypjatých emocí a všech těch dalších nezbytných prvků, které dohromady tvoří správné dobrodružství.

Jestli máte rádi zjednodušující srovnání, tak si představte Dragon Age: Origins, přidejte soubojový systém z Devil May Cry a syrovost první poloviny seriálu Her o trůny. Dochuťte špetkou tradičního japonského kýče a pokud se dokážete přenést přes občasné nelogické chováním hlavních postav, máte tu pravděpodobně horkého kandidáta na hru roku.

Souboje mají nejblíže k sérii Devil May Cry, však je také navrhoval stejný člověk.

Tedy ovšem jen v případě, pokud nejste jedni z těch lidí, kteří potřebují mít dění na obrazovce neustále pod kontrolou. Přibližně čtvrtinu Final Fanatsy XVI totiž zabírají filmové scény, kdy se děj posunuje bez vašeho přičinění a vy nemáte možnost tok příběhu jakkoliv ovlivňovat. Jednou mi dokonce gamepad „usnul“ v rukou, což znamená, že jsem po deset minut neměl potřebu zmáčknout nějaké tlačítko. Nabízí se samozřejmě otázka, proč hrát, když už si můžete rovnou pustit nějaký film? Odpověď je jednoduchá – FF16 má tak obrovské produkční hodnoty, že nechává většinu běžné televizní tvorby hluboko za sebou. Vzhledem k tomu, že hlavního hrdinu můžete alespoň občas ovládat, si pak s ním vybudujete vztah, jaký pouhé pasivní sledování obrazovky nedokáže nahradit.

Příběh je pořádně rozvětvený, naštěstí je neustále k dispozici podrobná encyklopedie.

Clive Redfield si prošel tragickou událostí, když mu během zrádného útoku vyvraždili větší část rodiny. Příběh je ale daleko více než jen pouhou cestou za pomstou. O nadvládu nad říší Valesthia bojuje několik zájmových skupin, společný mají akorát absolutní nezájem o životy prostých lidí. Nejnižší kastou společnosti jsou „nositelé“ (bearers), lidé s magickým nadáním, kterými většina pohrdá a zotročuje je. Pokud se vám chce, můžete tu hledat paralelu s aktuálně „cool“ tématy, jako je systémový rasismus, případně kolonialismus a otrokářství, rozhodně se však nemusíte bát, že by vám vývojáři nutili nějakou politickou propagandu. Naopak, jsou teď na sociálních sítích kritizováni za to, že je jejich dílo málo diverzitní, protože hlavními hrdiny jsou jen běloši.

Víceméně tradiční fantasy kulisy oživují „dominanti,“ lidé schopní převtělit se do obrovských démonů, kteří sami o sobě dokážou změnit průběh bitev. Asi vás nepřekvapí, že Clive je jedním z nich. Jeho proměny v oheň chrlící monstrum jsou ovšem velmi vzácné a dochází k nim jen tam, kde si scenáristé usmysleli. Vždy ale s sebou přinášejí pastvu pro oči. Jsou to jediné okamžiky, kdy se naplno projeví ona slavná japonská „ujetost,“ místní „Godzilly“ totiž svým na částicové efekty bohatým způsobem boje doslova přetvářejí okolní krajinu.

Výzvu nečekejte, alespoň na první dohrání neklade hra žádný odpor.

I „obyčejné“ souboje, kdy je Clive ve své lidské formě, ovšem stojí za to. Už v patnáctém dílu nebo remaku sedmičky autoři ukázali, že se místo tahových soubojů přiklánějí spíše k akčnímu pojetí, šestnáctka je pak z pohledu ovládání regulérní mlátička.

