Bezprostředně po vyřazení s týmem Spojených států trpělivě čelil otázkám. Působil klidně. Jako by vztek vybil po nájezdu při penaltovém rozstřelu. Trefil tyč a praštil hokejkou do plexiskla. "Zamrzí to. Oblafnete brankáře a dáte tyčku," řekl.
Jak se vyrovnáváte s porážkou?
Jsme lidé. Musíme si uvědomit, že to je sport. I když zklamání je velké, tak platí, nic na světě nemůžete zařídit. Ve sportu už vůbec ne. Uvědomuju si, že nás lidé hnali a že byli přesvědčení, že získáme zlato. Ale realita je nakonec úplně jiná…
Není čtvrtfinálové vyřazení až příliš kruté po tom, co jste na mistrovství světa zažili?
Nejde to brát jako kruté. Je to sport. Ten je krásný a zároveň krutý. Jako jsme my vyřadili Američany ve čtvrtfinále na olympiádě v Naganu, tak nám to teď oni vrátili. Jednou vyhraje ten a podruhé někdo jiný. Někdy vyhraje lepší, někdy šťastnější. Mezi nejlepšími šesti sedmi týmy na světě není vyloženě tak slabý soupeř, abyste si mohl být jistý, že postoupíte. Výjimkou jsou zápasy čtvrtfinálové zápasy Slovenska a Švédska, protože jejich soupeři jsou o třídu slabší, ale to se o Američanech říct nedá.
Ale po šesti výhrách přišla jedna prohra po nájezdech a hned znamená konec nadějí…
Takový je systém toho turnaje. Já s ním nesouhlasím, ale těžko můžu něco změnit. Rozhoduje řada aspektů, hlavně finance. Ty reprezentační týmy, které dokáží hrát hokej, nejsou z tak ekonomicky silných zemí, aby si mohly dělat sami mistrovství světa. I proto se musí hrát zápasy, které jsou, dá se říct, zbytečné.
Čím to, že vás Američané zaskočili?
Měli jsme pár střídání, kdy jsme udělali chyby, kdy nás přečíslili, ale to bylo způsobeno naší hrou. I za stavu dva nula jsme se tlačili dopředu. To bylo zbytečné. A to spoustu šancí ještě Američani nevyužili. Někdy na nás najížděli sami dva na brankáře. Tak nemůžeme vyhrát zápas. Ale stalo se. Prohráli jsme si to sami.
I před dvěma lety ve Švédsku a předtím na olympiádě v Salt Lake City jste s týmem vypadl ve čtvrtfinále. Dají se tehdejší a tato porážka srovnat?
Tady je to daleko horší. Všichni nás hnali, hráli jsme doma a očekávání bylo obrovské. Jsem šťastný, že bylo mistrovství světa doma. Samozřejmě je zklamání z vyřazení o to větší. Ale je možné, že kdybychom nehráli doma, tak by ani to prodloužení nebylo…
Byla nálada v kabině hodně skleslá? Jak brali prohru spoluhráči?
Je mi dvaatřicet let, zklamání jsem zažil spoustu. Ale je tu spousta mladých hráčů. A obecně se dá říct, že každý člověk bere porážku jinak. Někdo nemluví, někdo brečí…
Jak se po zápase zachoval trenér? Měl nějaký proslov?
Byl zklamaný jako každý. Těžko můžete najít nějaké pozitivní slovo, to ani nejde. Myslím, že slova nebo nadávky jsou zbytečné, protože každý ví, co se stalo.
Neštve vás i to, že jste přišel o možnost rozšířit svou sbírku úspěchů? Titul mistra světa vám stále chybí…
Nešlo mi o to, abych doplnil svojí medailovou sbírku. Přijel bych, i kdybych měl pět zlatých. Chci hrát hokej, hokej mě baví. Ještě ho můžu hrát, tak proč bych nepřijel.
Potěšilo vás, že fanoušci v hale vzali prohru a tým nezatratili?
Bylo to od nich hezké, ale je jasné, že jak jsme zklamaní my, tak budou zklamaní i oni. Bylo dost velké očekávání a ta se nesplnila. Je jasné, že reakce za den, za dva budou daleko horší. Nic se už nedá vrátit.
Už víte, co budete dělat v nejbližších dnech?
Vůbec netuším. Ale mám spoustu času něco naplánovat…
 Šlégr a Jágr při závěrečném nástupu |
