Na Spartě hokejově vyrostl, dvakrát se sem v minulých letech vrátil, jenže až teď poprvé prožije v jejím extraligovém týmu celou sezonu.
Ale nebylo to v plánu, že?
Plánoval jsem, že ještě zkusím zahraničí. Toňák (sportovní ředitel Petr Ton) už mi psal během kempů před mistrovstvím světa, ale já mu jen poděkoval a odpovídal, že chci ještě zůstat venku. Ovšem extra nabídky nepřišly, a když do vedení přibyl Jarda Hlinka (sportovní manažer), tak jsme se rychle dohodli.
Cítil jste, že se rodí nová Sparta?
Byly tu neúspěchy, a tak se dá vždy očekávat, že hráčské změny nastanou. Nejdůležitější bylo to, že se změnilo vedení, lidi nahoře. Přišel Hlína s Toňákem, což bylo super, protože jsou to kluci, kteří mají blízko ke kabině. Ještě nedávno sami hráli. Panuje tu dobrá atmosféra, což pomáhá k tomu, že vyhráváme.
Co je klíčem?
Některé zápasy možná nebyly pro oko diváka hezké, ale byli jsme schopni je zvrátit na naši stranu. To je důležité se naučit, protože to může velmi často nastat v play off. Musíte vždycky věřit, že to zvládnete. Jít si za tím, nevzdávat se. Táhne nás vidina úspěchu, protože chceme po slabších sezonách hrát nahoře a každý hráč by to měl mít za cíl. Je přece normální, že každý z nás chce vyhrát a stát na konci sezony na té vítězné straně. Tím, že se nám párkrát povedlo zápas otočit, vyhrát v prodloužení, jsme se posunuli v hlavě. Jsme silnější.
Souhrn 21. kolaSparta udolala Boleslav na nájezdy, rozhodl Řepík |
Jste z Vlašimi. Jak těžké bylo jako kluk hrávat za Spartu?
Vybrali si mě někdy v šesté sedmé třídě a nebylo to jednoduché. Z Vlašimi je to šedesát kilometrů, pořád jsme to museli lepit. Nejtěžší to měli rodiče, kteří museli pořád vymýšlet, kdo pro mě přijede, kdo mě odveze. Často jsem i jezdil autobusem, musel jsem vyrazit před šestou ráno. Škola, trénink, vpodvečer domů, tam učení a úkoly, i když síly už před spaním nebylo tolik.
Kdo vás motivoval?
Jarda Jágr. Když jsem vyrůstal, měl jsem ho za vzor. Asi jako všichni.
Škoda, že jste se těsně minuli na Floridě, za kterou jste hrával. Vy jste to vzal do zámoří přes kanadskou juniorku. Co vám dala?
Otevřela mi oči, obohatila. Jak se tam trénuje a maká už v juniorce, na to jsem nebyl odsud zvyklý. Poznáte tam profesionalismus, konkurenci, takže musíte být připravený na sto procent v kterýkoliv okamžik. Hokej je úplně jiný, užší kluziště, menší prostor, hra je tvrdší. Když jsem odcházel, ještě mi nebylo sedmnáct a tam hrajete proti klukům, kteří jsou draftovaní do NHL. Zároveň servis, který vám klub zajišťuje, se dá přirovnat k extraligovému áčku.
Nejste typ rváče, takže bylo složité ustát tvrdost?
WHL se brala za nejtvrdší z těch tří kanadských juniorek a občas z některých hráčů šel strach. Byl jsem vyjukaný, jak byli velcí, jak se to dohrávalo. V některých zápasech se to řezalo, a byť jsem se do toho moc nepouštěl, nebyl jsem na to z Česka zvyklý. Jenže nešlo jen o zápasy, už tréninky byly v ostrém tempu.
Žádný oddych, co?
Nás vedl jeden z nejlepších kanadských trenérů v juniorských ligách – Don Hay. Trénoval kanadské juniorské reprezentace, byl zvyklý vyhrávat. Byl strašně tvrdý, zároveň férový. Na trénincích jsme jeli bomby. Koukali na videa, dřeli v posilovně. Ale byli jsme úspěšní, vyhráli Memorial Cup a na finále ve Vancouveru na nás přišlo 16 tisíc lidí.
Zíral jste?
Oproti české juniorce, na kterou chodí jen rodiče, to byl velikánský skok. My hráli v hale Coliseum, kde před odstěhováním sídlili Canucks. Dařilo se nám a běžně v sezoně chodilo osm devět tisíc lidí, a když vedení udělalo akce, přišlo i čtrnáct tisíc. Klub byl skutečně na špičkové úrovni a já měl štěstí, že si mě vybrali. Byla to krásná etapa života.