Útok na blízko, útok na dálku, úskok a čas od času nějaké to kouzelné kombo, s tímto repertoárem si vystačíte od začátku do konce. Vylepšování postavy se děje automaticky, nasbírané zkušenosti můžete vyměňovat akorát za trochu lepší statistiky oblíbených „speciálek.“ Je to ale taková ta hra, kdy se vám získané body akorát hromadí v menu a nemáte žádnou potřebu je utrácet. To samé lze vlastně říct i o vybavení, jednou za pár hodin si odskočíte k místnímu kováři, jestli náhodou nemá na skladě lepší meč nebo opasek, jinak lze práci s inventářem v podstatě ignorovat.

Souboje „dominantů“ jsou pastvou pro oči.

I na tu těžší ze dvou obtížností je totiž hra směšně jednoduchá. K dispozici máte neustále spoustu léčebných přípravků, ty se navíc v případě smrti automaticky doplňují. Pokud byste se čirou náhodou přesto zasekli, můžete na sebe navíc navléct kouzelné předměty, které vás například léčí, nebo dokonce automaticky aktivují úskok. To už však téměř hraničí s cheatováním. Chápu motivaci vývojářů, kteří chtějí, aby si jejich epicky rozmáchlou hru mohl vychutnat opravdu každý, vědomí nesmrtelnosti však poněkud ubírá z celkového zážitku.

Herní svět je rozdělený do mnoha vzájemně propojených lokací, rozhodně ale nejde o klasický open-world. Místy je koridor opravdu široký, při putování z bodu A do bodu B ovšem není žádná motivace prozkoumávat okolí, těch pár poházených truhel s drobnými za to opravdu nestojí. Průchod dějovou linií si můžete zředit mnoha nepovinnými questy, z nichž některé nabízejí pořádné odměny. Například možnost osedlat si ikonického ptáka Chocoba (funguje v podstatě jako klasický videoherní kůň) je podmíněna splněním na první pohled banálního podúkolu, který lze snadno přehlédnout.

Občas se cesta k cíli poněkud otevře, k opravdovým open-worldům má hra ovšem daleko.

I bez jejich plnění ovšem dostanete pořádnou dávku obsahu, pro běžného pracujícího člověka snad až příliš velkou. Pokud také patříte mezi ty, co si na hraní zvládnou utrhnout jen pár hodin týdně, hrozí, že ztratíte nit vyprávění. Naštěstí na to autoři mysleli, a tak kdykoliv můžete pozastavit a nahlédnout do encyklopedie, kdo je kdo a o čem se to v dané scéně vlastně mluví. Hra dokonce sama nabízí témata, která jsou v tu chvíli důležitá.

Jednotlivé části hry samy o sobě obstojí, až dohromady ovšem vytvářejí zcela strhující zážitek, od nějž se jen těžko dá odlepit. Podstatnou roli na tom má i vyšperkované technologické zpracování, které ždímá z PlayStation 5 maximum. A možná i víc než to, na internetu už se objevují svědectví o tom, že se během některých vypjatých scén konzole přehřívá a z důvodu bezpečnosti raději resetuje. To však naštěstí nemohu potvrdit.

Co ovšem potvrdit mohu, jsou občasné propady snímkování. Vzhledem k tomu, jaké grafické orgie se ovšem odehrávají na obrazovce, se to však dá odpustit. V detailech obličejů sice hra ztrácí, bohatě to však vynahrazuje epickými scenériemi a brilantní prací se světlem. Když si k tomu připočítáme monumentální orchestrální soundtrack, máme tu jeden z mála opravdu next-gen zážitků. To je ovšem s přihlédnutím k tomu, že tu s námi nové konzole jsou už více než dva roky, poněkud smutné.

Závěrečné shrnutí je vlastně jen formalitou. Her jako Final Fantasy 16 je bohužel tak málo, že si ho nesmíte nechat ujít ani pokud zrovna fantasy není vaším oblíbeným žánrem. Ano, jde jen o přímočarou popcornovou jízdu, která vám asi nijak zásadně život neobohatí, desítky hodin čiré zábavy ovšem za to stojí.