Přátelé, kterých mi moc nezbylo, mi říkají Sabreman. Mé skutečné jméno není důležité, stejně ti, kteří ho znali, nejsou většinou z tohoto světa nebo světy, ve kterých existovali, už nejsou. Jsem totiž starý, velmi starý.
Můj příběh, který vám budu vyprávět, začal po mých příhodách, kterým se dnes říká Underwurlde. Ještě předtím ale bylo mé první velké dobrodružství Sabre Wulf, které mi pravděpodobně přineslo mé dnešní jméno. Copak jsem vám to chtěl vlastně vyprávět. Á, už vím... Tak tedy mé třetí dobrodružství začalo v roce 1984. Z toho, co jsem za svůj dlouhý život prožil, to bylo nejúžasnější dobrodružství. Poprvé jsem se cítil jako celý muž ve všech rozměrech tohoto světa. Přiznávám, že v noci to s tím mužem nebylo až tak žhavé... No, moc se neusmívejte, nešlo o ženy. Bylo to jen trochu horší než ženy. Byl jsem totiž prokletý.
Jednou ráno jsem se ocitl v zakletém zámku. Jak jsem se tam dostal? Upřímně řečeno nevím. Mělo to asi souvislost s mými předchozími dobrodružstvími. Začal jsem tedy prohledávat zámek. Všude se válely různé věci. Našel jsem botu, lahvičku s jedem, ale i krásný diamant. Potkal jsem i několik strážných. Nejdřív jsem se jich bál, ale pak jsem pochopil, že chodí stále stejným směrem, jako by ztratili duši.
Tehdy jsem málem podlehl panice. Když tu pár dní zůstanu, budu tu asi chodit jako oni, napadlo mne tenkrát. V jiných místnostech jsem viděl magické hvězdičky, podivné medúzy, v prostoru vznášející se kvádry, skákající a hořící koule. Stručně řečeno, samá kouzla. Naštěstí to vypadalo, že těmto bytostem i věcem jsem zcela lhostejný. To jsem ale ještě nevěděl, co mne čeká.
Začalo to hned první večer. Přepadl mne podivný pocit a hned poté to se mnou začalo mlátit, jako kdybych odháněl roj včel. Naštěstí to rychle skončilo. Co však následovalo, nebylo moc příjemné. První úlevu, že podivný záchvat skončil, vystřídal šok. Byl jsem totiž vlkodlak. Doufaje, že je to jen přechodná záležitost, pokračoval jsem v průzkumu zámku. K ránu jsem našel místnost, ve které byl kouzelník. Nemluvil, jen zběsile chodil kolem kotle, ve kterém se něco vařilo. Když jsem vstoupil do místnosti, nějaké kouzlo nad kotlem, které se zjevovalo jako třpytivé hvězdičky, na mne zaútočilo. Unikl jsem v poslední chvíli ve z místnosti.
Poté počal další záchvat. Vyšlo totiž slunce a já se, naštěstí, vrátil do své lidské podoby. Po dalším průzkumu zámku jsem zjistil, že kouzelník je pravděpodobně jediná rozumná bytost v celém zámku. Vrátil jsem se tedy ke dveřím jeho komnaty. Opatrně jsem vstoupil. Tentokrát na mne nic nezaútočilo. Kouzelník mi poté prozradil podrobnosti mého prokletí. Vysvětlil mi, že jsem uvězněn v zámku a nabídl mi svou pomoc.
Pokud mu donesu všechny nutné přísady, uvaří mi lektvar, který mne zbaví prokletí a osvobodí mne ze zámku. Horší bylo, že jsem na to měl pouze čtyřicet dní. A vlastně nocí. Jako vlkodlak jsem totiž nemusel spát.
Vydal jsem se tedy hledat jednotlivé přísady. Nepovažoval jsem to za velký problém. Bytosti i věci v zámku mne přeci ignorují. Jaká byla chyba v toto doufat jsem zjistil hned v zápětí. Jak jsem předpokládal, přeměna ve vlkodlaka a zpět probíhala každou noc i ráno. Nakonec, dá se na to zvyknout. To jsem jednou vešel do místnosti, ve které poskakovala velká bílá koule. Když poskakovala po místnosti náhodně, nebylo problém se jí vyhnout. Jak jsem ale v zápětí zjistil, bylo to jinak. Později, když jsem vešel do místnosti, zaútočila koule přímo na mne. Já utíkal sem a tam, tam a sem, schovával se za různé předměty, poskakoval jak dávný přítel Dizzy. Naštěstí to přišlo. Totiž přeměna zpět na člověka. Měj jsem namále. Od té chvíle jsem musel být obezřetnější. V podobě vlkodlaka na mne některé bytosti a kouzla šly jak vosy na med, včetně kouzel jinak ušlechtilého kouzelníka. Když si vzpomenu na ty zběsilé útěky, ještě teď se mi rozbuší srdce, zježí chlupy a pálí tlapy, vlastně chodidla.