Měl jste i výtečné parťáky, třeba Milan Lucic má přes 900 startů v NHL.
On a Evander Kane (hráč San Jose s téměř 700 zápasy v NHL) byli ti nejlepší. Ale chvíli se mnou hrál i Gilbert Brulé (300 zápasů v NHL a dnes hráč Kunlunu), byl tam i Cody Franson (550 zápasů v NHL, dnes Omsk). Na led s námi chodil i Brendan Gallagher, který teď hraje za Montreal, protože jeho táta nás trénoval na suchu. A Milan? To byl prostě Srb. Veliký, silný. V první sezoně hrál ve třetí, čtvrté lajně, a kdyby mi tehdy někdo řekl, jakou bude mít kariéru, asi bych byl hodně opatrný. Jenže měl skvělou střelu, dělal body a zarputilostí se dostal na vrchol.
I vy jste impozantně vlétl do NHL. První zápas a hned gól.
Na to nezapomenu do konce života. Večer jsem hrál na farmě, pak si mě zavolal trenér a oznámil mi, že ráno odlétám z Rochesteru přes Toronto do Ottawy. Florida mě povolala. Přiletěl jsem, najedl se, chtěl jsem se lehce prospat, ale nešlo to, protože jsem byl nervózní. A buch, hned gól.
Neříkal jste si pak: Ono to v té NHL půjde?
Bylo to těžké. Na farmě jsem neodváděl špatné výkony, dělal jsem dost bodů, dával góly. Na kdyby se nehraje, ale… Hokej, který se v NHL hraje dnes, by mi asi seděl víc než za doby, co jsem tam byl. Dost často jsem byl povolaný a hrál ve čtvrté lajně s bitkaři pět minut za zápas. Ale nechci se litovat, odehrál jsem za Floridu sedmdesát zápasů, mám fantastické zážitky. Doufal jsem, že se prosadím víc, že tam strávím víc sezon. Maximum bylo asi třicet zápasů v kuse, takže z toho trošku zklamaný jsem, ale život šel dál.
Vy jste ještě zažil dobu, kdy Panthers měli farmu v Rochesteru, což je cesta napříč Amerikou.
To mi povídejte! Já třeba během čtrnácti dní takhle pendloval dvakrát třikrát. Muselo se přestupovat a připadal jsem si jako kosmonaut. Taky se mi stalo, že mě povolali s tím, že je někdo zraněný. Já přiletěl, on se ale rozhodl, že bude hrát, tak jsem se podíval na zápas a druhý den letěl zpátky. Ale byl jsem rád, že mi vůbec zavolali.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, takže jste na farmě poznal svou manželku, že?
Ona je z Vancouveru a znal jsem ji trošku už z juniorských let. Calgary mělo farmu v Abbotsfordu, což je kousek od Vancouveru, tak mi napsala, že se přijde podívat. Už nám to zůstalo a teď máme krásného syna.
Byla hokejovou fanynkou?
Sylvia věděla, že hokej hraju, ale vůbec netušila, jakou ligu. Nebylo to tak, že by věděla, že mám zápasy v NHL, a tak po mně skočila. Klobouk dolů před ní. My se dali dohromady před koncem sezony, když jsem tušil, že se vrátím do Evropy. A byl jsem rád, že šla se mnou. Nechala tam školu, ve které pokračovala v Praze, i rodiče. Ti nechápali, asi si říkali, že to bude na chvíli a vrátí se. Teď to bude osm let a ona do Kanady už létá jen na pár měsíců.
A naučila se česky.
Její rodiče jsou Poláci, kteří emigrovali. Doma mluvili polsky, takže to měla z tohoto pohledu lehčí. Hodně jí pomohlo, když jsem hrál za Lev. Byla tady skvělá parta a ona se nebála před ostatními mluvit česky. Mluví i s mými rodiči a musím říct, že česky umí fantasticky.
V únoru 2016 jste dal první reprezentační gól a za těch tři a půl roku jste nejlepším střelcem v nároďáku. Máte to v sobě?
Jsem útočník, který chce dávat góly. Tlačím se do brány, střílím, co to dá. Když mi to nejde, jsem na sebe naštvaný. Další věc je, že každá akce nároďáku je pro mě čest. Panuje tam dobrá atmosféra a já jsem hrdý, že můžu v reprezentaci hrát. Čísla tam mám dobrá, ještě bych si je potřeboval přenést do klubu.
