Přijeli jsme s fotografem za čerstvě 69letým Jiřím Holíkem do golfového areálu v Přísece u Jihlavy, kde prý pracuje jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu, jak sám řekl.
Ačkoliv byl rozhovor předem domluvený, hokejová legenda říkala, že s námi mluvit nechce, protože nemá moc času, a hlavně prý už rekordman v počtu startů za reprezentaci všem všechno řekl. Jak ale dosekal trávu na „greenu“, vyndal židle z čerstvě zprovozněné klubovny na terasu, s jejímž vybudováním mu pomáhala manželka Marie, usadil se, odložil golfové rukavice a pronesl: „Tak povídejte.“
Oslavil jste 69. narozeniny.
Tohle já už moc neřeším. Jediné dobré je to, že vždycky dostanu lahvinku suchého červeného vína. (usmívá se) To jsem rád. Ale že bych nějak řešil narozeniny a svátky, to už vůbec ne.
Jiří Holík■ Bývalý hokejový útočník, narodil se 9. července 1944 v Havlíčkově Brodě. ■ Je rekordmanem Československa v počtu odehraných zápasů za hokejovou reprezentaci, připsal si 319 startů. ■ Za „repre“ se zúčastnil 12 MS, na nichž získal 11 medailí (3 zlaté, 5 stříbrných a 3 bronzové), dále má také čtyři „placky“ z OH (2 stříbrné a 2 bronzové). ■ Svůj hokejový život spojil hlavně s Duklou Jihlava, se kterou získal sedm titulů mistra republiky. |
Věnujete se teď správcovství golfového areálu, který vlastní váš zeť Marek Pakosta...
Já jsem se padesát let pohyboval na zimních stadionech, ať už v těch mizerných na začátcích, třeba v Brodě nebyly ani kabiny, až po ty luxusní v Americe. Ale mě už to prostředí unavovalo. Ty lidi, hulákání... A tady na golfu je takový krásný klid. Druhá věc je, že já jsem důchodce, a než bych celý den strávil v kavárně s kamarády, to už je moc dlouhé. Kavárenským povalečem mi stačí být jen dopoledne. Odpoledne si takhle „blbnu“ na golfu.
Co si představit pod pojmem blbnutí? Jaká je náplň vaší práce?
Dělám všechno možný. (usmívá se) Já jsem takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Teď jsem zrovna s manželkou vybudoval tuhle terasu. (ukazuje pod sebe) A pak sekám, uklízím. Zkrátka dělám vše, co je potřeba.
A manželka vám tedy pomáhá?
Sem tam. Ona má zas dost práce doma se zahradou, ale konkrétně s tou terasou pomáhala. A ještě tady sázela kytky.
Už jsem myslel, že jste zase bez ní. Protože při hokejové kariéře jste se určitě tak často neviděli, a když jste teď na golfu, tak se nabízelo, že ji zase opouštíte.
Ne, tak to není. (úsměv) Já jsem teď s manželkou pořád. A na rozdíl od některých chlapů jsem s ní rád. (úsměv) Dopoledne jdeme do kavárny, to jsme kavárenští povaleči, a odpoledne pak jedu na golf.
Jinak se o areál staráte sám? Myslím teď sekání a obsluhu.
Když je tady hodně lidí, tak přijedou pomáhat holky s vydáváním míčků a občerstvení.
Lidi jezdí?
Jezdilo, ale teď zrovna moc ne. Jak je červenec a lidi mají dovolené, tak jich tolik není.
Přejděme k jinému tématu. Nedávno vás vzali za rekordních 319 zápasů v repre do Síně slávy.
Tohle už je všechno za mnou. Jako samozřejmě, každé ocenění je hezké, ale v mém věku je nejdůležitější, že jsem jakžtakž zdravý a že můžu pracovat... Já už ty Síně slávy nějak neřeším. Nedávno přijel nějaký fanoušek, který dělá u Kladna hokejové muzeum. Přivezl mi fotku medailí, které jsem získal. Já byl jak ruský generál. (směje se) To je nějaký úžasný fanda, který chce udělat pěkné muzeum. Protože jako to, co má Český svaz někde v O2 areně, to je tragédie.
A on chtěl po vás, abyste mu zapůjčil medaile?