Jak jsem postupně procházel zámek, nacházel jsem jednotlivé ingredience kouzelníkova lektvaru. Musel jsem často používat veškerých svých fyzických i psychických schopností.
Postupně jsem je nosil kouzelníkovi a on pořád chodil kolem kotle, mlel a mlel ty svý zaklínadla a vařil a vařil. Jak přibývalo dní, naučil jsem se v zámku orientovat a přenášet věci tak, abych se pro ně nemusel příliš vracet. Co říkáte? Jestli se to celé povedlo? Jo, povedlo! Jinak bych vám to snad neříkal, ne?
Tak to je příběh, který dotváří hru Knight Lore - myslím, že není třeba děj dále rozepisovat. Svého hrdinu Sabremana či jeho vlkodlačí podobu vidíte vždy pouze v jedné místnosti. Místnost je vždy pravoúhlá, omezena čtyřmi stěnami. Z každé místnosti vedou alespoň jedny dveře, což je celkem logické. Díky tomu, že váš pohled je z rohu místnosti a z nadhledu, vidíte objekty přehledně po celé místnosti. Dvě bližší stěny jsou zobrazeny jako průhledné a vidíte pouze dveřní otvory, neboli futra. Při průchodu jimi se pak přepíná zobrazení do další místnosti. Místností je celkem stodvacetosm a pokud uvidíte mapu zjistíte, že zámek má opravdu zámecký půdorys.
Váš hrdina potkává několik postav (vědecky NPC), z nichž některých zneužívá k posunu různých předmětů, nebo k přenesení sebe sama. Jednotlivé postavy nejsou příliš inteligentní, ba dokonce by se o nich dalo bez uzardění napsat, že jsou přímo primitivní. Chodí stále po stejné cestě a pořád dokola. Když před ně položíte nějaký předmět, svoji cestu změní. To vás většinou stojí život. Logiku to má.
Jak již bylo zmíněno ve vyprávění moudrého a ostříleného Sabremana, je třeba nosit předměty kouzelníkovi a házet je do kotle. Ke kouzelníkovi můžete pouze ve své lidské podobě. Předmět, který po vás kouzelník chce, se zjevuje nad kotlem, Kouzelník nemluví. Proč by mluvil, kouzlí. Poté, co mu vhodíte požadovaný předmět a nezměníte se v té chvíli zrovna do vlkodlaka, objeví se po chvíli nad kotlem další předmět. Protože váš hrdina unese pouze tři předměty, je dobré zatím nechtěné předměty skládat v okolí kouzelnického doupěte. V každé místnosti vám totiž hra dovolí položit pouze dva předměty.
Knight Lore je dobře hratelný titul, jeho obtížnost je dobře nastavena. Chce to trochu tréninku na skoky. K dispozici máte pět životů, v zámku můžete nalézt další. Ovládat musíte pět kláves pro pohyb a skok, šestou klávesou sbíráte a pokládáte předměty. Dnešní emulátory umožňují ukládat aktuální pozici hry, což výrazně usnadňuje celou hru.
Grafika hry je pouze dvoubarevná, každá místnost je nasvícena jiným světlem, nicméně i tak to v ní vypadá velice přítulně - jak říkají angličané "kajndly." Unikátní je animace přeměny člověka ve vlkodlaka a naopak, která přímo demonstruje, jak málo snímky je možno vyjádřit pohyb, pokud se to umí. Zvuk ve hře je velmi dobře zpracován a skvěle dotváří atmosféru hry.
Hru Knight Lore vydala v roce 1984 firma Ultimate Play The Game, což se tenkrát stalo významnou událostí. Byla to první hra na ZX Spectru (o Amize a C64 nevím, sorry), která skutečně přidala třetí rozměr - a to způsobem zcela jedinečným. Za celé krátké a intenzivní dějiny ZX Spectra se jen málo hrám podařilo s tak skromnými výrazovými prostředky vyjádřit prostor a pohyb v něm. Dnes se tomu říká většinou RPG, dříve to byla pouze 3D hra. Ultimate Play The Game poprvé zvolilo zobrazení 2x1. Tento model zobrazení, nebo chcete-li engine následně používalo mnoho firem. Kromě již zmíněné firmy Ultimate ho využila a dotáhla k dokonalosti firma Ocean ve svém Batmanovi (1986 Ocean Software, Ltd., autoři Jon Ritman, Bernie Drummond) a o rok později v neuvěřitelně rozsáhlém a propracovaném Head Over Heels (1987 Ocean Software, Ltd., autoři Jon Ritman, Bernie Drummond, F. David Thorpe).
Doporučuji tuto hru každému vyzkoušet na některém z mnoha skvělých emulátorů ZX Spectra. Je dobré znát, jak začínalo 3D. P.S. A nepotřebujete k tomu ani grafický akcelerátor, navíc je ošetřeno i vypadávání a prolínání textur!
