Zdařilé vystoupení v základní skupině a vydřený čtvrtfinálový postup přes Finy ilustroval, že propad českého hokeje se zastavil. Semifinálový krach s Kanadou (2:7) i lekce v zápase o bronz zase ukázaly, že Česko od hokejových mocností dělí daleko víc než jen Atlantický oceán.
„Upřímně si myslím, že čtvrté místo je nyní maximum,“ vykládal Pešán v telefonickém rozhovoru pro MF DNES i po turnaji před novináři.
Mladíci po 13 letech přešli přes čtvrtfinále. Ovlivní dva debakly na závěr hodnocení turnaje?
Dojem to zkazilo určitě. Ale pořád je to hodně čerstvé. S odstupem času se však přestane v hlavě honit myšlenka, jak jsme prohráli, a zůstane vzpomínka, že jsme udělali v takové konkurenci semifinále, což je úspěch.
V duelech s evropskými spolufavority jste odehráli přinejmenším pasáže, v nichž jste byli lepším týmem. Je rozdíl mezi Evropou a zámořím tak markantní?
Není náhoda, že jsme od Kanady a USA dostali sedm a devět gólů. S týmy z Evropy kromě Finů jsme hráli ve skupině. Semifinále a zápas o bronz na půdě severoamerických týmů, kde se pro jejich úspěch vytváří obrovská podpora, jsou o dost těžší. Je to i tím, že juniorský hokej je živelný, kluci jsou mladí. Ale rozdíl mezi námi určitě je.
MS do 20 letMarný boj o bronz |
V čem?
Nemáme tolik kvalitních hráčů, kteří by se mohli srovnávat se zámořím. Kanada i USA mají obrovskou kvalitu a vybrat fyzicky i mentálně silné hráče pro turnaj je pro ně určitě lehčí. My naopak musíme hrát jako ve čtvrtfinále proti Finsku - být naprosto disciplinovaní, hrát s totálním nasazením, bojovností a velkým srdcem. Dovednostně zatím asi nejlepší týmy přehrávat nebudeme.
Je něco, co byste jako kouč v průběhu turnaje udělal jinak?
To víte, že bych udělal pár věcí jinak. Třeba bych za stavu 0:3 s USA neodvolával brankáře. Myslel jsem, že dám týmu impulz a s novým brankářem začneme hrát lépe defenzivně, víc si budeme věřit, ale během třetiny jsme dostali ještě čtyři góly a Pepu Kořenáře jsem musel vrátit do branky. Tohle třeba byl vyloženě nepovedený tah. Ale nechci teď pranýřovat sám sebe. Udělal jsem spoustu chyb, ale i dobrých rozhodnutí. A nemám pocit, že bych udělal všechny věci úplně stejně.
Kdybyste měl příležitost, co byste navrhl, aby se změnilo v českém mládežnickém hokeji?
Myslím, že se obecně musí v České republice změnit společenská kultura. Když jsem viděl, jak se k sobě chovali hráči, rozhodčí, rodiče, pochopil jsem, že v tomhle kulháme za světem. Není to jen o hokeji, ale je to otázka celé společnosti od politiků počínaje. Musíme každý svým malým příkladem začít tvořit trošku jinou kulturu, ať je to hokej, nebo jiná oblast.
Co konkrétně vás k téhle myšlence přivedlo?
Třeba obrovský respekt k rozhodčím. I když občas chybovali, člověk jim to odpustil, protože se chovali slušně a ne arogantně. To byla věc, která se mi líbila. Dále to byla celková úroveň zápasů, co se týká chování hráčů. Nikdo nesimuloval, nikdo nepadal. Kromě posledních zápasů, kdy si Američané i Kanaďané trošku pomáhali k medailím. Ale celkově to byl velmi slušný turnaj.
A kde ztrácí Česko po hokejové stránce?
Máme ranou specializaci. Chování rodičů i trenérů není takové, jaké by pro vývoj hráčů mělo být. Mladí hráči jsou nevychovaní z domova, nejsou vychovaní od trenérů, nerespektují ani učitele. Jsme v začarovaném kolečku. Potom rodiče za drahé peníze honí dovednostní trenéry, aby doučili kluky bruslit. Ve vyspělých zemích vyrůstají hokejisté v klidném prostředí, pracuje se na dovednostech. U nás se to drtí až v situacích, když se v juniorce zjistí, že hráč neumí skoro bruslit. Těch věcí je milion. Ale všechno začíná od rodičů a trenérů v mládeži.
Budete se to snažit nějak změnit? Vypracujete například pro svaz nějaká doporučení?
Něco asi zkusím vymyslet. A zkusím v našem klubu jít příkladem.
Do Buffala jste si odskočil z extraligového Liberce. Čím vás turnaj obohatil?
Moc mě to bavilo. Otevřelo mi to oči, co se týká hráčských dovedností. Speciálně zakončení je nesrovnatelné s extraligou. Je krasné se dívat na hráče, kteří v nejbližší době budou hrát nebo už teď hrají NHL.
V kombinaci s klubovou prací je to však velice vyčerpávající. U dvacítky vám končí smlouva. Může člověk tuhle roli zvládat dlouhodobě?
Pochybuju. Ale mám teprve den po turnaji, člověk je velmi unavený a trošku zklamaný ze závěru.
Lákalo by vás pokračovat? K medaili chyběla jediná výhra.
Nejsem teď schopen říct. Hokej mám rád, ale uvidím po několika týdnech, jaká bude situace. A medaile zůstává motivací. Hlavně ročník 1999, který tvořil půlku letošního týmu, může jet na mistrovství světa i za rok. A příští tým může být ještě silnější.
