Majitelka kolem nepořádku před restaurací i v ní jen tiše našlapuje, ale „skutek utek“. Kuchař, kterému chybí sebevědomí, přitom v osmapadesáti letech tvrdí, že vaří celý život a má to tu „do důchodu“ jako poslední šanci i předpokládanou štaci. A stylově kuchyně zamrzla v sedmdesátých letech.
Když si k tomu přičtete interiér restaurace připomínající vetešnictví, je zaděláno na výbušnou směs, která pobaví s otázkou, jak se Šéfovi podaří se s touto bezmocí vypořádat.
A po dlouhé době jej to vytočilo tak, že po „kuchařsku“ opravdu nešetří ostřejšími výrazy, tak typickými hlavně ve starších řadách pořadu, kdy se televize rozhodla raději je vypípat.
Přitom když se seznámí trochu důkladněji s personálem, uvidí, že se v něm skrývá jistý potenciál. Jen ho rozhýbat k činům, ne jen pořád na něco čekat.
S interiérem mu zkouší pomoci architekt Tomáš Bernášek, který potvrdí, že mu to v restauraci také připadá bez myšlenky a bez ladu a skladu. Ale zároveň dá za pravdu majitelce, že některé kousky jsou opravdu cenné a krásné, jen je chce rozmístit tak, aby se z nich nestaly jen lapače prachu.
A kuchyni si vezme na paškál Pohlreich. Přinutí kuchaře, bývalého hokejového brankáře, aby si uvědomil svou cenu, zvlášť když vařit docela umí. Jen se „utápí“ v zajetých kolejích. „Měl bys mít trochu kuchařské arogance a vařit podle sebe, ne podle jídelního lístku. A lidi sem musí chodit na tebe,“ radí mu.
A kupodivu, když kuchař zkusí uvařit to, co ho baví, vyjde z toho pokrm, který je o sto procent lepší než to, co Šéf ochutnal při první návštěvě. Jen je ještě třeba naučit personál kuchyně, jak si poradit s aranžováním jídla na talíři, aby to bylo jednoduché a čisté a zároveň atraktivní pro hosta.
Souběžně s tím zorganizuje brigádu k vyčištění zanedbaných sklepů i exteriéru hotelu. Nakonec restaurace docela prokoukla, a když se Pohlreich po dvou měsících vrátil, ocenil i kuchyni, která začala vařit jednoduchá klasická česká jídla, která si na nic nehrají a která musí potěšit každého hosta.
Na celý díl můžete zpětně podívat na iPrima.
