Právě legendární Jaroslav Holík, jenž v dubnu ve 72 letech zemřel, byl posledním zlatým trenérem české dvacítky. V roce 2001 jeho výběr obhájil titul. Pak Češi měli bronz před deseti lety a pak už nic. Teď touží svěřenci Jakuba Petra konečně přejít čtvrtfinále.
Jiří Holík však už hokej nesleduje. „V hokeji jsem žil šedesát let, už to znám a už je to taková nuda,“ říká 71letý bývalý reprezentant. Raději s manželkou sleduje populární biatlon. „Když se netrefí, tak nadáváte,“ usměje se Holík. A jeho paní doplní: „Na muže jsme nadávali, že?“
Holík se viditelně cítí dobře. „Zaplaťpánbů, to jde,“ zaklepe si před rozhovorem v hotelu Hilton na čelo.
Myslíte, že může někdo napodobit vašeho bratra a vyhrát juniorský šampionát dvakrát po sobě?
Nevylučuju to, ale podle toho, jak ti mladí hokejisti u nás hrají, tak si myslím, že se to dlouho nepovede. Ale abychom zase tak nekritizovali, zaplaťpánbůh, že se pořád držíme v té špici. Není to sranda. Norsko, Dánsko, Švýcaři šli hodně nahoru, my jsme zůstali stát, nebo jsme šli v některých letech trošku dolů.
Takže nevěříte ani v medaili na mistrovství světa ve Finsku, kde má Česko docela silný výběr?
Nevím, netroufám si říct. Měli velké trable s trenérem Přerostem, možná pojede David Pastrňák z Bostonu, ale otázkou je, jak zapadne. Já už jsem tomu hokeji tak vzdálený, že o tom nechci moc mluvit, už do toho tak nevidím.
Opravdu hokej vůbec nesledujete? Nedívali jste se ani na úspěšnou reprezentaci na turnaji v Moskvě?
Na nějaké zápasy se určitě podívám, kousek jsem viděl. Vláďovi Vůjtkovi to přeju, protože vy byste se zase do těch trenérů pustili. Konečně vyhráli a jeho to taky povzbudí, že to není tak marné. Ale zase teď bude mít trošku problém, které hráče ze zámoří pozvat na mistrovství světa, které vzít z Evropy. Ale to je úděl. Je to jinak, než to bylo za našich časů.
Možná by bylo lepší dát větší šanci hokejistům z Evropy, co?
O tom není sporu. Ne každý hokejista, který hraje NHL, je dobrý pro národní mužstvo, o tom jsem stoprocentně přesvědčený. Jenom některý hráč z NHL může hrát za reprezentaci. To, že se dostal do NHL, měl určitou kliku, nebo si ho vyhlídli, neznamená ale, že je lepší než hráč v Evropě. A ti, co jsou tady, tak jsou hladovější a sportovec musí být hladový po úspěchu.
Vy jste od pondělka oficiálně mezi legendami českého sportu. Co to pro vás znamená?
Jsme ocenění s bráchou. Je to ocenění pro dva kluky z malého města, kteří chtěli hrát dobrý hokej, kteří chtěli hrát za nároďák, kteří chtěli být mistry světa, a to se jim splnilo. Vždycky je lepší, když člověka ocení, než když mu fanoušci nadávají. Zažili jsme totiž i momenty, kdy na nás lidi pískali a nadávali nám. Samozřejmě, že těch ocenění už se nám dostalo dost, ale je vždycky příjemné zapsat se do historie. Zvlášť, když se ta cena jmenuje Emila Zátopka, že jo?
Proč?
Bylo mi osm let, teprve jsem začínal. Ale všude se o něm mluvilo – Emil Zátopek, Emil, Emil. Při olympiádě v Helsinkách nebyla ještě televize, poslouchali jsme závody v rádiu nebo chodili do kina na týdeník, tam byly jediné záběry.
Koho byste do Sportovce roku volil vy?
Nikoho, což asi není správné. Nevolil bych sportovce z kolektivních sportů. Jarda (Jágr) je úžasný hráč, má úžasnou kariéru, ale to je kolektivní sport. My hokejisté musíme mít spoluhráče, jinak nic nedokážeme. Ale ta Zuzka Hejnová, nebo biatlonisté, nebo kdokoliv jiný z individuálních sportů si to musí vybojovat sám. Jedinou výjimku bych udělal u Dominika Haška v Naganu. Toho bych dal mezi individuální sportovce, ale jinak ne. My jsme závislí na spoluhráčích, bez nich můžete hrát jak bůh a je vám to houby platné.
Takže bylo lepší, kdyby probíhaly dvě ankety? Jedna pro sportovce v individuálních sportech, druhá v těch kolektivních?
Ne, to já bych jen toho sportovce z kolektivních sportů dal víc dozadu. Mně třeba vadilo, když Zuzana Hejnová brala v Londýně bronzovou medaili na čtyřstovce. To je náročná disciplína, známe ji z přípravy a to je něco úděsného! A ona pak ve Sportovci roku skončila jedenáctá. Ale každý to vidí jinak. To dělají novináři, ne? Jo, děláte to vy. Jak to uděláte, tak to je. Každopádně uznávám, že je to těžké, když v téhle malé zemi je těch úspěšných sportovců dost.
