Devatenáctou sezonu pracuje pro Columbus Blue Jackets. V ročníku 2012/13 coby manažer přispěl k plzeňskému titulu. Hokej poznal z různých stran. I proto může posoudit, co znamená průlom dvacítky na šampionátu v Buffalu. A zda Češi smějí doufat v jasnější zítřky.
Co napovědělo představení juniorů o stavu českého hokeje?
V porovnání s minulostí přišlo jisté zlepšení. Čtvrté místo je slušné.
Nicméně?
Kdo sledoval čtvrtfinále s Finy a rozumí hokeji, viděl zápas dospělých s dětmi. Nikdo by se nemohl divit, kdybychom vzhledem k obrazu hry prohráli 3:7. Mač sedl brankáři Kořenářovi, Finové neproměňovali šance. Sešlo se to pro nás skvěle.
Lze namítnout, že tak to na turnajích chodí, že?
Jasně, ale přiznejme si, že jsme se mezi čtyři nejlepší dostali spíš náhodou. Svědčí o tom následující výsledky s Kanadou (2:7) a Amerikou (3:9). Myslím, že Finové by byli zámořským týmům vyrovnanějšími soupeři, nedostali by tolik gólů.
Nadějně však vypadaly i výkony v základní skupině. Co vy na to?
Ano. Ročníky 1999 a 2000 se u nás povedly. Ale k dobrým útočníkům a nadprůměrným gólmanům chybí kvalitní obránci. Když se to sečte, do elitní čtyřky prostě nepatříme. A když třeba příště zase náhodou zvládneme čtvrtfinále, na medaile to v žádném případě nevidím.
Dvacítka působila mnohem zdravěji než před nějakými osmi lety, kdy za trenéra Přerosta sbírala potupné výprasky. Platí, že se objevuje víc velkých talentů, avšak stále jich je málo?
V počtu hráčů světové úrovně se absolutně nemůžeme srovnávat s Kanadou, Amerikou nebo Švédskem. I Finové přivezli víc takových borců - aspoň o tři víc v útoku a o tři víc v obraně. Vzadu jsme měli akorát Libora Hájka, což nestačí. Právě v tomhle se ukazuje, jak na tom náš hokej doopravdy je.
Libor Hájek (vpravo) z Tampy Bay brání Leeho Stempniaka z Colorada.
Spolu s kolegou Jiřím Hrdinou jste si před třemi lety stěžovali, že při pátrání po kandidátech na NHL nemá smysl sledovat juniorskou extraligu. Že je v ní příliš mnoho týmů a nesmyslně rozředěná kvalita. Platí to i nadále?
Bohužel. Dokud v ní bude osmnáct mančaftů, nic se nezmění. Pořád si myslím, že je prospěšný slovenský model - nechávají hrát reprezentační dvacítku v extralize. Ti borci jsou zvyklí na chlapský hokej, takže přiletí na mistrovství a neleknou se Američanů ani Kanaďanů. Kouč Ernest Bokroš mi říkal: „Bez tohoto opatření bychom dávno spadli.“
Doporučil byste ho i českému svazu?
Absolutně! U nás je naštěstí pozitivní jiná věc. Víc kluků se objevuje v extralize a první lize dospělých. Někteří agenti - hlavně Aleš Volek - mluví s manažery klubů a nechávají nejlepší klienty doma pod podmínkou, že budou hrát v áčku. Jinak je vyvážou ze smlouvy a pošlou do kanadské juniorky, kde po nich skočí. Motivaci mají i manažeři.
Odstupné 260 tisíc dolarů za přímý přestup do NHL?
Přesně! Dneska se strašně těžce shánějí peníze. Je pryč doba hojnosti. Sponzoři nejsou tak štědří. Kde najdete pět milionů korun? Nikde. Proto manažeři, jako Dušan Salfický v Pardubicích v případě útočníka Martina Kauta, tlačí na trenéry, aby šikovné kluky využívali. Chvíli je sice musí opatrovat, pomáhat jim. Ale po půlce sezony si zvyknou a svou roli už v pohodě zvládnou.
Takže přestává platit zhoubné rčení „mládí není zásluha“?
Ježišmarjá! Tak může mluvit jen člověk, který nerozumí hokeji. Zeptejte se Martina Straky nebo Roberta Reichela, jak začínali. Martin (majitel Škody Plzeň) mi říkal: „Mně v sedmnácti v áčku pomohli, tak proč bych já teď nepodpořil kluky, kteří mají budoucnost?“ Vláďa Růžička taky naskočil brzo mezi chlapy, i proto dává prostor dorostencům a juniorům - třeba Jakubu Laukovi.
Loni šli Martin Nečas a Filip Chytil z extraligy rovnou do prvního kola draftu NHL. Doma dostali šanci, kluby vydělaly. Z takového přístupu mohou mít prospěch všichni zúčastnění, že?
Samozřejmě. Takový hráč půjde o pět let později zpátky z Ameriky a rád se vrátí do týmu, který mu pomohl a zacházel s ním férově. Bylo by úplně zcestné a hloupé, kdyby mu lidi v klubu škodili.
A přece to tak mnohdy chodilo...
Ano. Naneštěstí. Ale konečně se to mění, což je dobré pro všechny. Pro kluky, manažery, malé děti a jejich rodiče, kteří vidí, že v českých oddílech je nějaká perspektiva.
Filip Zadina oslavuje svůj gól s českou střídačkou.
Nevadí, že nadaní chlapci jako Filip Král, Libor Zábranský či Filip Zadina přesto raději přestoupili do kanadské juniorky, protože věřili, že v zámoří najdou lepší podmínky pro růst?
Každý je v jiné situaci. Ale hlavní je, že existuje volba a trend se mění. Když kluk zůstane doma a hraje mezi chlapy, neuškodí mu to. Podívejte se na Michala Kvasnicu nebo Jana Jeníka, kteří v sedmnácti válí v první lize dospělých. Pro nás skauty je to znamení, že v nich něco je.
Reprezentační áčko čeká na medaili z mistrovství světa či olympiády skoro šest let, nejdéle v dějinách. Věříte, že ho generace Pastrňáka, Vrány, Zachy, Nečase a Zadiny zase zvedne výš?
Určitě. Velmoci by mohly postavit i tři silné mančafty. Ale na jednom turnaji potřebujete jen jeden. Za nějakých pět let můžeme poskládat tři opravdu kvalitní lajny, sejdou se nám čtyři výborní obránci, zachytá nám gólman... A můžeme porazit kohokoliv. Šance tady je. I na draftu se ukazuje, že Češi jdou nahoru. Jen se nesmíme bát dávat mladým šanci.
