Ve městě šlo naopak o dost drahou pochoutku. V Praze se čerstvé, ale i sušené či nakládané houby prodávaly na trzích, kam je dodávali lidé z vesnic. Patřila k nim i prababička Aloisie. Její otec pracoval v kladenských železárnách, matka šila prádlo, a ačkoli oba dřeli „od nevidím do nevidím“, ze všech koutů chalupy koukala bída.
Kam s ní? S holkou po základní škole...
Houby, kterých rostlo (a dosud roste) v lesích v okolí Kladna dost, nosila Lojzička nejprve jen pro obohacení chudého jídelníčku. Když ve čtrnácti vyšla ze školy, rozhodovali se rodiče, co s ní. V té době už byla jejich jediným žijícím potomkem, tři mladší zemřeli na záškrt.
Od čtrnácti běhala po lese a vozila houby na trh |
Měli o ni tedy strach, ale na druhou stranu bylo nemyslitelné, aby si ji jen tak hýčkali doma. Bylo jasné, že musí vydělávat. Pro matku, která trpěla těžkým revmatismem, bylo šití čím dál obtížnější. Čtrnáctileté dívce se nabízely v podstatě dvě možnosti. Buď půjde do fabriky, nebo do Prahy sloužit.
Aloisie by bývala ráda to druhé – lákal ji život ve městě. To otec zamítl. „Vím, jak to chodí, Lojzka! Vrátila by ses domů svedená a s outěžkem!“ Druhá možnost se zase nelíbila matce. „Ve fabrice se udře a umře nám na souchotě,“ prohlásila. Tehdy bylo rozhodnuto, že Lojzička bude vydělávat sbíráním hub.
OBRAZEM: Na houby s kolečkem. I tak může vypadat současné houbaření |
Soused, který pěstoval zeleninu a vozil ji v bryčce pražským trhovcům, nabídl, že by děvče s houbami mohl brát s sebou. Lojzička vstávala za tmy a musela prochodit pořádný kus lesa, ale i luk, aby nasbírala plnou nůši.
Doma s matkou houby roztřídily a zhruba očistily. Ty, které se měly vézt čerstvé na trh, uložily zabalené ve vinných listech do sklípku. Další pokrájely na sušení. Ryzce a malé hříbečky matka zavařovala do octa. Třikrát v týdnu Aloisie nasedla s nákladem k sousedovi na bryčku a jelo se do Prahy. Tam zboží předali trhovcům a drkotali se zpátky.
Už u vás začaly růst houby? Pochlubte se svým úlovkem |
Za tmy chodila prababička na trh
Sezona pro „profesionální houbařku“ trvala skoro celý rok. Od jara sbírala smrže, kačenky, májovky a podtrnky, v létě a na podzim hřiby, kozáky, křemenáče, ryzce, babky, klouzky, lišky, růžovky a na loukách žampiony.
Sluky byly za časů našich babiček a prababiček považovány za lahůdku, dnes je sbírá málokdo.
V té době patřily na pražských trzích k velmi žádaným také dnes už méně známé – a málo se vyskytující – houby líhy a sluky. Oblíbenými lahůdkami byly dřevokazné druhy, jako jsou hlívy a později na podzim václavky.
V prosinci Pražané žádali „vánoční houby“ neboli penízovky – prodávaly se celé trsy ještě ozdobené sněhovým popraškem. V zimě to pro Lojzičku bylo o to horší, že nůši s čerstvými, ale hlavně sušenými a nakládanými houbami nosila do Prahy pěšky, protože soused nevozil zeleninu.
Houboví profesionálové. Živí je sběr či pěstování i samotní houbaři |
S trhovci už se znala, vyjížděli jí kus naproti, aby jí zkrátili dlouhou cestu. Promrzlé a unavené dívce dali cikorkovou „kávu“, někdy k tomu ještě i teplý rohlík. Předala jim zboží, vzala peníze, krátce si odpočinula a šlapala zpátky. Šestnáct kilometrů v mrazu i sněhu tam, šestnáct zpátky. Za tmy vycházela, za tmy se vracela.
