Když jste před lety zpochybnil tuzemskou praxi identifikace pachů policejními psy, mluvil jste o „efektu chytrého Hanse“. Můžete vysvětlit, oč jde?
To odkazuje na počítajícího koně Hanse, se kterým počátkem 20. století vystupoval baron von Osten. On se ho zeptal, kolik je třeba dvakrát dva, a ten kůň čtyřikrát hrábl kopytem. Mnoha lidem bylo jasné, že to není možné, ale nemohli přijít na to, v čem to spočívá, a tak ustanovili komisi, která měla zjistit, jak to ten Osten dělá. Nepřišli na nic, až se toho ujal doktorand psychologie Oskar Pfungst, který přišel na to, že když Osten nezná výsledek nebo na něj kůň nevidí, pak nic nespočítá. Pokud mu Osten položil otázku a pak se otočil nebo pokud koni otázku položil doktorand, kůň byl v koncích. Nakonec se tedy přišlo na to, že Osten pokaždé hýbal obočím tak nepatrně, že to pro člověka bylo prakticky nepostřehnutelné. Ale nejzajímavější na tom je, že sám von Osten nepodváděl, on doopravdy věřil, že ten jeho kůň počítat umí. Se psy to sice takhle jednoduché není, ale kde je mezi psovodem a psem oční kontakt, kde pes pracuje na volno, jako tomu bylo v Polsku a Maďarsku, tam není problém, aby i pes postřehl změnu ve fyziognomii psovoda.
Dřívější metody výzkumu psího čichu by dnes přivedly ochránce zvířat do blázince, bylo to spíš týrání zvířat.
