V reprezentaci si zachytal v 65 utkáních, v roce 1958 ho v Norsku zvolili jako náhradníka nejlepším gólmanem mistrovství světa.
Průkopník brankářských masek v Československu oslaví za necelý měsíc sedmdesátiny. "Ale bude to velice skromné s rodinou. Sedmdesátka, to už není na velké slavení," usměje se.
Kdy jste naposled chytal ve výstroji?
Jo, to už je hodně dlouho. Poslední zápas jsem odchytal v Rondu, ale kdy to bylo, nevím. Přijeli sem kanadští old boys proti staré Kometě a bylo to v době, kdy Kometa hrála extraligu, možná v devadesátém. To mi bylo kolem padesáti, to ještě šlo.
Máte výstroj někde schovanou?
To ne, protože tehdy se všechno odevzdávalo. A masku jsem už několikrát hledal, vždycky ji někomu půjčím na výstavy. Byla teď na juniorském mistrovství v Liberci.
Kdyby dneska viděli mladí kluci vaši výstroj, asi by jim byla pro smích, že?
No. Sice toho mají hodně, jsou navlečení, ale váží to polovičku.
Vy jste ale hlavně byl první, kdo začal v Československu používat masku. Jak k tomu došlo?
V podstatě to bylo na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1961 v Ženevě a Lausanne. Mě k tomu donutily okolnosti, protože už v tom šedesátém jsem měl nějakou smůlu na zranění. Bylo pár těžších úrazů, zuby mi vypadly, tržné rány. A ač se říká, že gólman se nebojí, tak přeci jenom člověk po těch úrazech nějakou reakci má, že ucukává.
Prý jste masku odkoukal od Kanaďana Setha Martina.
Od něj jsme to ofotili normálně foťákem, ochmatali jsme si to, zkusili si ji. Potom jsme přijeli domů a zkoušelo se to nějak vytvořit.
Martina jste se na výrobní postup neptali? Já jsem anglicky vůbec neuměl, ten kontakt nebyl takový jako teď.
Takže jste šli metodou pokus a omyl...
Měl jsem kamaráda Karla Sůru z Hodonína, chytal první ligu. A on měl enormní zájem se do toho pustit. Největší problém nám dělal obtisk obličeje. A jestli měla maska k něčemu sloužit, tak ten obtisk musel být přesný. Než jsme se propracovali k sádrovému odlitku, tak to trvalo. Zkoušeli jsme to z včelích plástů, z vosku, ale k ničemu to nevedlo. Praskalo to a nedalo se to vytvarovat. Pak nám někdo poradil, ať zkusíme sádrový odlitek. Jenže nás nenapadlo, že bychom si měli vazelínou natřít obočí. Takže když jsme to sundali, tak jsme to strhávali i s tím a třeba i s kousky vlasů.
Jak masky dokázaly ochránit?
Rozhodně nešlo o ochranu proti tvrdé ráně. Když jste dostal do masky ránu, tak kůže stejně pod tím praskla, ale o něco míň.
Ze začátku vám prý spoluhráči nadávali, když jste dostal gól z nějakého závaru před brankou, že je to kvůli té masce?
Nikdo mi nenadával, to ne. To by si nikdo nedovolil. (úsměv) Ale nějaké tendence tam byly, proto jsem si to nechal ověřit u očaře u sv. Anny. A potvrdilo se, že je tam minimální odchylka do boku i dolů. Myslím, že ty mříže, co mají dnešní gólmani, zaberou daleko víc.
Kdybyste před olympiádou ve Squaw Valley nedostal ránu těsně vedle oka, která vám poškodila rohovku, myslíte, že byste neměl masku tak rychle?
Určitě to mělo nějaký posun dopředu. Ale už předtím jsem měl v roce 1959 vyražené čtyři zuby.Když se to pak stane třikrát čtyřikrát za sezonu, člověk o tom začne přemýšlet a chce tomu předcházet.
Jak byly takové masky odolné?
To se neměnilo tak jako dneska. To vydrželo hodně dlouho. Za celou dobu jsem mohl vyměnit maximálně tři čtyři masky.
Od té doby vámzranění tolik nepřibývala?
Ale jo, přibývala. Ale míň. To fungovalo třeba na odražené puky, na zásah holí, ale z tvrdé rány to stejně pod maskou prasklo. Největší problém byl s drátěnými chrániči zubů, to se vylamovalo. Někdo nebyl třeba zraněný ani tím pukem, ale drátama, které se zapíchly do tváře. Mně se to teda nestalo.
Ty štychy, co máte na obličeji, jste si počítal?
To ne, to se vědělo. To se nastřádalo.Skončil jsem na 106. (ukazuje místa, která měl zraněná i víckrát) Ale fakt to není vidět, se to vstřebalo hodně.
Už jste zmínil vyražené zuby v roce 1959. To vám přece udělal spoluhráč Jan Kasper na tréninku. A vy jste se měl za pár dní ženit.
To bylo ještě na otevřeném zimáku za Lužánkami. To bylo moc pěkné počasí, sluníčko, vítr. Hráli jsme na dvě, konec tréninku. Někdo stál přede mnou, nic jsem neviděl a najednou mi to přistálo někde tady na hubě, vypadly mi čtyři zuby.