Šťastná náhoda
Jak dospívala, pochopila, že když houby předá trhovcům, dostane za ně mnohem méně, než kdyby je sama prodala na trhu. Jakkoli k ní mnozí byli milí, větší část zisku připadla jim. Jenže dostat místo na trhu, nebo dokonce v kryté a ne tak mrazivé tržnici, nebylo snadné…
Prodej hub dnes?Od roku 2002 u nás může prodávat houby jen ten, kdo má doklad z krajské hygienické stanice, že prokázal jejich znalost, tzn. že úspěšně složil písemnou i ústní zkoušku ze znalosti hub. Nutností je i oprávnění k podnikání a placení daní. Dále je třeba dodržet vyhlášku ministerstva zemědělství, která určuje, v jakém stavu musí prodávané houby být, tedy jejich vzhled, konzistenci či očištění. |
Bylo jí už devatenáct, když ji jeden z trhovců požádal, aby to na den vzala za něj, protože ho „chytil houser“ a musel ulehnout. Soused, který ji přivezl na bryčce, se ovšem hned vracel, nemohl na ni čekat do večera. Znamenalo to tedy, že domů pošlape pěšky. Ale nabídka se jí i tak zdála lákavá. Prodávala tedy zeleninu a vejce onoho trhovce, ale zároveň i své houby. Výtěžek byl čtyřnásobný a Lojzička se pevně rozhodla, že bude houby prodávat jen přímo, bez překupníka.
Jenže jak na to? Lámala si tím hlavu celou cestu potmě domů, kde ji přivítali nejprve hubováním, že zůstala celý den v Praze, ale pak radostí, když viděli, kolik peněz přinesla. Následující den trhovec stále stonal a ona se tedy opět postavila na jeho místo. A tehdy se s ní dala do řeči milá stará paní.
„Slečinko, ty jejich hřiby, to je krása se podívat! Já bych nějaké koupila pro vnoučka, ale nevím, jak je nejlíp připravit. Neporadila by mi, dušičko drahá?“ Lojzička nabídla, že večer zajde k nim a připraví houbovou omáčku.
Nejlepší houbová omáčka je dle Punčocháře s bůčkem, Forejt vybral krk |
Vnoučka si představovala jako děcko, ale na místě se ukázalo, že je to už dospělý muž. Byl sirotek, od dětství se o něj starali děda s babičkou, kteří ho nechali studovat, aby se mohl stát úředníkem.
Když viděli, že si jejich Toníček s Lojzičkou padli do oka, nabídli děvčeti, aby houby prodávala v jejich skomírajícím obchůdku s galanterním zbožím. Zdá se, že podvazky, knoflíky a pentle nejdou s houbami moc dohromady, ale co by ne? A v ty dny, kdy bude v Praze prodávat, může přespávat u nich, aby nemusela v noci šlapat takovou dálku domů pěšky.
Lojzička byla jejich nabídkou nadšená! Doma ovšem mluvila jen o hodných starých manželích. O tom, že bude spát pod jednou střechou i s jejich pohledným mladým vnukem, takticky pomlčela. No, jak to mohlo dopadnout? Do roka se můj pradědeček Antonín a moje prababička Aloisie vzali a narodila se jim nejdřív moje babička Zdenička a pak ještě syn Vlastík.
KVÍZ: Znáte jarní houby? I jimi se můžete otrávit |
Houby navždy
Traduje se, že když roste hodně hub, bude válka. A před tou první světovou prý skutečně rostlo nebývalé množství „bílých“ (tedy smrkových) hřibů neboli „praváků“. V té době už Lojzička houbařila jen příležitostně, měla dost jiné práce. Vedla galanterní obchod, starala se o děti, o manžela a jeho babičku s dědou a podporovala i své rodiče na venkově.
Ale za války, kdy byla velká nouze o jídlo, přišly její houbařské dovednosti zase vhod. Antonína jako zaměstnance státní správy naštěstí neodvedli, takže zlé časy ve zdraví přežili.
Brzy potom, co František Smotlacha s Rudolfem Veselým v roce 1921 založili Československou mykologickou společnost, se prababička Aloisie stala jejím členem. Houbaření pro ni zůstalo až do smrti koníčkem a vedla k němu také svoje děti.
Moje babička Zdenička byla též celý život vášnivou houbařkou. Její první muž, otec mého táty a můj vlastní děda, bohužel předčasně zemřel, ale se svým druhým manželem si koupili chatu u lesa. Houbařili od jara do podzimu a zasvětili do toho i mě. Když mi babička tuhle rodinou historii vykládala, dodala se smíchem: „To jsi ještě byla na houbách!“
Kdo umí hledat, nosí z lesa houby do kuchyně i v zimě. Klidně i zmrzlé |