Já už nic doma nemám. Od hokeje nemám doma nic. To je za mnou…
Co se reprezentačních zápasů týče, na který z těch 319 vzpomínáte nejraději?
To už po mně nechtějte. Pro mě je to takový velký celek... Ale tak možná ten v tom roce 1972. Jednak kvůli sobě, vlastnímu egu, ale taky kvůli rodičům. Ti v mládí neměli moc lehký život. Komunisti jim sebrali živnost, táta musel do cihelny. Chtěl, abychom sportovali, dělal pro to všechno možné. Když se vždycky Jarda (bratr – pozn. redakce) hádal s tátou, tak mu táta říkal: „Až budeš mistr světa, tak do toho taky můžeš kecat.“ To vítězství tedy bylo zadostiučinění a mám to v hlavě, ale snad především kvůli rodičům.
Od té doby do toho bratr Jaroslav kecal ještě víc?
On se přel s tátou hodně. Já ne, já jsem se pousmál, buď jsem si myslel svoje, anebo jsem mu dal za pravdu. Ale s tátou se moc hádat nedalo. Ten měl u nás pravdu, a hotovo.
Přísná laťka vám pomohla i v hokeji?
Samozřejmě. Já dneska nechápu tu jejich americkou výchovou, nebo jak tomu říkají, pořád chválit a být pyšný... Táta nás v životě nepochválil. Pořád jsme byli pod kritikou. My jsme měli jinou výchovu. Nemůžu zas říct, že bychom trpěli, ale bylo to jiné. Přijeli jsme v pět hodin ráno ze zápasů jako dorostenci nebo žáci, do školy se nám nechtělo, ale táta řekl: „Nekecej a mazej. A hotovo!“
A když jste odmlouvali?
To jsme si k tátovi nedovolili. Jarda později, až když byl dospělý.
Mluvil jste o tom, že teď dbáte hlavně na zdraví. Ve srovnání s bratrem vypadáte daleko lépe.
Brácha je na tom teď mizerně. Ten se pere. A já se přiznám, že já bych to asi nedokázal.
Vídáte se?
Jo. A hodně si voláme... Nejvíc se hecujeme kolem fotbalu, hlavně při Lize mistrů. On fandí anglickým klubům, já Barceloně. Takže mi pořád volá a říká: „Ty vo.., jak
se na to můžeš dívat, vždyť oni u toho furt jen chodí.“ (směje se) Voláme si každou chvíli. Někdy za ním zajedu, protože on už v Jihlavě moc nebývá. Když nejde do nemocnice, tak je ve Světlé. Jezdí tam na traktůrku nebo si jde zahrát mariáš. Ale teď přes léto jsem ho osobně moc neviděl, protože jsem dost na golfu. V zimě často.
"Na Duklu nechodím od doby, kdy na nás lidi řvali, ať táhneme. Jednou jsem se zařekl a to platí." |
Jaroslav Holík si i přesto, že musel podstoupit v prosinci 2011 amputaci části levé nohy, stále drží tu svoji povahu a kritizuje.
To jo, no. (úsměv) To je jeho nátura. Já jsem už od mládí byl takový pohodář, on se naopak stále něčím zaobírá. A nejen hokejem, ale i jinými nešvary, které jsou třeba v politice. Já to samozřejmě taky sleduji, ale zpovzdálí, abych o tom věděl. Ale abych se rozčiloval nebo něco napravoval... Stejně se nic nezmění. On to Jarda poznal v politice, když byl v Jihlavě v městském zastupitelstvu. On říkal: „Ty vo.., ono se o něčem má hlasovat, ale přitom je to už všechno dávno rozhodnutý...“ To tam člověk pak sedí jako blbec.
A nestyděl jste se někdy za jeho slova? Protože každý si vás jako bratry spojoval.
No jo, tak samozřejmě si to vztahují. (směje se) Ale oni už pak věděli, že ten, kdo remcá a co se pořád s někým pře, je brácha. Mě znali jako pohodáře.
Sledujete v současnosti hokej?
Hodně zpovzdálí. Asi proto, že jsem se tomu padesát let věnoval. Mě třeba teď víc zajímá atletika, pravidelně sleduji Diamantovou ligu. Anebo i na ten fotbal se dívám častěji než na hokej.
To, že se nepůjdete podívat na Duklu Jihlava, stále platí?