A Kasper byl celkem ranař, ne?
Ten to uměl vystřelit. Ten měl razanci jak dnešní střelci, nebo se jim hodně blížil, abychom to nepřeháněli. Takže mě odvezli do úrazovky, kluci mi ty zuby i s kořenama vysbírali. Jeden mi ještě zaplombovali, dali mi to zpátky a v podstatě jsem se s tímhle ženil.
Jak vypadaly svatební fotky?
Nó. (smích) Tady (ukazuje na horní čelist) to bylo prasklý, ale spravili to dobře. Vydrželo mi to pět let.Ale pak jsme měli letní přípravu, hráli jsme fotbal a dostal jsem loktem.Tak se to zase vylomilo. To bylo jako ztrouchnivělé dřevo, takže pak jsem si dal zlatý můstek.
Novomanželský polibek vám nedělal problém?
To ne, to šlo. (smích)
Tehdy se začínalo hrát taky s hokejkou, že?
My jsme byli v Kanadě v tom roce 1960. To byl po dlouhých letech první zájezd. My jsme o tom něco věděli a teď jsme to viděli. Tak jsme to zkoušeli a ono to bylo účinné, trenéři to vyžadovali. Díky tomu jsem to měl taky roztržené tady pod bradou na krku. To bylo v Králově Poli. Jsem jel za bránou zastavit puk. Z jedné strany jel Danda, z druhé Potsch. No a Potsch, aby ho přibrzdil, tak mu dal háček, on vykopl nohy a takhle mě to šmiklo a bylo po hraní za brankou. (smích)
Dál jste to nezkoušel?
Ale samozřejmě, že jo. Na tohle se nemůže brát ohled a každý se s tím musí nějak vypořádat.
Když jste chytal, byly to vůbec pionýrské začátky, protože kontakt s cizinou nebyl prakticky žádný...
Tenkrát Jirka Hertl, bývalý brankář, založil letní kemp v roce 1956.To bylo jednou soustředění v Třeboni a další rok na různých místech.Tam byli pozvaní všichni gólmani z ligy. Probírala se hlavně teorie. Jak máme vyjíždět a zmenšovat úhly.Do té doby jsme v podstatě stáli jen na brankové čáře. Tenkrát vznikla brankářská komise a díky panu Hertlovi se to dostalo na výbornou úroveň.
A tehdy to pomohlo, že?
Samozřejmě. To byla vynikající věc, člověk se spoustu věcí dozvěděl a převedl do praxe. Takové věci urychlují růst gólmana. Dneska už to ti kluci znají odmala, zatímco já jsem se některé věci dozvěděl třeba až v pětadvaceti. Když se dneska ten kluk tohle dozví v deseti a začne s tím pracovat, tak by měl být teoreticky lepší než já ve dvaceti. Ale k tomu ještě potřebuje hlavu.
Sledujete teď nové trendy v přípravě, v chytání?
Jo, sleduju. Dívám se na všecko. Změnila se technika pohybování, ale ty zásady jsou pořád stejné. Klade se větší důraz na práci holí, puky se víc odrážejí. Používá se lepší bruslení po ledě. Změnil se rozklek, používá se hokejka jako příložník. Je to dané i materiálem.
Co vám na dnešních gólmanech vadí?
Že hodně padají, hrají hodně na ledě. To je tak osmdesát procent brankářů. Ono je to občas účinné, když to někdo udělá dobře a spadne včas. Když je hráč čtyři metry od brány, dobře, ale plácat se tam, když je hráč na modré čáře. A pak nestíhá vstávat.
Je styl našich brankářů odlišný?
Já myslím, že je to skoro stejné. Dřív se třeba ti naši rapidně lišili od Rusů. I Kanaďanů, ale tam se možná padá ještě víc než tady. Navíc jejich gólmani jsou zvyklí hlavně vykrývat prostor, už moc nepočítají třeba s eventualitou, že by mohla přijít nahrávka. U nás jsou vedení k tomu, aby pokryli hráče s pukem, ale byli schopní reagovat ještě na odražený puk nebo nahrávku.
Za pár týdnů budete mít při narozeninách příležitost podívat se zpátky.
Pozvete si bývalé spoluhráče? Tak to opravdu nevím. Já totiž na oslavy fakt moc nejsem.
Proč vám říkali "náčelník"?
Byl jsem vedoucím takové karetní skupiny, tak mě museli respektovat. Potsch, Scheuer, Bárta. Nás to bavilo, když jsme jezdili v autobuse.
Kdo shrábl bank nejčastěji?
My jsme hráli o pěťáky. (smích) Hrála se bulka a už se ani nepamatuju, co všechno. To bylo snad třicet různých her.
Potkáváte se ještě s některými?
S Brňákama se s některými potkáme. Nedávno jsem byl pozvaný do Pardubic, tak tam jsem se potkal s těmi, co jsem ještě začínal. A s nároďákem jsou občas srazy.
Lužánky jsou pro vás asi smutný pohled?
To jo, když člověk jede okolo stadionu, tak to je hrůza, jak je to v dezolátním stavu. To člověka až skoro bolí. Ale má se to bourat, že jo? A halu mají namyšlenou jinde.
