Muflon evropský
Protože mají divoká zvířata blízko do měst, přibývá jich zde výrazně rychleji, než kdyby žila uprostřed oceánu. A rychlost se zvyšuje také tím, jak okolí měst (postaru venkov) degraduje pod tlakem zástavby, agroprůmyslu i turistiky.
Mnoha divokým druhům zvířat začíná být lépe ve městech než na venkově. Mají tu množství úkrytů i potravy, je tu tepleji a chybí jim zde přirození nepřátelé, včetně myslivců.
Stačí, když se zbaví strachu z blízkosti lidí a zvyknou si na nebezpečí v podobě skleněných stěn, nejrůznějších drátů, husté dopravy v ulicích či všetečných, přírody neznalých obyvatel.
Paneláky místo skal
Že život ve městech může být výhodný, brzy zjevně pochopila zvířata původně sídlící ve skalách. Vysoké domy s občasnými dutinami, římsami, výklenky či jinými úkryty lákají celou řadu druhů.
Ptáky, jako jsou kavky, poštolky, rorýsi či rehci, i savce, například netopýry, ale i dost neoblíbenou kunu skalní. Ostatně v žebříčku neoblíbenosti se jí z ptáků vyrovná tzv. „věžák“, tedy městský holub, který kdysi býval divokým holubem skalním.
Zvířata lesní jsou, co se týče „okupace“ měst, pomalejší, ale zjevně postupují. Objeví se jeden druh, po pár letech další a další... Jako by se po sobě opičily.
Ještě před několika desítkami let byste ve městech nepotkali kosy. Mnohem později je následovaly hrdličky, ještě později první sovy – kalousi a puštíci.
Ačkoli už před nimi byl na lidská sídla téměř stoprocentně vázaný sýček obecný, kdysi nejběžnější sova, která žila i ve městech. Dnes je u nás nejvzácnější sovou, která z našeho území pravděpodobně brzy zcela zmizí.
Pozorní obyvatelé měst si určitě všimli i strak. Ani ty se ještě nedávno ve městech nevyskytovaly. Dnes nás iritují svým přirozeným chováním – tedy tím, jak beze studu loví bezbranná mláďata všech druhů, tedy i těch původně lesních. A zcela nově jsme rovněž svědky invaze holubů hřivnáčů.
Abychom nezůstali jen u ptáků, také lesní druhy savců se stěhují blíž k lidem. Známým fenoménem jsou jezevci a lišky běžně žijící v Londýně. Jenže tyto druhy stále více potkáváme i mezi domy v Česku. A samozřejmě běžnými „měšťáky“ už jsou ježci, veverky, zajíci, srnci, které následují i značně nežádoucí divoká prasata.
V Itálii na okrajích měst pak tradičně žijí také vlci. Místní je však mají rádi, vždyť podle pověsti nebýt vlčice, nebylo by Říma. Nás v Česku založení Říma tolik „nebere“, zato nám tam straší Karkulka. A tak to u nás mají vlci těžké – až k městům si je asi nepustíme.
Stěhujeme se na balkon
Nelze zapomenout ani na zvířata vodní, neboť i ta se rozhodla, že s lidmi jim bude líp. Městské ptáky totiž tradičně krmíme. Sice nezdravě, zato však masově. A tak není divu, že na hladinách městských řek a vodních nádrží často není k hnutí.
A protože tam prakticky není místo k hnízdění, vyřešily to třeba divoké kachny tak, že přestaly hnízdit u vody. Hnízda si zakládají na střechách domů nebo na balkonech, přičemž se spoléhají na to, že se pak s kachňaty k vodě – do rohlíkového ráje – nějak samy či s pomocí ochránců přírody dostanou.
Podivným mokřadním ptákem, který se ve městech západní Evropy usídlil už před lety, je slípka zelenonohá, kterou už lze občas zahlédnout i v našich městských parcích. Uvidíme, zda ji bude následovat i husa berneška kanadská, která se coby obyvatelka měst prosadila nejdříve v Severní Americe a o pár let později i v západní Evropě.
Co se týče chlupatých obyvatel městských vod, tak třeba bobrů je u nás tolik, že jenom v Praze na Vltavě bydlí už ve třech lokalitách. Nepůvodní nutrie je lepší snad ani nezmiňovat...
O zvířecích expanzích, invazích a okupacích by se daly psát tlustopisy. Ovšem fakt, že ve městech potkáváme čím dál víc zvířecích druhů, rozhodně neznamená, že se tu zvířata mají dobře. Spíše je to doklad, že jejich přirozené prostředí je na tom už tak špatně, že město i se všemi svými nástrahami je pro život o něco lepší volba.