Jednou jsem se zařekl a to platí. Strávil jsem tam snad dvacet let, vyhrál sedm titulů. A aby pak na mě a na bráchu lidi řvali, ať táhneme... Samozřejmě, že jsme šli. A už tam nepůjdu. Ale to v Česku není ojedinělé, to už řvali na Honzu Kodeše (tenisová legenda), Tondu Panenku (fotbalová legenda) a na jiné hráče. To tak u nás chodí, v Americe je to jiné. Ale tak když řvali na mě a na bráchu, ať táhneme, navíc brácha byl, ať jako hráč nebo trenér, u všech titulů, které Jihlava získala, a oni pak na něj řvou: „Holík ven!“ K tomu já nemám komentář.
Klasická česká povaha.
Ano, přesně tak. I když možná od nás na Východ to bude třeba horší, to nevím, ale na Západě to není.
"Předloni ještě nebyl žádný Lev Praha. Najednou přišel a hraje KHL." |
Ještě přejděme k jednomu tématu. O vás se ví, že jste do roku 1985 hrál hokej. Co ale bylo s vámi pak, kromě toho, že jste pracoval v Dukle jako prezident?
Byl jsem v západním Německu, v Rosenheimu, to byly krásné roky. Už jsem byl z třinácti čtrnácti let v národním mužstvu vyšťavený jak vycucaný citron. Ale byly to nádherné roky. Pak jsem působil ve Vídni. A pak už jsem byl unavený ze stereotypu. Šel jsem tedy učit, protože jsem v Brně dodělal pedagogickou fakultu, ale zase jsem byl ve sportovních třídách.
Čili pořád hokej.
Ano, pořád. Po převratu jsem šel do té Dukly, to jsem tam dělal toho ředitele. To nebylo pro mě moc šťastné období. Začínala privatizace, všichni si hrabali pro sebe, respektive privatizovali, a my jsme najednou byli bez prostředků, bez peněz... A za kým mám jít, když všichni začali privatizovat? V tu dobu jsem věděl, že to je konec Dukly. Jen jsme přežívali, pořád jsme se motali dole, protože jsme neměli dost peněz. Hráči měli obrovské požadavky... Prostě se to utrhlo ze řetězu. Vzpomínám, jak jsem tenkrát seděl na schůzi hokejových prezidentů a říkal jsem jim: „To nás povalí, musíme omezit příjmy hráčů, musíme udělat stropy.“ A jeden tam říkal...
Kdo?
Toho nebudu jmenovat. „Každý, na co má.“ Tak samozřejmě pražské kluby byly bohaté, ty měly kam sáhnout... Zkrátka to moc šťastné období nebylo, no. Já jsem to nechtěl dělat. Ale přijel šéf z Prahy, posadil si nás vedle sebe s bráchou a povídal: „Jeden z vás musí převzít šéfování Dukly, budete příspěvková organizace.“ Brácha říkal, že to nechce dělat, že chce trénovat, a protože jsem tam byl jen já a on, tak to spadlo na mě. Já jsem to jednak neuměl, to tady nikdo, a navíc byly ty začátky privatizace... Proto jsem toho nechal.
A vaši následovníci na to co?
Říkali, že to zvednou. A za dva roky spadli. Pak se tam teda ještě jednou „omylem“ dostali.
Myslíte si, že Dukla Jihlava má šanci na to se jednou vrátit tam, kde byla?
Dneska je to otázka peněz. Byl Vsetín a dneska neexistuje. Dokud tam byl Zubík, který teď bohužel sedí, ani nevím, kolik dostal... (usmívá se) Taky se k němu nezachovali, ať to bylo, jak to bylo. Cpal tam do hokeje peníze, Vsetín byl slavný, pak na něj vlítla kriminálka, zavřeli ho a všichni od něj dali ruce pryč... Předloni ještě nebyl žádný Lev Praha, najednou přišel a hraje KHL... Já pochybuji, že do Jihlavy někdo přijde. Vždyť se město pořád snaží Duklu prodat, ale nikdo nemá zájem.
Pak přišel důchod?
Ano, hned, jak to šlo, tak jsem šel do důchodu, abych se mohl věnovat už jen sám sobě, manželce a dětem. A abych taky mohl dělat to, co mě baví. Třeba ten golf, kterému se teď věnuji.
