„To číslo je příšerný, začínám ho skoro nenávidět,“ durdil se naoko havlíčkobrodský rodák. „Už před dvěma lety jsem měl málem depresi, když jsem si uvědomil, že je to padesát let od maturity,“ dodal.
Uteklo to rychle?
To teda jo. Však jsem si taky řekl: Ty vole, ty už jsi starej. (směje se) Přitom si pamatuju, jak jsme tehdy po úspěšné maturitě táhli nocí.
Chodíte na třídní srazy?
Samozřejmě. Teď už je v Brodě pořádáme každý rok, vždy v květnu. Musíme, protože hrozně rychle vymíráme. Nikdo neví, jak dlouho tady ještě bude.
Vám by nikdo 70 let nehádal, vypadáte pořád dobře...
No jo, ale ten věk mi nikdo neodpáře, a nevíte ani dne, ani hodiny. Vždyť kolik kamarádů, se kterými jsem hrával, už tady není. Třeba Ivan Hlinka, Jarda Jiřík...
Když pomineme ono číslo, tak se cítíte fit?
To zase jo. Na rozdíl od bráchy, který si důchod teda užívá dost pekelně. Vždycky jsme si plánovali, jak budeme ve stáří sedět v klidu a pohodě, a on dopadl takhle. Zrovna teď někdy byl zase v nemocnici na výměně krve.
Slavný československý hokejový reprezentant Jiří Holík 9. července oslaví sedmdesátiny.
Vídáte se pravidelně?
Spíš si pravidelně telefonujeme. Hlavně při fotbale. Já fandím Barceloně, on Realu Madrid, a když jsou zápasy, tak je schopný mi zavolat třeba pětkrát za večer. Vždycky spustí to svoje: Vždyť oni u toho chodí, na to se nedá koukat, jak jim můžeš fandit. (směje se)
Předpokládám, že i v těchto dnech je fotbal tématem číslo jedna, nebo se snad na šampionát v Brazílii nedíváte?
Ale jo, koukám. A taky na atletiku, ta mě moc baví. Co se týká fotbalového mistrovství, tak si myslím, že to nakonec vyhrají Němci. Díky svojí disciplíně a houževnatosti. I když, kdo ví, může se stát ledacos.
Co tenis, ten vás nechytil?
Jo, taky, ale Wimbledon byl hlavně odpoledne, a to já trávím tady na golfu pěkně se sekačkou.
A co děláte dopoledne?
To je ze mě kavárenský povaleč. Chodíme s manželkou a kamarády do Tesca. Majitelem restaurace je tam nějaký Venca Fiala, který chodil na školu, kde jsem učil. Někdy mi se smíchem připomene, že jsem mu občas jednu vrazil. (směje se)
Vy si na to už nepamatujete?
Konkrétně na něj ne, ale je pravda, že když byli kluci hodně rozjívení, tak jsem na ně křičel, nebo je rovnou plácnul. Proto vím, že bych dneska jako učitel nevydržel na škole ani den. Hned by mě vyhodili.
A jaký jste byl vy sám student?
Docela to šlo, to s Jardou měla mamka větší trable. Já občas donesl nějakou trojku, ale jinak jsem to zvládal na dvojky.
Jiří Holík
|
Váš bratr byl odjakživa bouřlivák? Nesnažil jste se ho někdy usměrnit?
Vždycky byl takový. Máme rozdílné povahy. A říct mu něco? V dospělosti je to zbytečný, a když jsme ještě byli malí, tak jsem musel poslouchat já jeho. On byl starší a silnější. Jednou jsem si bez dovolení půjčil jeho favorita a dostal jsem takového „bubeníka“, že jsem se nestačil divit. (směje se)
Vraťme se k vašemu blížícímu se jubileu. Jaká bude oslava?
Být to na mně, tak bych neslavil vůbec. Jenže s dcerou mám problém, ta by kvůli tomu nejraději uspořádala mezinárodní sympozium.
Sedmdesátka se přece musí oslavit...
Ale houby. Tak trochu doufám, že by mě mohl zachránit Karel Gott. Ten má teď taky někdy narozeniny, takže pro novináře bude určitě zajímavější. (směje se)
Nerad vzpomínáte na minulost?
Já nevzpomínám vůbec. Jedině, když přijde někdo jako vy, který pak do mě vrtá, abych si něco vybavil. (usmívá se)
Tak já to zkusím, prakticky celou svoji kariéru jste strávil v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě. Nikdy vás nelákal jiný kraj?
Ale jo, když mi bylo 19, tak už jsem byl ve Spartě. Jenže Jarda si tehdy zlomil nohu a táta mi oznámil: Brácha potřebuje pomoct, tak půjdeš za ním na vojnu do Dukly. Mně se tehdy vůbec nechtělo, mamka mi pak vyprávěla, že jsem hrozně zuřil.
Nicméně jste poslechl...
Protože to jinak nešlo. My měli doma takovou demokracii, že táta řekl: Nekecej a plav! A bylo rozhodnuto.
Představoval jste si někdy, co by bylo, kdyby...?
To víte, že mě napadlo, jak bych v tom velkém městě uspěl. Ale taky musím říct, že po sportovní stránce jsem odchodem do Jihlavy určitě vydělal.
Konec kariéry jste potom strávil v zahraničí. Jaká byla tahle část vašeho života?
Skvělá. Hlavně v Německu v Rosenheimu bylo nádherně. Krásné prostředí, hora za barákem, fajn lidi. Jestli tam někdy pojedete, tak si na mě určitě vzpomenete. Nádhera. Pořád tam mám kamarády a jednou ročně za nimi vždycky vyrazím.
Pojďme zpátky k realitě - staráte se o golfový areál zetě Marka Pakosty mezi Brtnicí a Přísekou. Předpokládám, že tuhle hru také ovládáte. Nebo ne?
Já? Já ovládám sekačku a hrabičky. (směje se) Vždycky, když to tady dodělám, tak si pak sednu a kochám se. Jsem takový amatérský správce hřiště, greenkeeper.
Takhle jste si svoje stáří představoval?
Asi jo. Abych měl co dělat a zabavil se. A tohle tady to přesně splňuje. Je to takový můj relax.
Nechybí vám nabité tribuny, před kterými jste většinou hrával?
Kdepak, mně to vyhovuje přesně takhle. Já už bych ani na ten fotbal nikam nejel. V televizi je to paráda, rád se na sport dívám. A kolikrát se směju tomu, v čem jsou lidi schopní do hlediště přijít, ale pro mě už to není.
